Ústavní soud už stížnost zveřejnil na svých webových stránkách. Skupina senátorů v ní výslovně zpochybnila soulad Lisabonské smlouvy jako celku s ústavou. Pochybnosti mají i pro soulad předchozích smluv s ústavou (Maastrichtské a Římské).
Senátoři také zpochybňují jednotlivá ustanovení Lisabonské smlouvy. Redakce MF DNES a iDNES.cz získaly stručné shrnutí této žaloby.
Co senátoři namítají
Lisabonská smlouva vytunelovává předchozí smlouvy. Je extrémně nepřehledná a nesrozumitelná. A ač zásadně mění až 90 procent ustanovení předchozích smluv a tím pádem i uspořádání EU, je formálně pouhou jejich novelizací. Takový postup odporuje principu právního státu, argumentují senátoři a odkazují se na dřívější rozhodnutí Ústavního soudu, který zakázal tzv. přílepky. Toto je horší než přílepek, tvrdí senátoři.
Lisabonská smlouva není politicky neutrální, protože za cíle EU prohlašuje i takové, které patří do programů politických stran a ne do základních předpisů EU. Tím se dostává do rozporu s principy demokratického právního státu, protože už předem omezuje otázky, o kterých se má rozhodovat ve volbách.
Senátoři namítají, že v Lisabonské smlouvě může dodatečně dojít k úpravám, jak se i praví ve znění, které je nyní k dispozici. Z toho vyplývá, že hlavy států a vlád v Lisabonu podepisovaly ne smlouvu, ale pouhý polotovar, dodatečně opravovaný za pochodu. I to odporuje principu právního státu.
Za protiústavní považují senátoři ustanovení, podle kterého je základem EU zastupitelská demokracie. Podle navrhovatelů je jí naopak rovnost členských států. Evropský parlament je pouhým doplňkem. Pokud by byl základem, byla by EU státem.
Lisabonská smlouva diskriminuje, když říká, že členové komise mají být vybíráni podle jejich "evropanství". Jde o diskriminační ustanovení, které brání osobě s nonkonformními názory kandidovat do komise, tvrdí navrhovatelé.
Kritizují také fakt, že Lisabonská smlouva podmiňuje spolupráci mezi některými členy EU (nad rámec spolupráce v rámci EU) souhlasem Unie, což je typickým prvkem federace.
Společná obrana EU, kterou Lisabonská smlouva požaduje, odporuje principu svrchovanosti. Česká republika nesmí přenášet pravomoci, které jsou zásadní pro zachování existence státu. Speciálně to platí pro obranu. Navíc by se společná obrana vylučovala s existencí NATO. Další kompetence, které musí zůstat Česku, viz rámeček.
Čeho se Česko nesmí vzdátPodle senátorů jsou nepřenosné zejména následující pravomoci:
Rozhodování o příjmech a výdajích Rozhodování o obraně České republiky Rozhodování o tom, co je trestným činem, o vině a trestu Rozhodování o zajišťování veřejného pořádku a bezpečnosti v České republice Rozhodování, které má mimořádné dopady na kulturní a společenský život české společnosti |
Lisabonská smlouva omezuje možnost vystoupit z Unie. Není pravda, že dává tuto možnost, ta existuje už dnes, argumentují senátoři. Smlouva naopak vyžaduje dohodu a dvouletou lhůtu. V praxi si tedy EU může klást nesplnitelné podmínky.
Senátory také zneklidňuje téma imigrace. Podle nich je v rozporu s Ústavou ustanovení smlouvy, které říká, že "ocitnou-li se jeden nebo více členských států ve stavu nouze v důsledku náhlého přílivu státních příslušníků třetích zemí, může Rada na návrh Komise přijmout ve prospěch dotyčných členských států dočasná opatření".
Lisabonská smlouva také říká, že "Unie vyvíjí společnou přistěhovaleckou politiku, jejímž cílem je ve všech etapách zajistit účinné řízení migračních toků". I právo rozhodovat o složení obyvatelstva patří k základním právům státu, tvrdí navrhovatelé stížnosti. Česká republika proto nesmí přenést na někoho třetího pravomoc řídit migrační toky skrz nebo na svém území.
Závěrem senátoři zpochybňuji záruky dané Irsku. Ty podle nich byly přijaty v rozporu s Ústavou a jsou proto neplatné. Stejně jako samotná Lisabonská smlouva musely být totiž schváleny ústavní většinou v parlamentu, protože jde ve skutečnosti o novelu Lisabonské smlouvy a tedy o mezinárodní smlouvu. Bez ratifikace mají charakter pouhého právně nezávazného slibu.
Co senátoři napadají podruhé
Senátorům se nelíbí ustanovení, které umožňuje pozastavení členských práv zemí EU. Už v první stížnosti napadl Senát toto ustanovení pro jeho rozpor s principem svrchovanosti. Skupina senátorů nyní napadla i podmínky pozastavení, které jsou prý formulovány neurčitě, a proto jsou zneužitelné.
