Teprve rozsudek vyřčený legitimním soudem s konečnou platností ukončí krutovládu Saddáma Husajna.
Teprve pak opravdu prohraje a do učebnic dějepisu bude možné dopsat odstavec, že i na diktátory nakonec dopadne spravedlnost.
Stane se to? Není snadné si představit, že by na konci řady procesů, které mohou trvat léta, nezazněl tvrdý verdikt a možná i rozsudek smrti.
To samo o sobě však nestačí: soudci musí přesvědčit ty, kteří o nich pochybují, že budou soudit objektivně, že celé přelíčení nebylo jen předem daným "aktem msty".
Snadné to nebude, jiné cesty však není: irácká vláda (s Washingtonem za zády) musí i v tomto procesu ukázat, že s ní Irák míří vpřed a že někde – zatím ve vzdálené budoucnosti – leží vidina lepšího života. Tedy země, která se opravdu bude moci hlásit k úvodním větám nové ústavy: "My, synové Mezopotámie, kde se zrodila civilizace i abeceda, kolébky aritmetiky, země, kde byl zaznamenán první psaný zákon v lidských dějinách..." Soudit diktátory je těžké – nikdo nemůže zpochybnit, že Saddám je krvavý vrah, který nechával mučit a vraždit po tisících. Ovšem prokázat před soudem jeho přímou osobní odpovědnost může být nesmírně obtížné.
Saddám může – a nepochybně bude – užívat oblíbený argument válečných zločinců – já jsem pokyn k vraždění nedal, to moji podřízení.
Svědci jsou mrtví, dokumenty neexistují – zeptejte se žalobců, kteří se snaží prokázat vinu Slobodanu Miloševičovi, který stejně jako Saddám má přímou odpovědnost za smrt desítek až stovek tisíc lidí. I oni svádějí nesnadný boj o prokázání toho, o čem nikdy nikdo pochybovat nebude: že diktátoři musí pykat.
Nikdy nezapomenu na Bagdád pár dní po Saddámově pádu. Městem proudily zástupy lidí slavící konec krvavého diktátora, rodiny jeho obětí se slzami v očích zkoumaly seznamy popravených z tajných archivů, které jim po letech vzaly poslední naději, že jejich blízcí přece jen někde žijí.
Nenechte se zmýlit beznadějí současného Iráku: naprostá většina Iráčanů vítala v dnech Saddámova pádu Američany jako osvoboditele, s nimiž přichází konec hrůzovlády.
Nastal konec temných let, ale po něm nepřišel vysněný ráj, nýbrž další kola násilností, bezvýchodnost partyzánské války, kdy poměrně malé skupinky ozbrojenců dokážou držet zemi v šachu a brát jí naději na budoucnost.
Američané nedokázali dát Iráčanům "postsaddámovský ráj", a proto nyní nejsou schopni vyhrát. A proto část Iráčanů vzpomíná na ty "vlastně celkem klidné doby za Saddáma".
Tak jako nemálo Rusů nostalgicky vzpomíná na "krásné doby komunismu, kdy nám vlastně nic moc nechybělo".
I proto je nesmírně důležité dotáhnout dlouhou bitvu do konce a Iráku i světu ukázat, že Saddám byl nade vší pochybnost zločinec, který si nezaslouží milost. A znovu připomenout, že "klidné doby" v éře jeho krutovlády rozhodně nepanovaly.
