A když přišlo AIDS, byli to v očích veřejnosti právě homosexuálové, kdo nemoc šířil.
Na jedné straně byla česká společnost přece jen nejliberálnější.
Jak připomíná psycholog Slavomil Hubálek: "Byli jsme v roce 1962 jedním z prvních států, který zrušil trestnost homosexuálního styku. Zamezilo se tím vydírání gayů a lesbiček prostituty, kteří jim hrozívali udáním."
I tak byla homosexualita něco, co se před okolím tají, aby toho náhodou totalitní stát nemohl zneužít.
"Půlka gayů se ženila a měla děti - a o víkendech se jezdilo na srazy. Oficiální bary dlouho nebyly a lidé včetně univerzitních profesorů se museli potupně seznamovat na záchodcích či v parcích," vzpomíná Jiří Hromada, který jako jeden z prvních po revoluci začal za homosexuály otevřeně mluvit.
Z televize se to dozvěděla celá vesnice
Seznamy byly zrušeny, sexuální hranice srovnána, homosexualita už není v seznamu nemocí a v parlamentu se projednává zákon o registrovaném partnerství. Liberální postoje sdílejí hlavně mladí lidé a obyvatelé velkých měst.
Ale v hlavách lidí zůstává stud: Co by řeklo okolí? Nebudou mě diskriminovat v práci? "Strach z netolerance přetrvává," říká bývalý redaktor Radiožurnálu Vladimír Hrubý.
Prožil si to jeho partner Martin Karlík ze severomoravského Tísku. O tom, že je homosexuál, se celá vesnice dozvěděla před pár lety z televize, kde vystoupil v pořadu Rande.
Jeho maminka sice o všem věděla, ale léta spolu o tom nemluvili - ani doma, ani ve vesnici. "Máma měla hospodu a o nálepku - To je ta, co má doma buzeranta - opravdu nestála," říká Martin.
Nečekané vystoupení v televizi, kdy obrazovky postupně zapnula celá vesnice, na jeho matku dopadlo jako ledová sprcha. A malá a nic netušící sestra, která se těšila, že "bráška bude v televizi", se rozplakala.
Když přijel domů, máma ho vykázala ze dveří. "Byla to nakonec právě sestra, která ji přiměla, aby ke mně znovu našla cestu. Řekla mi ten den: Kašli na mámu i mý kamarády, jsi můj brácha a oni mě nezajímaj." Připouští, že to od něj bylo tehdy tvrdé. "Ale kdybych jim to řekl předem, zrazovali by mě," vysvětluje.
Před časem mu máma přijela na "svatební obřad" - rozumí se neoficiální, protože legálně registrované partnerství uzavírat nejde. Vladimír Hrubý přiznává: "Bál jsem se prvního setkání s ní. Ale když jsme si pohlédli do očí, věděl jsem, že nebude problém. A nebyl."
Ani církev není jednotná
Jiří Hromada říká, že nikdy nebude celá společnost k homosexualitě zcela tolerantní, protože se prostě neslučuje s jejich postoji. Ale i v církvi samé jsou názory rozdílné.
Zatímco i v tradičně katolickém Španělsku si církev začíná na svazky homosexuálů zvykat, v Česku je debata teologů teprve na počátku. Například katolický kněz Prokop Bahník z dobřenské farnosti nevidí na povolení registrovaného partnerství nic špatného.
Plzeňský biskupský vikář Robert Falkenauer je jiného názoru. "Homosexuální aktivity jsou hříchem, je to proti lidské přirozenosti a podkopává to základy společnosti," řík . Kdyby prý za ním přišel homosexuál prosit o radu, poslal by ho k lékaři a vyzval k sexuální zdrženlivosti.
