Na začátku srpna vláda slavnostně přiklepla prodej podniku konsorciu kolem Deutsche Bank. Slavilo se tehdy předčasně, skončilo to nakonec jako pěkná blamáž.
Celá věc má tři aspekty. Na jednu stranu nemusí znamenat zrušení privatizace nic špatného. Akce byla špatně načasovaná, světové akciové trhy - a ty telekomunikační především jsou v hluboké krizi. Ale začas se vzpamatují.
Za dva tři roky se možná objeví strategický partner nebo někdo, kdo bude ochoten slíbenou cenu, případně ještě vyšší cenu zaplatit. Pro zákazníky či pro podnik nemusí být zpráva o zrušené privatizaci žádnou katastrofou.
V přechodném období vláda může podnik řídit moderněji a manažersky, může ho - sebere-li k tomu odvahu a vůli - zbavit politického vlivu. Vlastně ne může, ona to musí dělat: nic jiného jí v nastávajícím přechodném stadiu nezbývá.
Na druhou stranu tato zpráva znamená, že této ani bývalé Zemanově vládě se privatizace nedaří a nedařila. ČEZ - zrušeno, Unipetrol - zrušeno, ČSA - odloženo, Telecom - zrušeno.
Už to vypadá hodně směšně. Série nepovedených privatizačních pokusů a omylů zhoršuje reputaci této země v zahraničí a odpovědnost nikdo nenese.
Snižuje to prestiž republiky a také to daňové poplatníky hodně stojí.
Třetí otázka je, kde teď vláda vezme peníze z privatizace, se kterými počítala. Odpověď je snadná.
Musí šetřit. Alespoň bude o jeden podstatný důvod k reformě veřejných financí více.
Hlavním viníkem současné situace je polovičatá a spletitá "skoroprivatizace" Telecomu za ministra Dyby a neschopnost Zemanovy vlády prodat podnik na začátku funkčního období, když to šlo snadno a za hodně.
