Soudíš se v Praze, nebo v Budějovicích? Tak se dnes ptají ti, kdo se odvolali. Kdo skončí před senátem Plzni, může vyhrát. Kdo musí třeba do Olomouce, nemá šanci. Nebo naopak. V každém krajském městě mohly soudy stejnou kauzu posuzovat jinak. Nebylo proti nim odvolání. Soudci mohměřit různými metry, ale vyšší instance, která by rozdílné pohledy sjednotila, tu prostě nebyla. U toho naše podoba s divočinou neskončila.
Úřady, když si nechtějí pálit prsty v ožehavé věci, nechávají případy u ledu celé roky. Prosebník je musel nutit k aktivitě složitou cestou přes samotný Ústavní soud.
Těžko se naše země mohla honosit přívlastkem právní stát.
Co se tu vlastně dělo? Téměř deset let politici ignorovali ústavu, kterou se měli řídit. Nezajímalo je, že podle ní měli zřídit Nejvyšší správní soud. Kvůli tomu čekáme už půl generace na to, aby realita a ústava byly v souladu.
Není to požadavek suchých právních teoretiků. Diskuse je o tom, jestli patří občan úřadům, nebo úřady občanovi, a zda spravedlnost začne konečně měřit stejným metrem. Zatím neměřila. Od prvního ledna snad začne. Naše šance, že se dovoláme spravedlnosti, snad o kus stáhne náskok vyspělého světa.
A co všechny ty léta založené spisy? Začnou je úřady promptně vyřizovat? Nebo je už dávno přenechaly molům a plesnivině, snad v naději, že na ně nikdy nedojde? Zázraky se možná dějí, ale rozhodně ne ze Silvestra do Nového roku. Léta pěstovaný špatný návyk se jen tak nezmění.
Jak ještě zatlačit na ty zpupné, líné, a přitom mocné? Pomohou nám proti nim zástupci lidu? Správní soudy už zavedli, mohli by přece udělat i víc. Ale proč by je vlastně měla ignorance a nečinnost úřadů iritovat? Nejsou o mnoho lepší. Sami jim umožnili dupat po občanech, když deset let ignorovali ústavu. V tom předčili nejhorší byrokratické nadutce.
