Jediný český mnich v Rusku se vrací

Český mnich se vrací z ruského kláštera. Třicetiletý Roman Hrdý z Kroměřížska strávil sedm let v pravoslavném klášteře Svatá Trojice- Sergijeva Lavra nedaleko Moskvy. Studoval teologii, přijal duchovní jméno Joakim (Jáchym) a stal se jediným českým mnichem působícím v ruských klášterech.

Po sedmileté misi se vrací domů, aby v Hrubé Vrbce na Hodonínsku pomohl založit první pravoslavný klášter v České republice.

Otec Joakim původně studoval v Olomouci pedagogickou fakultu - obor matematika a biologie. Během praxe učil fotbalisty Sigmy Olomouc. "Tehdy mi říkali, že jsem jejich trenér matematiky," vzpomíná Joakim.

Za katedrou ale nestrávil moc času. Téměř okamžitě po ukončení studia a následné civilní službě totiž vyrazil na východ. Sám říká, že mezi zdmi kláštera prožil nejkrásnější roky svého života. V listopadu se proto bude vracet jen nerad.

"Jako byste se oženil a někdo vám po svatbě řekl, že se musíte rozvést. Já jsem se v Lavře stal mnichem a mám zde svého duchovního otce," postěžoval si.

Na druhou stranu ale uznává, že musí vyslyšet přání olomouckého biskupa. "Poslušnost je taky součástí života mnichů. I Kristus byl poslušný až do smrti na kříži," vysvětlil.

Po návratu mu bude nejvíce chybět klášterní život a s ním i přísný režim, kterým se mniši řídí. "Vstáváme po páté hodině. Dvě hodiny po probuzení se ve svých celách věnujeme modlitbám," popsal Joakim svá rána.

Doplnil, že následuje dopolední bohoslužba a skromná snídaně. Přesně hodinu po poledni mniši ve společné jídelně obědvají. Pak se až do 17. hodiny věnují práci. Každý má na starost něco jiného, tak aby zajistili chod kláštera. Odpoledne je čeká ještě jedna bohoslužba. Večer věnují četbě duchovních textů v soukromí a modlí se.

Joakim se v Lavře stará o takzvanou říznici. V místnosti, která se spíše podobá skladu či velké šatně, jsou uschovány desítky rouch pro biskupy a řada duchovních artefaktů. "Mám tady na starosti i práci dvou švadlen, které roucha opravují a vyšívají. Jsou moc šikovné. I v moskevských klášterech nám je závidí," pochlubil se.

Přiznává, že ve volných chvílích nečte jen duchovní literaturu. Už od mládí má rád ruské klasiky. Hlavně Dostojevského, který ho do Ruska přivedl.

Otec Joakim poslal do Česka knihy, skončily ale v Runumsku - článek

Kdysi poslouchal i vážnou hudbu. Ta se ale z jeho cely ozývá stále méně. "Když teď poslouchám hudbu, tak už nenalézám plné štěstí. Už jsem okusil něco vyššího. Když si člověk zvykne na ticho a rytmus kláštera, další zvuky jej ruší. Těžko se žije i v ruchu velkých měst. Stačí mi pár dní pobytu v Moskvě a vracím se vnitřně rozhozený."

Bojí se pokušení
Jeho pouť od světského života v Kroměříži k ruskému pravoslaví nebyla jednoduchá. "V devatenácti letech jsem začal hledat cestu životem. Zkoumal jsem několik církví a nakonec jsem přijal tuto víru," svěřil se muž, jehož vousy a vlasy už řadu let neznají nůžky.

Tvrdí, že pravoslaví je na rozdíl od jiných vyznání věroučně čistší a mnohem bližší lidem. "V pravoslavném chrámu je kněz obrácen na východ k oltáři stejně jako věřící. I kněz je totiž stejný hříšník jako ostatní. Všichni jsme hříšníci," vysvětlil.

Právě proto se obává i toho, jak bude doma bojovat s pokušením. "Všichni v sobě máme vášně. Závislost na jídle, pýchu, lakotu, závist či hněv. Tady mám oporu a vzor ve svých bratrech. Můžu se s nimi poradit a opřít se o jejich společenství," vysvětlil.

V Čechách si podle něj navíc mnich musí připadat jako nenormální. "Tady ne. V Rusku má mnišství tradici dlouhou tisíc let a muže v kutnách potkáte téměř všude. Nikomu to zvláštní nepřijde," říká otec Joakim.