Skupina žáků, kteří potřebují speciální podporu ve vzdělávání, samozřejmě nezahrnuje pouze romské žáky se sociálním znevýhodněním, ale také děti se zdravotním postižením či autismem. „Ty děti potřebují jiné pomůcky, jiné podmínky a jiný přístup učitelů. Pokud je dostanou, mohou dosahovat svých maxim srovnatelných se zdravými dětmi,“ říká předsedkyně Asociace pracovníků speciálně pedagogických center Pavlína Baslerová.
Celou řadu inkluzivních opatření zavede od září 2016 novela školského zákona. Zástupci Univerzity Palackého a Člověka v tísni zjišťovali, jak jsou na ně učitelé a školy připraveni, v rámci projektu Systémová podpora inkluzivního vzdělávání (SPIV).
Podpůrný katalogSPIV vytvořil pro učitele, speciální pedagogy i rodiče Katalog podpůrných opatření, který je přístupný on-line. Slouží jako manuál pro učitele, aby mohli efektivně pracovat se žáky se zdravotním postižením nebo sociálním znevýhodněním. |
Už dnes 75 procent žáků se zdravotním postižením navštěvuje běžné školy, a to včetně žáků se sluchovým či zrakovým postižením nebo s autistickými poruchami. Pouze žáci s mentálním postižením jsou většinově vzděláváni ve speciálních školách.
„Není třeba se bát přílivu dětí se speciálními vzdělávacími potřebami do škol - drtivá většina z nich už tam je. Nyní je potřeba je a jejich učitele více podpořit,“ říká ředitel SPIV Jan Michalík z Univerzity Palackého. „Věčný spor, jestli speciální, nebo běžné školy, je passé. Děti zkrátka chodí do školy tam, kde bydlí. Jednoduše proto, že speciální školy tam nejsou,“ dodává.
Studie se zabývala mimo jiné romskými dětmi, které jsou v českém vzdělávacím systému dlouhodobě znevýhodňovány. Autoři uvádějí, že dodatečný příjem státního rozpočtu v případě, že by romská populace strukturou svého vzdělání kopírovala strukturu většinové populace, by byl minimálně 3,8 miliardy ročně.
Speciálního pedagoga má jen osmnáct procent základních škol
Ovšem učitelé se při zavádění inkluzivních opatření stále potýkají s řadou problémů. Za největší bariéry považuje vedení škol nedostatek finančních prostředků na platy speciálních pedagogů, psychologů a asistentů pedagoga. Inkluzi podle škol nelze uskutečnit ve třídách s vysokým počtem dětí. Běžní učitelé navíc nejsou připraveni pro práci s těmito žáky.
Vlastního speciálního pedagoga má osmnáct procent běžných základních škol a školního psychologa pouze čtrnáct procent.
Učitelé se obávají i nároků spojených s podporou dětí se sociálním znevýhodněním. Z praxe vědí, že je potřeba pracovat s celou rodinou. „Učitelé nejvíce vyžadují právě systematické financování a metodickou podporu. Pedagogové nemají obavu z dětí se speciálními potřebami, ale z toho, že na ně budou sami, že se o ně systém nepostará,“ říká Baslerová.
Problémy se zajištěním potřebných prostředků by měla řešit zmíněná novela školského zákona, která vstupuje v platnost od září 2016, a reforma financování regionálního školství. „Novela umožní od příštího roku školám financovat asistenty pedagoga, školní psychology nebo pomůcky například pro sluchově nebo zrakově postižené děti,“ říká Lenka Felcmanová z České odborné společnosti pro inkluzivní vzdělávání.
