Bylo šest hodin odpoledne, čtvrtek 1. června 1989. V menším sále pražské hospody Na Hadovce se sešlo zhruba sedmdesát lidí.
„Hlavní sál byl rezervován prý pro ‚svatbu‘ a my se museli tísnit v menším sále. Viděl jsem Ladislava Vaculíka, Jaroslava Opata,“ zapsal si o tomto červnovém večeru do deníku Rudolf Battěk, chartista a také zakladatel Hnutí za občanskou svobodu (HOS). Jeho deník v současnosti připravují k vydání v Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd.
Sešli se, aby diskutovali o změnách v československé ústavě a právním řádu právě na pozvání HOS.
Nejprve jeden z organizátorů přečetl úvodní proslov. Podle záznamu v deníku byl k režimu značně kritický.Jen když do místnosti vstoupil vrchní, mluvčí kvůli obavám z toho, že se to donese na policii, plynule přešel k tématu plesové sezony. Pak si vzal slovo sám Battěk, se stejnou strategií. „Protože rovněž během mého projevu vešel do místnosti vrchní, přešel jsem lehce do tematiky plesové, což vyvolalo příznivou odezvu,“ vzpomínal.
Krátký výslech a pak domů
Na polemiku o ústavě už ale nedošlo. Zhruba dvacet minut po šesté totiž do sálu vtrhla policie. „Vešli osvědčení příslušníci StB (Státní bezpečnost – pozn. red.) a SNB (Sbor národní bezpečnosti – pozn. red.) a prohlásili naše shromáždění za nepovolené,“ píše Battěk.
Muzikou proti režimu. Na koncerty se sháněla razítka a maskovaly kapely |
Příslušníci z obklíčené hospody nejprve vyvedli Battěka a dalšího chartistu, Ladislava Lise. Odvezli je na služebnu, kde je vyslechli a propustili. Důkladnou prohlídku a krátký výslech dopřáli i ostatním.
Hospody a restaurace byly místem, kde se účastníci disentu a příslušníci policie potkávali každou chvíli. Třeba při sledování tzv. podvratných živlů.
„Udělat zátah na celou hospodu, to byl ale extrémní krok, to se stávalo výjimečně,“ hodnotí události z 1. června před třiceti lety Pavel Mücke z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd. Něco takového se rychle rozkřiklo, a to normalizační policie nechtěla.
Zátahy na celé hospody byly problematické i z jiného pohledu. Provozovny třetí či čtvrté cenové kategorie, které si oblíbili členové disentu a undergroundu, měly různé typy štamgastů. A na pivo se tam rádi zastavili i zasloužilí soudruzi. „Na policii pak chodily stížnosti, že se při zátahu cítili jako podvratné živly, a přitom si jen po práci zašli na pivo,“ vysvětluje historik Mücke.
Pozor na ústa
Jiné to bylo v malých a velkých městech. V těch velkých dávala hospoda relativní anonymitu, disidenti se mohli sejít v jedné ze stovky podniků a nebyli tak na očích. V malých městech pro změnu stačilo obejít dvě či tři hospody a policie měla dobrý přehled o tom, co se právě děje.
Komunistický režim chtěl lidi zastrašit, zatýkáním proslavil Havla |
Anonymitu hospody ale využívaly obě strany, i příslušníci policejních složek. „Sjednávali si v hospodách schůzky, rekrutovali nové spolupracovníky, lanařili potenciální zdroje,“ popisuje historik.
Není ostatně náhoda, že členové HOS, kteří se sešli Na Hadovce, si dávali pozor na ústa, když byl v místnosti vrchní. „Tak to bylo za všech režimů, už Hašek o tom píše ve Švejkovi. Konfidenti obcházeli hospody a lanařili obsluhu, i předlistopadová policie věděla, že v hospodě se informace získávají nejlépe,“ přibližuje Mücke obavy účastníků červnového setkání Na Hadovce.
Když na to dnes disidenti vzpomínají, popisují i kuriózní situace. Ti dlouhodobě sledovaní své policajty znali, běžně se zdravili, dokonce spolu někdy měli i neformální dohodu.
Třeba jim „jejich“ policajt pomáhal dojít v pořádku domů, když se v hospodě opili, protože kdyby jim cestou třeba spadl z mostu, měli by z toho průšvih. Samozřejmě, ne všichni dokázali na policejním dohledu najít i světlejší stránky.
Jak se na předlistopadovou dobu dívají sami policisté, kteří do hospod za „svými“ disidenty chodili?
„Ti z StB se k minulosti neradi vyjadřují, je to taková svébytná komunita. Obyčejní policajti, tam je to různé. Někteří říkají, že to byla práce. Někteří si represivnost režimu uvědomují, někteří se za to jakoby i omlouvají. Někteří si myslí, že měli pravdu, a říkají, že před Listopadem bylo líp,“ dodává historik, který s nimi dělal rozhovory.
To nejlepší z disidentských hospod. Znáte je?Beseda (Jihlava) Bývalý hotel Beseda na tehdejším Rudém náměstí (dnes náměstí Svobody) byl od roku 1986 sídlem Okresního klubu mládeže. Pod rouškou různých kulturních akcí i částečně fiktivních zájmových kroužků se tu scházeli disidenti z okruhu Klubu angažovaných nestraníků a prolínali se s místním undergroundem. Neuniformovaní příslušníci StB, kteří ji pravidelně střežili, tu nezřídka legitimovali studenty, kteří sem do kroužků skutečně docházeli. Spolek (Ostrava) „Chodilo se na Spolek, tam seděli estébáci, všelijací disidenti, policajti, veksláci, všechno u jednoho stolu,“ vzpomíná frontman skupiny Buty Radek Pastrňák. Byl to takový troj- až čtyřúhelník, vedle Spolku byla v Ostravě ještě hospoda U Waldemara, U Rady nebo Dílo. Ve městě horníků, pěstí socialismu, ale hospodská kultura disidentům příliš nakloněná nebyla. Místní vyhlášení disidenti, manželé Šavrdovi, se scházeli s přáteli doma. Střelnice (Brno) Ze Střeláku v Pisáreckém údolí je dnes ruina. Chodilo se tam na starobrněnskou desítku nevalné kvality. U dlouhých stolů tu venku běžně popíjeli mladiství, kterým pivo koupili starší kamarádi. Rádi sem chodili mladí disidenti, máničky i čichači toluenu. Poté, co byl v roce 1983 na poslední chvíli zakázán bigbítový koncert v Žabčicích, se právě na Střeláku sešla spousta zklamaných mániček, které tu veřejná bezpečnost brutálně seřezala. „Několik mladíků bylo pokousáno policejními psy,“ popisuje policejní zásah Petr Hrabalik v seriálu ČT Bigbít. Milenka (Brandýs nad Orlicí) Bývalý bubeník Plastic People of the Universe Pavel Zeman a jeho budoucí žena Jiřina se v domě na náměstí zabydleli v roce 1977, na návštěvě mívali třeba i třicet lidí najednou. Plastici sem jezdili zkoušet, protože v Praze to nešlo. „Pašijové hry velikonoční zkoušeli několik měsíců, víkend co víkend v domě na rohu náměstí naproti poště. Z ní to estébáci pečlivě fotili a natáčeli. My jsme vždycky chodili do hospody Milenka, tam jsme si dávali s Plastiky do nosu,“ vzpomínal na dodnes fungující hospodu muzikant Slávek Klecandr. |
