Naděje na to, že bude Gross zvolen předsedou ČSSD, je vysoká. V politice není věčné nic, ke změnám v boji o předsednictví ještě může dojít.
Jedno je však nepochybné: příští předseda nebude nastolen rozhodnutím odcházejícího stařešiny (tak instaloval Zeman Špidlu), nýbrž po normálním politickém boji. Slabinou tohoto vnitrostranického boje je nejasnost, jaké vlastně politiky to spolu zápasí.
Kdo je s kým a proti komu, můžeme ještě vyluštit, méně jasné je, jakou politiku ČSSD povede, ať už pod Grossem či Škromachem.
Sešitek o socánkovi, což byl volební breviář, je asi už passé, ale nový sešitek není. Jsou jen náhodné informace, jednotlivé návrhy, které se často navzájem vyvracejí a žádnou konzistentní politiku pro budoucno netvoří. Zdá se, že v této chvíli ČSSD na koncepční analýzu nemá sílu. Její nynější ideologie je velmi jednoduchá: jak porazit soka ve straně a jak zlepšit děsivě nízké preference.
Snižovat daně je jedna politika, ale snižovat daně chudým je politika úplně jiná. Nikdo neříká, co to je být Blairem v Praze. Asi jen heslo. Grossova vize je, že strana musí být jednohlasná, co usnese, to bude podporovat. Kdo se nepodřídí, nemá ve straně co dělat.
Taková touha je v současném rozkladu ČSSD pochopitelná, ale jasné není, co ten jeden hlas vlastně má říkat. Na to si musíme počkat, až bude ve straně čisto, rozuměj, až padne Škromach. Že jde o něj, to už ví asi i on. Co bude po čistce, jaká politika, to může být velké překvapení: Škromachova politika bez Škromacha. Budoucnost má jen jedna levicová strana, ne dvě.
