Pravoplatně akreditovaný český velvyslanec sídlí v Berlíně. Jenže vedoucí pobočky české ambasády v Bonnu Jaroslava Jeslínková začala titul velvyslankyně od května používat také. Titul jí skutečně náleží. Jenže pouze čestně.
Jeslínková dříve působila v pozici velvyslance v Litvě a Lotyšsku. A ministr zahraničí Svoboda nedávno rozhodl, že všichni bývalí velvyslanci budou moci doživotně používat tuto diplomatickou hodnost.
Avšak Jaroslava Jeslínková vzala Svobodovo přiznání titulu vážně. Má ho na vizitkách, dokonce o něm oficiálně informovala německé ministerstvo zahraničí v Berlíně. Podle Jeslínkové je prý praxe více velvyslanců než jen jednoho běžná.
Například ve Spojených státech amerických podle Jeslínkové údajně pracují dva němečtí diplomaté v hodnosti velvyslance na stálé misi při Organizaci spojených národů v New Yorku.
Německé ministerstvo zahraničí však na její dopis reagovalo negativně. V odpovědi Jeslínkové odepsali, že už jeden český velvyslanec v Německu je. Mezitím si však nechala Jeslínková vytisknout vizitky s titulem velvyslankyně a tento titul běžně používá.
Například na pozvánce na druhý ročník mezinárodní ceny skleněného uměleckého díla je napsáno, že akci zaštiťuje "paní velvyslankyně Jaroslava Jeslínková". A toho už si všimli i ostatní, diplomaté a novináři se začali vyptávat, zda se český zastupitelský úřad stěhuje zpátky do Bonnu. Složitou situaci tak proto musí nyní řešit "pravé" velvyslanectví v Berlíně.
Jeslínková odmítá, že by o sobě kdy tvrdila, že ona je ten oficiální tedy mimořádný a zplnomocněný velvyslanec České republiky ve Spolkové republice Německo. Avšak zároveň přiznává, že dva čeští velvyslanci v Německu mohou leckoho zmást. "Samozřejmě, matoucí to být může, pokud se laik v těchto záležitostech nevyzná," přiznává Jaroslava Jeslínková.
Oficiální jmenování velvyslance je přitom velice složitý diplomatický úkon. Nového velvyslance nejdříve navrhne vláda. Pak jej musí schválit prezident a poté se čeká na vyjádření země, kam velvyslanec odjíždí. Tomu se říká, že čeká na takzvaný agrément.
Je v zájmu země, která velvyslance vysílá, ale také v zájmu země, kde má velvyslanec působit, aby záležitost byla velmi diskrétně předjednána. Jinak může být jeho mise bezcenná.
Oficiálním, tedy mimořádným a zplnomocněným velvyslancem, se diplomat stává až ve chvíli, kdy jej přijme hlava státu, kde bude pracovat (prezident či například v případě Británie královna), a do jeho rukou mu předá pověřovací listiny. A to se u Jeslínkové nestalo.
