Proč tedy já, osmimiliontina dospělého davu, mám jít volit?! Děje se to a bude dít, ať už osmimiliontý lístek vhodím do urny nebo do popelnice. Zlepší snad zaostalé politické poměry Senát? Nebo kraje – s přepestrou směsicí lokálních stran a straniček?
Můj syn jde zítra poprvé k volbám. Těší se. Ačkoli výše zmíněné vidí a slyší kolem sebe také. Těší se, jako většina z nás ještě zkraje devadesátých let. Nemíním tu psát agitku o občanském právu, jehož se nesmíme vzdát, neboť by ho zvedl někdo za nás. Mluvím jen za sebe: jdu volit.
Politika není sedánek klášterních schovanek, je to pořádně drsný boj o moc a rozdělování peněz. U nás momentálně poněkud drsnější, ale pořád myslím na sebe: i tyhle volby ovlivní, jestli tu bude americký radar, zda reformy připraví stát na naše stárnutí, dorazí-li ke mně záchranka včas, zda budu mít v penzi na rohlík, jestli si "nezruším" auto ve výmolu při cestě do práce.
Volby nejsou referendum, výsledky platí, i kdyby k urnám dorazili jen politici s rodinami, psy a spolustraníky. Takové vítězství jim vážně nemíním přepustit.
