Nehledejme viníka za každou cenu
I když se člověk od dítěte nehne na krok, může se mu něco stát. Kamarádce se opařila dcera, než se otočila...Já bych nedávala vinu rodičům, je sice potřeba děti hlídat, ale taky vést k samostatnosti, nelze jim pořád stát za prdelkou, potřebují svůj vlastní prostor, jinak z nich vyrostou nemehlíčka, co si nedojdou ani pro rohlík a ještě ve čtyřiceti je budete mít doma. Většina dětí na vesnici běhá po venku, všichni to vědí, jen se to nesmí nahlas říkat. Je hezké, že vám se nic takového nestalo, ale to je jen otázka statistiky - někomu se nestane, někomu se stane. A čím víc dětí, tím větší pravděpodobnost. Měli vaši rodiče či prarodiče sourozence? Kolik se jich dožilo dospělosti? Četli jste knihu Ronja dcera loupežníka nebo vpodstatě jakékoliv knížky Astrid Lindgrenové? Měly by se tedy zakázat?
Mí rodiče byli velice pečliví a přece se stalo, že moje sestra asi tak v tom věku na koupališti utekla. Štěstí bylo, že jsem ji našla, protože jsem se dokázala vžít do toho kam jde a přesto, že všichni říkali, že takhle malý dítě nemohlo jít tak daleko, nechali mě jít za ní a mezitím hledali okolo a už taky začali vypouštět bazén...Pravdu jsem měla naštěstí já a sestře se nic nestalo...
Mohli Vítka najít, kdyby ho hledali, ale když se plácali tři kilometry kolem baráku, tak to nemohlo s největší pravděpodobností dopadnout jinak a dál hledali až po čtyřech dnech
Vždycky se dá najít nějaký viník, potřebujeme si na někoho ukázat, kdo za to může, že ten chudáček už nežije, ale kdyby se to nedej bože stalo vám, jak byste se cítili, ztráta dítěte je to nejhorší, co může rodiče potkat. Ale i skladatel Dvořák by dnes měl problémy s úřady, protože se mu otrávil malý synek, když vypil mléko, do kterého omylem spadly sirky. Nebezpečí číhá na každém kroku, a ani my s naším vědeckým pokrokem nemáme smrt pod kontrolou...