Dnes pětadvacetiletou Janu (jméno záměrně měníme, redakce její identitu zná) v devíti letech sexuálně zneužíval dvacetiletý muž.
Je přesvědčená, že ten, kdo jí tehdy v severních Čechách narušil normální hezké dětství, ten, kdo jí přivodil trauma, které si donesla až do dospělosti, ten, kdo ji jako důvěřivé dítě vydíral a trápil, byl podle ní Pavel Hovorka. Deviant, který byl před týdnem odsouzen za zneužívání jednadvaceti dětí. - více o rozsudku čtěte zde
"I nejsprostší slovo je pro něj lichotka"
"Byl to šok, když jsem ho viděla v televizi, po těch patnácti letech. Celý život mě děsilo, že jsem nebyla jeho poslední oběť. Děsila jsem se, že bude pokračovat. Pokračoval. Jsem v šoku z toho množství," říká Jana.
Ji a její kamarádku muž zneužíval v roce 1993. "Ty kluky od roku 2005. Vzhledem k tomu množství prostě odmítám věřit, že byl dvanáct let ´nečinný´," míní mladá žena.
"Už tenkrát vypadal vyžile, tak na čtyřicet. Měla jsem v rukou jeho občanku, ukázal mi ji, protože jsem mu nevěřila, že je mu dvacet. Ten ksicht, to je on. Ten nezapomenete. Ani to jméno. Chtěla bych mu říct nějak sprostě, ale i nejsprostší slova jsou pro něj lichotka."
promluvte!Stali jste se obětí či svědky činů Pavla Hovorky? |
Jana už vypovídala na policii. Zvažuje, zda podá trestní oznámení. "Je to strašně bolestný, strašně nepříjemný o tom mluvit. Přiznat to sobě i ostatním, jít s tím ven, ale musím. Chci, aby dostal maximální trest. Chci, aby pykal za to, co způsobil mně i ostatním, jak mi poničil život, ovlivnil moje partnerské vztahy. On nikdy neprojevil žádnou lítost," říká Jana.
Je přesvědčená, že zdaleka není sama. "Chtěla bych vyzvat i případné další oběti tohohle člověka, aby se ozvaly, přímo na policii nebo do redakce."
"Když promluvím, půjdu prý do pasťáku"
Ten člověk se začal motat kolem jejich školy v jednom severočeském městě. Povídal si s dětmi, choval se k nim moc hezky a mile. Zpočátku.
"Uměl to. To schéma je asi pořád stejné. Postupně si získá důvěru dítěte, pak ho donutí k nějakým sexuálním věcem. Pak je začne vydírat... Já byla jen malý, naivní, důvěřivý devítiletý dítě. Říkal mi, že když mu nebudu k vůli, řekne to mým rodičům a já půjdu do pasťáku. Nebo, když o tom někomu řeknu, půjde můj táta do vězení. Je to hroznej pocit. Nechcete k němu jít, nelíbí se vám, co dělá, ale musíte, protože se bojíte."
Víc než konkrétní podobu zneužívání si Jana stále živě vybavuje strach a bezmoc. "Držel svoje dětské oběti v šachu," říká. Během tří měsíců, kdy k němu musela chodit domů, ji prý nutil i k "hrátkám", které nejsou běžné ani v normálních milostných vztazích. "Nezlobte se, ale podrobnosti si fakt nechám pro sebe," dodává a lesknou se jí oči.
"Už nemůžu mlčet, ta nečinnost mě zabíjí"
"Je nepříjemné o tom mluvit, je to hnus. Ale už nemůžu mlčet," vysvětluje. V posledních týdnech, kdy běžel soud s Hovorkou, nedokáže myslet na nic jiného. "Najednou je mi devět, kdy se to stalo, za chvíli šestnáct, kdy jsem to poprvé řekla rodičům, pak pětadvacet, a to je realita," popisuje svoje pocity.
|
Rodiče mi přece říkali: Na cizí pány si dej pozor, neber si od nich bonbony... a já si ten pomyslný bonbon vzala. Styděla jsem se. |
Zneužívání trvalo asi tři měsíce. Pak se na podivného člověka, který se motá kolem školy, začali ptát učitelé. "Bylo nás víc, ale všechno jsme popřeli, báli jsme se. Dodnes z něj mám i strach," líčí Jana. Nic se nevyšetřilo, začaly prázdniny a po nich muž z okolí školy zmizel.
Rodičům taky nic neřekla. "Styděla jsem se. Brala jsem to jako selhání. Oni mi přece říkali: Na cizí pány si dej pozor, neber si bonbony od cizích lidí... a já si ten pomyslný bonbon vzala. Od té chvíle jsem měla pocit, že jsem zklamala jejich důvěru, proto jsem se snažila, aby se to nikdy nedozvěděli."
Řekla jim pravdu, když jí bylo šestnáct let. "Chtěli jít na policii, dát ho k soudu, ale já jsem je prosila, ať to nedělají. Nechtěla jsem se v tom rejpat, bylo to moc bolestivý," vzpomíná. Rodiče jí vyhověli a už se o něm v rodině nikdy nemluvilo.
"Chci aby pykal. Za všechny svoje oběti"
"Mnohokrát v životě mě napadlo, kdybych tehdy šla s rodiči na policii, že jsem mohla ´zachránit´ další děti... Možná mě spousta lidí odsoudí. Ale to se teď můžeme všichni bušit do prsou, že bysme to udělali jinak. Nedovedete si představit, co jsem prožívala. A co bych na té policii říkala? Důkaz žádný... nevěděla jsem, co dělá, kde je," pokrčí rameny Jana.
|
Už jsem nemohla mlčet. To shnilý maso z lednice musíte vytáhnout, jinak ji nikdy pořádně nevyčistíte. |
Podle vyšetřovatelky Aleny Kolářové jsou pocity viny u zneužitých dětí běžné, ale naprosto neoprávněné. Jediný viník je vždy pachatel, případně jiní dospělí lidé, kteří tušili nebo věděli, ale nezasáhli a mlčeli.
"Později už jsem se dokázala svěřit i kamarádům, ale takhle oficiálně mluvím poprvé. Já chci, aby pykal. Za všechny svoje oběti. Proto jsem šla na policii, proto jsem se rozhodla udělat tenhle rozhovor. Nečinnost byla zabíjející. Moc mi to pomohlo. Je to trochu i moje terapie. To shnilý maso z lednice musíte vytáhnout, jinak ji nikdy pořádně nevyčistíte."
