Československo na jaře roku 1985 žilo spartakiádou. Sportovní akce byla velkou událostí jak pro vládnoucí komunisty, tak pro více než dva miliony žen, mužů i dětí, kteří se účastnili na nacvičování. Vše se chystalo na červnové vyvrcholení na strahovském stadionu v Praze, kam mělo přijet na 200 tisíc cvičenců. V této atmosféře se v Praze začala objevovat těla mrtvých, sexuálně zneužitých žen.
Spartakiáda je také první, co se vyšetřovateli Jiřímu Markovičovi dodnes vybaví při vyslovení jména Jiří Straka. „Ona se blížila. Ty tlaky, zvláště když vražd přibývalo, byly nepředstavitelné,“ vzpomíná (více najdete na videu).
První ženu, třiadvacetiletou Alici, zabil Jiří Straka 8. dubna 1985 v lesíku u sídliště Novodvorská, druhou obětí byla lékařka Věra, kterou uškrtil 4. května v Hloubětíně, a poslední, třicetiletou Martu, zabil na Puškinově náměstí v Bubenči 16. května. Dvakrát se mladík o vraždu pokusil. K tomu měl Straka na svědomí pět znásilnění, tři loupeže a několik krádeží.
Policie prověřovala všechny možné stopy. Nakonec je k mladému učni navedlo prozkoumání starších případů. Dvacetiletou Milenu totiž mladík přepadl téměř na stejném místě jako první oběť vraždy, a to už o necelé dva měsíce dřív. Umluvila ho a nakonec mu utekla. Pomohla i další přepadená, studentka střední zdravotnické školy Ludmila. Té Straka řekl křestní jméno, i kam chodí do školy.
Vyšetřovatelé tak mohli šest dní po poslední vraždě, tedy přesně před třiceti lety, vyrazit na Kladensko vyzvednout šestnáctiletého Straku. Mladík se brzy přiznal. „Je pravda, že jsem zabil tři ženy. U dalších dvou přepadených žen jsem se dozvěděl, že to přežily. U té zdravotní sestry jsem věděl, že přežila, neboť mi utekla, ale u té starší paní, kterou jsem hodil na ten valník, to jsem nevěděl, zdali to přežila,“ vypověděl Straka na policii.
Útoky spartakiádního vraha17. února 1985 - Přepadl a škrtil dvacetiletou dívku. Bránila se a podařilo se jí ho přesvědčit, že půjdou k ní. Když začala volat o pomoc, utekl. 5. března 1985 - Udeřil zezadu do hlavy dlažební kostkou osmnáctiletou studentku, kterou chtěl pouze okrást. 15. března 1985 - Napadl devatenáctiletou studentku, které se snažil strhnout kabelku z ramene. Dívka volala o pomoc a pronásledovala ho. 2. dubna 1985 - Škrtil a pokusil se znásilnit osmnáctiletou dívku. Když upadla do bezvědomí, pokusil se o umělé dýchání. Dívka se probrala a slíbila, že s ním půjde do sklepa. Zazvonila však na sousedy a Straka utekl jen s její kabelkou. 8. dubna 1985 - První vražda. Na zalesněném místě napadl třiadvacetiletou ženu. Škrtil ji a když upadla do bezvědomí, tak s ní souložil. 3. května 1985 - Přepadení třiapadesátileté ženy. Straka přiznal, že se spletl. Když zjistil, že je stará, ženu v bezvědomí „jen“ okradl a tělo hodil pod plachtu na nákladní vůz. 4. května 1985 - Druhá vražda. Obětí byla třicetiletá lékařka. Zneužil ji a uškrtil ramínkem od podprsenky. 16. května 1985 - Třetí vražda. Obětí byla třicetiletá žena. Tentokrát měl už před činem Straka připravené škrtidlo. |
Zajímavý je hned začátek protokolu. „Jednou, asi v první třídě, jsem měl problémy ve škole. Jinak se po duševní stránce cítím zdráv, myslím, že jsem v pořádku,“ tvrdil trojnásobný vrah.
Kdyby byl dospělý, čekala by ho poprava. Jako mladistvý mohl dostat maximálně deset let. Odseděl si díky amnestii devět. Pak až do roku 2004 skončil v ústavní léčbě. Na svobodě žije pod jiným jménem. O minulosti už odmítá mluvit.
Dospěl jsem k tomu, že jim nesmím dát žádnou šanci
Straka postupoval ve všech případech podobně. Vyhlédl si osamělou ženu, sledoval ji a v příhodné chvíli zaútočil. Zpočátku se ještě nechal přesvědčit, když mu oběti nabídly, že mu vyjdou vstříc. Později už jim takovou možnost nedával.
„Získal jsem negativní zkušenosti z jednání žen v případech, kdy jsem se o pohlavní styk snažil před vraždou. Dospěl jsem k tomu, že těmto ženám nesmím dát žádnou šanci, aby přivolaly pomoc,“ vysvětloval.
Poslední přepadenou, která dostala šanci, byla osmnáctiletá Ludmila při útoku 2. dubna. Dívku sice Straka škrtil tak, až upadla do bezvědomí, a pak se ji snažil svléknout, ale pak se ji snažil oživit. „Mám dojem, že se mě snažil oživovat, a to naprosto laickým způsobem, že mi foukal do úst,“ vypověděla. Nakonec se dohodli, že půjdou do sklepa domu, kde Ludmila bydlela, ta však začala zvonit na sousedy.
Od té doby přežila přepadení jen třiapadesátiletá Vlasta, jejíž tělo hodil na korbu malého nákladního auta a sám nevěděl, jestli ještě žije. Tuto ženu si Straka spletl. Myslel si, že je mladší, a když poznal, že je „stará“, tak ji jen okradl, tak jako své další oběti. „Když bylo po tom a ty věci tam byly, tak jsem si řekl, že by se mi mohly hodit,“ vysvětloval, proč mu nestačil jen sex.
Otec problémy přiznával, matka ho bránila
Když Jiří Straka mluvil se znalci, tvrdil o sobě, že nemá rád násilí a zastává se slabších. Slyšel prý o sobě, že je kamarádský a je s ním legrace. Ve svém okolí pak podobný pocit skutečně vyvolával.
„Dělal dojem temperamentního kluka, ale rozhodně ne nějakého grázla,“ vypověděla jedna z přepadených žen, osmnáctiletá Ludmila. Jako „živého“ kluka ho popisovali i v místě bydliště. Zpráva ze školy pak o něm mluví jako o průměrném žákovi, který měl na víc, ale „neměl vytrvalost k učení.“
Na učilišti měl důtky a snížené známky z chování za samovolné opuštění a pozdní příchod v opilosti či kouření na pokoji. „Klukoviny,“ komentovala to jeho matka, která dlouho nevěřila, že by její syn vraždil.
„Nevím, že by měl někdy násilné sklony. Naopak, jednalo se o dítě, které bylo vždy hodné, poslouchal mě a nikdy jsme s ním neměli žádné potíže. K děvčatům se choval hezky, nijak agresivně. Stále nevěřím tomu, že by kluk udělal to, proč je stíhán. Vím o něm, že v mládí třeba brečel, když sestra zašlápla mravence,“ uvedla u výslechu. (o tom, jak se rodiče vyrovnávali se synem a jeho činy, více zde)
Také otec si na příhodu s mravencem vzpomněl, problémy se synem však přiznával. Ty začaly po nástupu do školy. „Byl živější, poměrně hodně zlobil,“ uvedl. Rodiče kvůli tomu dokonce zašli za psychologem. Vzpomínal, že matka malého Jirku například poslala na nákup, on peníze utratil za kolotoč. „Jednou doma rozstříhal záclony. Nijak vzteklý nebyl, jen si nepřiměřeně hrál,“ uvedl.
Za fasádou klučiny se skrýval deviant, uvedli znalci„Obraz otevřeného, sympatického, živého klučiny byl jen fasádou,“ napsali znalci Vladimír Študent, Karel Hynek a Pavel Zemek. „Za ní se skrývaly kompletní vlastnosti popisované u společensky nebezpečných psychopatů,“ pokračovali. V posudku mluví o agresivitě se sklonem k nejzávažnější pohlavní deviaci, sadismu a nekrosadismu. Připomínají chybějící morální zábrany, bezcitnost a bezohlednost k druhým, chybějící strach a pocit viny, lačnost po sexuálním uspokojení. „Jeho velmi dobré inteligenční schopnosti, rychlá orientace, pohotové jednání, nebojácnost, dobré tělesné vybavení a klamný zevnějšek ještě zvyšují jeho nebezpečnost,“ popisovali. Straka vytrvale odmítal, že by ho škrcení žen uspokojovalo. „Násilí mě nijak nevzrušovalo, uspokojil jsem se souloží, a ne tím škrcením. Kdyby se mnou šly ty ženy dobrovolně, tak bych jim nic neudělal,“ tvrdil. Jediným důvodem, že zabíjel, podle něj byl strach, aby ho nepoznaly. Znalci však tato tvrzení odmítli. Upozornili, že sám o první oběti vypověděl, že se mu snažila vyjít vstříc, ale nebylo jí to nic platné. U třetí oběti si pak byl jistý, že ho vůbec nespatřila. I ji však zabil. Odborníci uvedli, že se jeho deviace vyvíjela a vražda se postupně stala automatickou součástí jeho útoků. |
Větším problémem pak byla zapálená stodola, když mu bylo dvanáct let. „Někdo špatně zhasil cigaretu a požár stodoly se poté svedl na mě,“ komentoval to Straka u výslechu. V patnácti pak s mladším bratrem kradli na nádraží v Krči z vagonu čokolády. „V poslední době se chování Jirky zlepšilo. Mysleli jsme si s manželkou, že dostává rozum,“ vypověděl Jiří Straka starší.
Otec byl zedník, matka uklízečka. Starší, tehdy devatenáctiletá sestra byla v té době už vdaná. Po odhalení spartakiádního vraha se jí manželství rozpadlo. Mladší bratr chodil do páté třídy. Rodiče později uváděli, že zejména kvůli němu nespáchali sebevraždu.
Šmírování, osahávání a strašení žen
O dívky měl Straky podle své výpovědi zájem od páté třídy. Osahával spolužačky, později sahal pod sukni ženám v MHD. Někdy od dvanácti letech chodil šmírovat do šaten plováren, kde byly díry v prknech. Svlékající se ženy vydržel sledovat i několik hodin a tato záliba mu zůstala i v pozdějším věku.
Velmi netradiční zábavou bylo sledování žen po Praze. Chodil za nimi od svých čtrnácti let. Sledoval je tak, aby si ho všimly, a bavil se pak tím, jak jsou vystrašené. Znalci ještě připomínají, že si v patnácti letech vyrobil obušek. Nikdy ho však nepoužil.
Nakonec sledování žen přešlo v jejich přepadávání a škrcení. Proč, nedokázal při výsleších vysvětlit. Popisoval, že usiloval o pohlavní styk. Osamělé ženy ho přitahovaly a prostě si nemohl pomoci. „Kdyby mě nechytili, tak jsem jich udělal ještě víc, třeba deset nebo dvacet. Já jsem po tý první i po tý MUDr. chodil za ženskejma po Praze, ale hodně mi jich uteklo,“ vypovídal.
Sympatický, až moc hovorný
V jiné výpovědi však uvedl, že měl reálnou šanci na známost s dívkou, o kterou dlouhodobě usiloval. Tvrdil, že by se jí věnoval a neměl by na přepadávání čas. V minulosti ale už dívku měl, jmenovala se Iveta a podle Straky se s ním po dvou měsících rozešla, protože měl jiné holky.
Policisté Strakovu vrstevnici našli a vyslechli. „Mně se líbil. Byl takový sympatický, někdy až moc hovorný,“ vyprávěla o Strakovi. Uvedla, že nikdy nebyl hrubý. Jednou se spolu vyspali a podle spartakiádního vraha to bylo lepší, než když použil násilí. Líbilo se mu, že se zapojila. „Pohladila mě po vlasech a podobně,“ vzpomínal.
Svědci, ale i spis svědčí o tom, že Straka nikde nevyjadřoval lítost nad tím, co udělal. Při výslechu se ho na to prokurátorka ptala. „Ale jo, lituji,“ zněla strohá odpověď. Slova lítosti zněla z jeho úst až po propuštění na svobodu.Té si užívá už jedenáct let bez prohřešku. Někdejší vyšetřovatel Markovič nyní říká, že se možná přeci jen změnil.
