Novákova kniha vlastně potvrzuje to, co ve dvacátých letech jako tehdy provokující a neuvěřitelnou vizi mohl cítit E. F. Burian, a co se v padesátých letech, v době komunistické klatby jazzu, pokoušela obhajovat generace našich jazzových apologetů poukazem na úzkou příbuznost jazzu s některými východisky jiných druhů umění své doby. A jazzmani jako Luděk Hulan, Jiří Verberger nebo MUDr. Jan Hammer by byli nepochybně polichoceni, že se i o jejich práci píše v knize takového druhu, v literárněvědné studii podané příslušným stylem a terminologií. Její odborný jazyk by však zřejmě chápali jen jako další potvrzení lapidárního citátu spisovatele Williama Faulknera, který často uvádí Škvorecký, a to i v souvislosti s konfrontací svých dávných snů o dráze úspěšného tenorsaxofonisty se svou reálnou kariérou neskonale úspěšnějšího spisovatele: „Ti, kdo to umějí, to dělají. Ti, kdo to neumějí, o tom píší.“
Obálka knihy Česká literatura jazzující
O knizeRadomil Novák: Česká literatura jazzující (1918-1968) Pedagogická fakulta OU, Ostrava 2012, 186 stran, doporučená cena 200 korun. |
Aby bylo jasno: je dobře, že tak fundovaná práce vznikla. Je dobře, že zachytila symbiózu atmosféry a způsobu prezentace myšlenkového i emocionálního světa odlišných druhů umění dvacátého století. V české odborné literatuře jí za to patří – pokud se nemýlím - primát. A je dobře, že připomněla, že zástupci různých druhů umění budou i nadále žít ve společně propojeném světě, sdílet podněty, které k nim budou docházet, a přitom si nadále udržovat svůj vlastní způsob nazírání, svůj jazyk, výraz, vidění.
Jako jakýsi dovětek zde budiž řečeno, že mě potěšila knížka, kterou jsem dostal do ruky právě teď, v době, kdy už ji Radomil Novák z časových důvodů prostě nemohl začlenit do své práce. Překračuje ostatně i časový úsek, který si literární vědec vybral a jím terén pro zkoumání záměrně omezil. Předloni vydaný román Tóny z pera Jiřího Stránského je kronikou generací, jejichž zakladatelé v sobě nesou vzpomínky z dob předválečného císařství, pokračovatelé pak procházejí svobodným i dvakrát okupovaným Československem, nejrůznějšími oblastmi, do nichž je zavede emigrace, a posléze i polistopadovými návraty domů. Na rozdíl od těch, o jejichž práci píše Novák, pro ně jazz rozhodně nepatří k jejich přednímu nebo snad ani vedlejšímu zájmu. Ale téměř všude, snad až s překvapivou četností, se objevují jména sólistů, souborů i skladeb z různých období jazzového vývoje. Novákovo konstatování o tom, jak důvěrně patří jazz k atmosféře naší doby, se stěží mohlo dočkat lepšího potvrzení než právě v tomto díle Jiřího Stránského.
Předloha k lavičkové soše Josefa Škvoreckého. Spisovatel ve Varšavě s hudebním publicistou Lubomírem Dorůžkou ve Varšavě.
