Transplantace rohovky je vlastně to nejjednodušší, říká oční lékař Martin Filipec, primář kliniky Lexum, o možnostech současné medicíny v léčení slepoty. Provádějí se více než sto let, nicméně i zde došlo k dramatickým změnám.
Máte na mysli třeba umělou rohovku, díky níž pacient po 53 letech znovu vidí?
Ano, v posledních letech došlo k revoluci v mikrochirurgii. Díky laserovým přístrojům se obrovsky zvýšila přesnost operací, již není třeba nahrazovat celou rohovku, ale jen poškozenou vrstvu. Pokud je poraněná povrchová část nebo střední část, vnitřní rohovku necháme nedotčenou. Tím, že se vyměňuje jen tenká vrstva, transplantát snáze přežívá, imunitní odpověď organismu není tak silná. Samozřejmě další výhodou je, že se zákrok odehrává ambulantně, bez velké bolesti, je mnohem snazší.
Profesor Martin Filipec a pacient Martin Valenta, Praha, březen 2007
Vy používáte při transplantacích rohovky nejen umělé materiály, ale i kmenové buňky.
Pacienti, kteří ztratili vidění při úrazu, což je nejčastěji poleptání nebo popálení, mají většinou poškozený povrch rohovky, a tedy i limbální kmenové buňky, které se vyskytují na okraji rohovky a zabezpečují neustálou obnovu povrchových buněk oka. Pokud tyto kmenové buňky chybí, transplantovaná rohovka odumře, odhojí se, neboť neprobíhá přirozená obnova. V těchto případech jsme začali do poraněného oka přenášet kmenové buňky z druhého oka, pokud zůstalo nepoškozeno, nebo od sourozenců a podobných dárců.
Dají se tyto kmenové buňky také uměle pěstovat v laboratoři?
Ano, proto jsme začali spolupracovat s Ústavem experimentální medicíny a Ústavem molekulární genetiky Akademie věd ČR. Podle našeho návrhu zde pěstují kmenové buňky na speciálních nosičích z nanotkanin a takto namnožené buňky pak lze transplantovat. Často lze použít i buňky z jiných částí těla. Například dosud nediferencované mezenchymální buňky vyskytující se v pojivové tkáni. Lze je různými způsoby donutit, aby se vyvíjely správným směrem – tedy aby z nich vznikaly oční buňky. Tyto postupy se však v klinice uplatní až v budoucnu.
A jaké možnosti skýtá genová terapie? První případy nevidomých pacientů léčených pomocí genů se již objevily…
Genová terapie je rovněž zatím ve fázi hluboce experimentální. Existuje již několik skupin pacientů – v USA a ve Velké Británii, u nichž byla s úspěchem použita genová léčba dědičných chorob sítnice. Geny se nanesly pod sítnici a nahradily funkci poškozených genů. Nelze však výsledky přeceňovat: zatím místo praktické slepoty u těchto pacientů nastalo zlepšení. Určitě je však genová terapie velmi perspektivní u případů, kdy je porouchaný gen, který se podílí na funkci části oka. Jako velice nadějné vidím případy rohovkové dystrofie, přístup k rohovce je relativně snadný a my už známe geny, které jsou za poruchu odpovědné, ale za rok to nebude. Rutinní terapií pro rohovková a sítnicová onemocnění se může stát za pět, možná za patnáct let.¨
Je libo vyměnit část rohovky?
Občas se dozvídáme též o mikročipech, které nahradily ztracený zrak. Naposled v prosinci loňského roku oznámili němečtí lékaři, že voperovali mikročip finskému nevidomému muži a on je dnes schopen číst písmena abecedy. Jaké zázraky lze očekávat od bioniky?
Náhrada oka, složitého orgánu, jakým je sítnice, umělé vidění – to vše je teprve na úplném začátku. Pracuje se na tom více než čtyřicet let, ale pokroky jsou velmi skromné, například ve srovnání s umělým sluchem. Kochleární implantáty mění zásadně situaci hluchých, umožňují normálně slyšet a mluvit, nic podobného pro oko a vidění zatím nemáme. I profesor Zrenner, jehož výsledky jste zmínila, pracuje na náhradě sítnice již pěknou řadu let. Čas od času se objeví, že došlo ke zlomu, ale nebyl bych příliš optimistický. Jsou to zatím opravdu jen chiméry.
Takže umělé čipy podle vás nejsou cesta?
Určitě nám to pomáhá zvýšit úroveň poznání vidění, ale všechny dosavadní čipy byly zatím na rekonstrukci vidění příliš hrubé. Ono i to umístění pod sítnici není jen tak, je to mnohem složitější orgán než třeba vnitřní ucho. Jak říkám, výzkumy jsou to úžasné, ale výsledky jsou zatím skromné. U oka, bohužel, stále nic podobného umělému sluchu nemáme.
Vraťme se tedy k současnosti. Už prý umíte pomoci lidem s obávaným onemocněním stáří – degenerací sítnice, která může vést až ke slepotě…
Máme k dispozici látky, které nám umožňují u části pacientů proces degenerace zastavit nebo zpomalit. To je pokrok. Dříve jsme pro tyto pacienty neměli nic.
Kdo je Martin FilipecProf. MUDr. Martin Filipec CSc., (54)
V letech 1985-1986 pracoval na oční klinice Hotel-Dieu v Paříži. Po návratu se stal přednostou oční kliniky Všeobecné fakultní nemocnice a 1. lékařské fakulty UK (1998-2003). V roce 1993 založil první nestátní oční kliniku v Česku Lexum (nyní Evropská oční klinika Lexum), od roku 2006 je jejím hlavním lékařským ředitelem. Loni bylo na pracovištích kliniky (Praha, Hradec Králové, České Budějovice, Ostrava, Brno) odoperováno na sedmnáct tisíc pacientů. Je považován za otce laserové oční chirurgie v Česku, je jedním ze zakladatelů oboru refrakční chirurgie, specializuje se na chirurgii a transplantaci rohovky, šedého a zeleného zákalu. Ve své vědecké práci se zaměřuje na problematiku chorob, transplantace a hojení rohovky, oční imunologii. Působí též v neziskové organizaci Světlo pro svět, která se snaží o prevenci a odstranění slepoty v rozvojových zemích. |
Vystudoval Fakultu všeobecného lékařství UK v Praze, absolvoval v roce 1980.Čtěte v sobotní MF DNES
Další materiály o operacích očí čtěte v rubrice Věda
