Líbí se mi slova jednoho amerického dokumentu: každý člověk instinktivně ví, že potrat je vražda, nikdo nezpochybňuje, že jde o zlo – často se však prezentuje jako menší ze dvou zel, mezi nimiž člověk volí, což není pravda.
Einstein, Mozart, Curie-Sklodowská...
K prvnímu tvrzení: vražda je naším trestním právem definována jako úmyslné zabití druhého člověka. Spor se zde tedy vede o to, zda je lidský plod člověkem, či není. Odpůrci potratů tvrdí: v momentě početí se již vytváří naše kompletní genetická informace, máme tedy slušně zaděláno stát se Albertem Einsteinem, Wolfgangem Amadeem Mozartem či Marií Curie-Sklodowskou. Obhájci potratů vidí naproti tomu proces těhotenství jako zahalený jistým tajemstvím – není možné určit bod, kdy se potenciální existence mění v reálně existujícího člověka.
Přesto je jistá hranice, dokdy se smějí potraty provádět, stanovena. Problém je, že spíše odhlasována – jaký argument mají obhájci potratů pro to, že do určitého týdne těhotenství je potrat legální a od určitého už ne? Tato hranice není dána přirozeně jako v případě početí (coby přirozeného bodu), ale je stanovena uměle.
Vytěsnění smrti
Zatímco odpůrci potratů zdůrazňují přirozený a nadosobní řád věcí, zastánci jsou spíše pro společenskou konvenci – což je v morálních otázkách velmi problematické (Když si určité hypotetické etnikum stanoví, že vraždy – dospělých – lidí budou legální, je to v pořádku? A jestliže není, kdo má právo to stanovit? V jednom případě by tak byl přirozený řád respektován a v druhém – v případě nenarozených dětí – ne, což je protimluv. Kdybychom tedy chtěli být v principu společenské konvence důslední, museli bychom přirozený řád zcela odstranit.)
Nabízí se pak logický důsledek: jestliže si nejsme jisti, zda už nejde opravdu o člověka, neriskujme jeho zabití a raději neprovádějme potraty vůbec.
Tvrzení, že potrat není vražda, je tedy dle mého názoru filozoficky neudržitelné. Ostatně již jazyk sám nás usvědčuje: říkáme "naše“ genetická informace (tedy nikoho jiného, a to ani jakéhosi našeho potenciálního předchůdce-plodu), ale na druhé straně hovoříme o "přerušení“ těhotenství místo o jeho "ukončení“. Říkáme "pro-life“, ale "pro-choice“. Proč používáme v jednom případě jiné kritérium než v druhém? Vytěsníme smrt ze svého života tím, že nebudeme slovo "smrt“ vyslovovat?
Řád přirozený, řád společenský
Pohleďme nyní na druhé tvrzení: potrat je menším ze dvou zel. Matka si uvědomuje, že potratit dítě není v pořádku, avšak cítí se nepřipravená či nezajištěná, chce se realizovat jinak apod. Donosit dítě jí v tu chvíli připadá jako větší zlo než ho prostě a jednoduše odstranit (či spíše zlikvidovat). Tento přístup má dvě povážlivé trhliny: jednak zohledňuje pouze perspektivu matky, jednak zpochybňuje život jako jednu ze základních hodnot vůbec.
Z pohledu matky je např. "menší“ zlo dostudovat a nemít děti, z pohledu dítěte je však největší (protože absolutní) zlo ztráta vlastní fyzické existence. Jestliže je tedy jedno ze zel absolutní a definitivní a druhé ne, měli bychom se vyhnout tomu prvnímu: matka může dostudovat později, dítěti však už život nikdo nevrátí. Navíc pohled matky vůbec nezohledňuje právo otce rozhodovat o dítěti, které z padesáti procent zplodil.
Problém je však právě v onom rozhodování – pokud nepřijmeme život jako základní a nedotknutelnou hodnotu, musíme nutně rozhodovat, kdy život zachováme a kdy jej zničíme. Přirozený řád je zde opět nahrazen společenským (zde spíše individuálním). Za jakých okolností smí druhý člověk žít a za jakých ne? Podle jakých kritérií to rozlišit? Kdo má právo to určovat – jestli matka, proč ne také otec?
Popíráním práva člověka na život otevíráme brány eugenice a dělení lidí na ty, jejichž život označíme za potenciálně (v budoucnu) kvalitní, a na ty, jimž pro jistotu nedáme žádnou šanci – přes vědomí, že nevíme, co s námi bude za pět minut, natož za devět měsíců, tři roky, dvacet let. Nemusíme chodit příliš daleko do historie, abychom viděli, kam tato cesta vede. Krom toho je v tomto přístupu obsažen v určitém směru zvrácený pohled na sexualitu, kdy být těhotná je nahlíženo jako "problém“.
Předstírání volby
Pouhé spoléhání se na přirozený řád by se snad někomu mohlo jevit jako zříkání se odpovědnosti. V tomto případě jde především o to, že hodnota života je natolik důležitá, že se dostává za hranici práva na rozhodnutí. Ženy jdoucí na potrat neváhají přijmout přímo titánskou odpovědnost za nahrazení nadosobní morálky morálkou individuální, současně však nejsou ochotny přijmout odpovědnost za jeden jediný lidský život, jejž přivedly na svět. Zkrátka: v momentě otěhotnění je na jakékoli (morálně ospravedlnitelné) rozhodování již pozdě (vyjímaje samozřejmě extrémní případy typu ohrožení života matky, kdy volíme mezi dvěma rovnocennými životy). Potratová diskuse je také často strhována z věcné – teoretické či filozofické – roviny do roviny osobní.
Zastánci potratů často obviňují jejich odpůrce z pokrytectví. Nepochybuji o tom, že člověk, který na jedné straně odmítá potraty coby vraždy, na druhé straně neváhá "z vyššího principu mravního“ zavraždit doktora potraty provádějícího, pokrytcem je a svým fanatismem zastáncům potratu dává důvod k pohoršení. To ho však zbavuje pouze mravní integrity a morálního práva o tématu hovořit, neznamená to ještě, že jeho slova jsou nutně nepravdivá.
Když nám náš přítel závislý na alkoholu bude s poukazem na jeho škodlivost vyčítat, že pijeme, jistě ho označíme za pokrytce, jenž káže vodu a pije víno – ale nic to nemění na tom, že má věcně vzato pravdu.
Podobné názory přitom zastávají i vzdělaní a inteligentní lidé – např. americký lingvista a aktivista Noam Chomsky poukazuje na to, že odpůrci potratů se úzkostlivě zaměřují na zabíjení dětí v USA, ale proti utrpení dětí například v Africe nic nedělají, ač by stačilo investovat daleko menší úsilí než na domácí půdě. Opět: je jasné, že odpůrce potratu by měl být ve své úctě k životu důsledný a hájit ho na všech frontách. Prosté poukázání na zlo, jež se děje jinde, však nijak nezmenší zlo, jež se děje přímo u našich dveří. Jde přece o věc samu, ne o nutně nedokonalé lidi.
Jiní zase argumentují tím, že krásná slova odpůrců potratu o úctě k lidskému životu platí pouze v jakémsi dokonalém, krásném světě. Náš svět není ideální – kupříkladu se v něm také krade a zabíjí – rezignujeme jenom proto na boj se zlem? Na jedné straně tedy svoboda volby, na druhé straně jakési temné fatum, ženoucí ženy do ordinací interrupčních klinik. Co je to za volbu, jež v sobě implikuje jen jednu možnost – právo na potrat? Myslím, že sledujeme podobný efekt, jenž je často zmiňován v souvislosti s eutanazií: máme sice jakoby možnost mezi dvěma volbami, ale okolím jsme často automaticky tlačeni k té horší variantě.
Odstrčení muži
Je také s podivem, jak se někteří zastánci potratu snaží z diskuse vyloučit muže. Kromě již zmíněného vytěsňování otců je to tento přístup: muž nemůže otěhotnět, neví, čím žena prochází, žena má právo na své tělo. Musím mít řidičský průkaz, abych poznal, že do auta patří benzin? Na své tělo jistě žena právo má, na tělo nenarozeného dítěte nikoli. Některé (zdá se spíše feministicky orientované) zastánkyně potratu též tvrdí, že muži nemají právo rozhodovat o ženách, protože je k potratu vlastně dotlačili tím, že ženy nechávají opuštěné a bez pomoci. Toto tvrzení v sobě implikuje premisu, že ženy jsou nesvéprávné bytosti, neschopné rozlišit, koho chtějí za otce svých dětí – což je v tomto případě zvlášť pikantní.
Často bývá také odpůrcům potratů podsouváno, že ztotožněním potratu s vraždou se stavějí do role jakýchsi mravokárců, odsuzujících ženy jdoucí na potrat. Lidé toto tvrdící většinou nejsou schopni rozlišit objektivitu rigorózního zákona a individuální, osobní odpovědnost člověka, jenž zákon překročí. Věznice přece nejsou plné pouze chladnokrevných zločinců, ale i lidí, již spáchali zločin v afektu, byli k zločinu dohnáni okolnostmi apod. Přes tyto polehčující okolnosti však pro společnost není dost dobře možné je do vězení neposílat. Konstatování, že někdo spáchal zločin, neznamená automaticky morální odsouzení.
Také slýcháme argument, že pokud nepovolíme potraty oficiálně, budou se dít ilegálně, a kromě dětí tak budou umírat i matky. Na tomto přístupu jakoby něco je ve smyslu jeho pragmatičnosti – podobným směrem míří např. legalizace prostituce: když problém nezmizí, ať napáchá aspoň co nejméně škody. V tomto případě však neoddiskutujeme fakt, že ženě napomáháme ve zlu.
Krádeže také nikdy nezmizí: budeme proto usnadňovat zlodějům jejich činnost, aby se při své práci nezranili např. o ostnatý drát? Přitom při krádeži většinou nejde o život – na rozdíl od potratu. Americký dokument Lake of Fire nabízí pohled do jedné z interrupčních klinik: v kombinaci chápavě se usmívajících sester, jež o potratu hovoří stylem, jako by šlo o vytržení zubu, a brutální řezničiny zákroku samého, zdá se být cosi ďábelského.
Tragédie na každý pád
Zkusme tedy dosavadní úvahy alespoň trochu shrnout: na straně odpůrců potratů vidíme logický a argumentačně přesný koncept, na straně zastánců spíše vágní formulace (nesystematicky podávané) a celou řadu argumentačních faulů. Samozřejmě, u sebelepšího argumentu lze napadnout některou z jeho premis – nejprve však musí být onen argument formálně vytvořen. U zastánců potratu vidíme největší problém v tom, že jejich stanoviska jsou společensky podmíněná, tudíž proměnlivá. Navíc se snaží závažnost tématu otupit hyperkorektním vyjadřováním. Co s tím?
Pokud je potrat vražda, znamená to, že se u nás ve velkém beztrestně (a navíc legálně) vraždí, aniž bychom proti tomu cokoli udělali. Na druhé straně vidíme osobní tragédie opuštěných a zneužívaných žen, jež jsou ke svému rozhodnutí často tlačeny vnějšími okolnostmi i svým okolím. Sebevětší utrpení či osobní nezodpovědnost však myslím neopravňuje kohokoli zmařit druhý (navíc zcela bezbranný) život, jakkoli s utrpením žen soucítíme (nehovoříme teď o extrémech typu incestu či znásilnění). Budeme tedy posílat miliony matek do vězení za vraždu prvního stupně? Těžko představitelné i proveditelné.
Obávám se, že dokud ve společnosti nebude většinová dobrá vůle celou záležitost řešit, či spíše postavit se k ní čelem, mnoho se toho nezmění. Těžko můžeme od druhých požadovat hrdinství (ale jsou i takové případy – Gianna Mollová, italská lékařka a matka čtyř dětí, milovala své dítě natolik, že raději zemřela na porodní komplikace, než aby obětovala dítě) – alespoň elementární ochrana života by však v zákoně zakotvena být měla. Většina lidí dle mého názoru nechodí k potratu proto, že jsou v těžko řešitelné situaci, ale proto, že svoje děti prostě nechtějí. Navíc v době, kdy není problém dítě v den porodu odložit do babyboxu.
Láska a rozlišení
A tak jediné, co zůstává, je láska. Máme dost lásky přijmout do svého života nového člověka? Chceme využít poetického a tvořivého daru, kdy jsme schopni podílet se na zázraku vznikání nového života prakticky z ničeho? Strom se pozná po ovoci, píše se v jedné knize. Zatímco matky novorozených dětí jsou i přes fyzickou bolest šťastné a často hovoří o nejpozitivnější zkušenosti svého života, matky, jež šly na potrat, vykazují spíše deprese, emocionální i psychické vyčerpání a vytěsňované pocity viny. Někdy pak také ztrácí schopnost mít další děti. Opravdu je tak těžké rozlišit, které z nich se rozhodly správně?
