Jiří Krásl11.1. 1928 - 9.1.2004  Většinu své rozsáhlé tvorby věnoval ilustracím příběhů o přírodě a z přírody, myslivecké literatuře, malířskému doprovodu dětské dobrodružné literatury. Kvalitou a množstvím kreseb se trvale zapsal do paměti generací vyrůstajících od 60. po 80. léta minulého století. |
Jednou nám nesla pošťačka rekomando a když jsem otevřela dveře, otevřela
ona pusu a teprve po chvilce z ní vypadlo: „Kdo to maloval?“ Sledovala jsem
její pohled, který spočinul na velké abstraktní olejomalbě na stěně.
„Náš děda,“ odpověděla jsem při podepisování doporučené zásilky. „Teda řeknu Vám,“ pravila ta dobrá žena, „já na abstraktní obrazy normálně nejsem, ale tohle se mi fakt líbí. I když nevím, co to má být, je to - krásný.“
Ano, tchánovy malby jsou opravdu krásné, aniž by kdy sklouzly ke kýči nebo
laciné líbivosti. Mnohdy jsou jen náznakové, ne do detailu vypracované. „Obraz musí
být pojednaný, ne vylízaný,“ říkával. Jeho olejomalby jsou takřka výhradně v
rukou příbuzných a přátel, protože jich namaloval jen několik - bohužel.
Slavná Lassie... a mnoho dalších knih
Kráslova ilustrační tvorba pro děti zasáhla několik generací - u nás i v Německu.
Těžištěm jeho tvorby byly akvarelové ilustrace knížek pro děti a mládež - ty ho
živily. Nejčastěji šlo o příběhy o zvířatech - patří k nim například slavná Lassie se vrací od Erica
Knighta, Kamzík Václava Cibuly, Labuťáček Jiřího Andresky, Srnečka Sisi od Josefa Prchala, Lískáček a Příběhy ze starého lesa od Vladimíra Pazourka, Dlouhé uši v trávě o srnečce Rezce z pera Jiřího Křenka, lovecké
povídky Za losy a medvědy od Josefa
Čelůstky, Toulky ve stínu křídel či Zelená a modrá setkání, která napsal
Ludvík Mühlstein, nebo známá trilogie Josefa Pohla Pod Jezevčí skálou, Na pytlácké stezce a Za trnkovým keřem.
Pro mnichovské vydavatelství Südwest ilustroval exkluzívně Nejkrásnější pohádky o zvířatech a rád spolupracoval i se slovenskými autory - Vlado Bednárem, Donátem Šajnerem či Rudo Móricem, jehož knížka Ako som krstil medveďa se dočkala i mnoha zahraničních mutací.
U Jiřího Trnky i E.F. Buriana
Jiří Krásl pocházel z pražských Strašnic. Jeho tatínek byl pošťák, maminka se starala o domácnost. V šestnácti začal studovat na Státní grafické škole, ale brzy byl totálně nasazen na zákopové práce do Německa. Podařilo se mu utéct a zbytek války se schovával v Praze, než tam vyrostly barikády - pak mohl konečně ven. Ten "výlet" naštěstí přežil a hluboký zážitek z rajchu i z osvobozování Prahy ho vrhl do náruče komunistů. Definitivně se z ní vymanil až po sovětské okupaci.
Po válce dokončil grafickou školu a v roce 1947 začal studovat na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v ateliéru profesora Josefa Nováka (jeho spolužákem byl mimo jiné Mirko Hanák). Původně se věnoval loutkářské scénografii a považoval za velké štěstí, že mohl zblízka poznat práci dvou geniálních umělců - E.F. Buriana a Jiřího Trnky. U prvního pracoval v divadle, u druhého ve filmovém studiu Bratři v triku. Už tam někde vznikl jeho zájem o tvorbu pro děti - ostatně ještě za studií se oženil a stal otcem.
Akvarelovou ilustraci ovládal jako málokdo. Škoda, že neexistuje monografie či aspoň katalog jeho díla.
Zamiloval se nejen do naší babičky, ale i do čínských akvarelů a začal se
téhle technice věnovat naplno. Tak se pozvolna rodily jeho charakteristické,
jakoby lehce rozpité obrázky, kterými okouzlil tolik čtenářů.
Spolupráce s "mužem v klatbě"
Zvláštní kapitolou v jeho životě byla spolupráce s Jaroslavem Foglarem. Žádná láska na první pohled, spíš tříleté manželství z rozumu zaštítěné oblíbeným časopisem ABC. V roce 1962 byl Foglar ještě v nemilosti, na pokračování Rychlých šípů s jejich skautskou filozofií nemohl ani pomyslet, ale pionýrská družina a raketová posádka - to i jemu v novotnovském Československu prošlo. A tak se zrodili Kulišáci (nejprve vlastně Kulichové) - ne zrovna chtěné dítě, pojmenované podle hlavního klukovského hrdiny Míši Kulicha.
Spolupráce to nebyla snadná - Foglar měl svoje prvorepublikové představy, Krásl zas neměl s komiksem žádnou zkušenost a maloval radši zvířata než kluky a holky (holek se později autor zbavil tím, že je nechal založit dívčí klub). Nakonec ale šlo o druhý nejdelší Foglarův komiks - po Rychlých šípech, v nichž později Foglar pokračoval a některé Kulišáky pro ně zas přepracoval.
Cesty na jih
Jako ilustrátor dětských knih se Jiří Krásl směl pravidelně zúčastňovat knižního veletrhu v Bologni. Často si odtamtud ještě odskočil do Florencie a byl pak tak silně ovlivněn renesančními umělci, že si jen tak pro sebe maloval kopie jejich děl.
Jak to děláte? Časopis Živa v únoru 1984 otiskl velký rozhovor s Kráslem.
Celý svůj život prožil v Praze, ale jak mohl, utíkal do přírody. Jeho děda
myslivec postavil chatu v lese poblíž Velkých Popovic a tam s bráchou Lubošem
jezdil od dětství. Přírodu miloval a vnímal všemi póry - jen malovat v ní nedokázal.
Skicoval, to ano, ale konečné provedení nechával na ateliér, kde ho žádné
cvrlikání a šustění větví nerozptylovalo. Nepotřeboval k životu žádný luxus,
jen trochu pohodlí (proto si s bráchou sami rozvedli vodu i elektřinu), dobré
jídlo a víno. Byl to bonviván s velkým smyslem pro humor. Naše babička jeho
fanfarónství někdy těžko snášela, ale nakonec mu, byť s mrmláním, stejně vždycky
odpustila.
Potomek slavného loupežníka
Nezapřel vzdálené příbuzenství s rakouskočeským zbojníkem Janem Jiřím Graselem, který sice češtinu obohatil o slovo grázl, ale děda ho vždycky bránil a označoval za „takového našeho Jánošíka, co bohatým bral a holkám dával“. Byl na tohle krevní pouto hrdý a rád navštěvoval své příbuzné v Žirovnici, odkud pocházel i Graselův otec. Ale jinak byl asi přece jen rád, že se postupem času stal z Grasela počeštěný Krásl. K obrázkům pro děti se tohle jméno hodilo rozhodně líp.
Jiří, syny přezdívaný Fous, se díval na život vezdejší většinou s pobavenou ironií. Dokonce i když se po Listopadu k vlastní tvorbě už moc nedostal a z nové knižní kultury (a nekultury) ho často jímal smutek, radoval se ze zásadní politické změny i z faktu, že se po celoživotní nejistotě na volné noze dočkal pravidelné penze. Škoda, že mu nebylo dopřáno užít si jí trochu déle.
Rakovina jater mu ukončila život 9. ledna 2004, dva dny před 76.
narozeninami. Bojoval s ní statečně, leč marně. Utěšujeme se tím, že se aspoň
vyhnul jinému možnému osudu, který s oblibou vyjadřoval sloganem „Konec žití -
rozum v řiti“. Jeho úsudek zůstal do posledních chvil jasný, bystrý a břitký. A
tak nám náš zlatý děda zůstane ve vzpomínkách navždycky: jako veselý malíř
krásných obrázků.
Autorka žije od 80. let v Německu
