Při práci se starými lidmi trpícími senilní demencí a schizofrenií Luce Irigaray zjistila, že ženský pohled, mluva i slovník se od mužského liší. Ženy zajímá především vztah ke druhé osobě, muži se vztahují ke světu nebo k objektu v osobě třetí, navíc mnohdy skrze nějaký nástroj.
Úd versus celé tělo
Celý hlavní proud "západní civilizace" již od antiky se svou mytologií i filosofií ustavuje základní přístupy a pravdy z perspektivy mužské. Ty jsou označovány za neutrální, ženu a matku nevnímají, přehlížejí, diskriminují nebo potlačují.
Tyto přístupy převzala tradiční psychoanalýza: z Freudovy perspektivy vypadá ženská subjektivita jako deformovaná nebo nedostatečně vyvinutá forma subjektivity mužské, když už je ženin klitoris menší než mužský penis. Tito psychoanalytikové nevznášejí otázku podmíněnosti údajně pasívní a "frigidní" ženské sexuality kulturními normami a pojmy tradiční patriarchální společnosti.
Kdo chce vědět vícLiteratura, kterou autor použil při psaní textu. Prameny, odkazy, poznámky. |
Luce Irigaray se táže, zda zůstane ženská sexualita stejná a dosavadní psychoanalytické koncepty funkční ve společnosti, která dovolí ženě projevovat vlastní rozkoš a nebude ztotožňovat její sexuální funkci s funkcí reprodukční. Mnohá fakta a četné zkušenosti nasvědčují tomu, že na ženu se v každém případě hodí koncepty podstatně jiné než na muže. Na rozdíl od muže není ženská sexualita koncentrována v jednom údu, ale má pluralitní povahu a je dána takřka celým tělem; přes veškeré úsilí mužů se nedá zcela kontrolovat ani potlačit. K ženské sexualitě se podle Irigaray hodí vědecký model takzvaných disipativních struktur, který zavedl chemik Ilya Prigogine při svém popisu nerovnovážných, nevratných a ponejvíce složitých fyzikálních, chemických, ale i sociálních dějů a stavů. Ty jsou založeny na výměně s jim vnějším světem a překračování (polopropustných a poloprůchodných) prahů a mezí.
Jakkoli Irigaray připouští mužům některé přednosti: větší zájem o věci samotné, více objevů a vynálezů v dějinách civilizace, vysokou míru sublimace instinktů, schopnost názorového a charakterového vývoje i ve vyšším věku, vytýká mužům, že si zformovali vědecké obory dle obrazu svému a přehlížejí principy jiné nebo opačné. Tradiční psychoanalýza se točí jen kolem principů sexuality mužské – napětí a jeho uvolnění, zachovávání požadované energie, udržování rovnovážných stavů, fungování uzavřeného okruhu, vratnosti času.
Z komiksu Freud, dobrodružství psychoanalýzy
Ženská sexualita se řídí principy namnoze opačnými a krom toho nespočívá v jednom údu, je rozptýlená po těle a muži si ani neuvědomují, že ji nedokážou zcela dostat pod kontrolu. Fyziku, jejíž reprezentanti byli většinou zároveň dominantními představiteli západní filosofie, formovala především mechanika pevných látek a ne tekutin. Hlavní proudy matematických věd stále přehlížejí problematiku (ženskému myšlení bližších) neostře určených množin. Logika upřednostňuje binární opozice a struktury dvouhodnotové nad strukturami trojhodnotovými nebo vícehodnotovými. Má sice symboly pro negaci, konjunkci, disjunkci, implikaci a ekvivalenci, avšak žádný symbol pro ne-kvantitativní diferenci, pro reciprocitu nestejných vlastností nebo nestejných množin, pro výměnu, prostupnost a fluiditu. Pro ekonomické a sociální vědy jsou ústřední otázky nedostatku a přežití, zatímco problematika volného času, nadbytku a života je pro ně okrajová. Lingvistické vědy nedokážou dobře rozlišovat diskurzy, charakteristická pro jednotlivá pohlaví.
Luce si však zároveň vyprošuje slova svého učitele, psychoanalytika Jacquese Lacana, že na rozdíl od něj "ženy nevědí, co říkají". Začíná jasněji formulovat výtky vůči stávající mužskě vědě, vůči její iluzi, že má před sebou celý svět "objektivně" jako na dlani, když si díky "zprostředkování" přístrojů vytváří svůj umělý svět, ideální modely. Prostředí, v němž se poznávající subjekt sice čím dál více vzdaluje živým bytostem i běžným věcem, postižitelným smysly, ale které umožňuje mužům dominovat.
Filozof Jacques Lacan
Jak příznačné! – zmíněný Lacan v souvislosti s "restrukturalizací" Univerzity ve Vincennes (na předměstí Paříže) ustavil v roce 1974 ustavil tříčlennou komisi. Ta bez vysvětlení Luce zamítla projekty, jež měly zkoumat odlišnost ženské a mužské sexuality. Irigaray byla připravena o učitelské místo.
Sestry, zanechme rivality
Přestože Luce vždy obdivně vzhlížela ke spisovatelce a esejistce Simone de Beauvoirové (autorce i českému čtenáři známé knihy Druhé pohlaví) jako ke starší sestře, Simone svou "mladší sestru" nikterak neprotežovala ani poté, co tato přišla o práci.
Rozdíl měl zřejmě hlubší kořeny: emancipovaná Simone usilovala o vzájemnou rovnost příslušníků obou pohlaví; Luce se dvěma doktoráty (z lingvistiky i z filozofie), ale především s diplomy a certifikáty psychoanalytičky, nahlížela identitu jednotlivce v prvé řadě jako identitu sexuální. Na rozdíl od tradičních mužských vůdců Západu ovšem Irigaray nechce ženám předepisovat identitu novou, nýbrž ponechává na nich, k jaké identitě se dopracují samy.
Myslitelka a spisovatelka Simone de Beauvoirová
Jazykem Aristotelovy Fyziky připomíná, že "západní civilizace" předepisuje ženám, aby vytvářely prostor pro dítě, zatímco jim samotným prostor pro individuální rozvoj nepopřává. Právo ženy na rovnost s muži před zákonem, právo chodit do práce mimo domov a dostávat stejnou mzdu za stejnou práci jsou zajisté práva důležitá. Avšak zákony musejí akcentovat i rozdíl mezi muži a ženami už jen proto, aby se ženy vůbec měly o co opřít při vymáhání specificky ženských práv. Zákony mají chránit nedotknutelnost ženy jako jednotlivce a právo jak na její svobodné a dobrovolné mateřství, tak samozřejmě i na bezdětnost; mají zabránit pokusům politických a náboženských vůdců ženám mateřství, manželství nebo celibát vnucovat. Ženy s dětmi by dokonce neměly být daňově zvýhodňovány na úkor žen, které žijí samy. Prvním právem by ovšem mělo být právo na (kulturu) mlčení a ticho. V televizi, placené z daní všech občanů, by neměly převládat mužské pokleslé zábavy, násilnické filmy a sporty.
I když se Irigaray soustředí na lásku heterosexuální, lásku a úctu k jinému opačného pohlaví, který mne nekonečně přesahuje, předpokladem šťastného vztahu ženy k muži je nejen láska ženy k sobě samé a její sebeúcta, nýbrž také upuštění od rivality mezi ženami navzájem. Taková rivalita je sráží do jedné řady, v níž se vzájemně stávají strůjkyněmi svého vlastního znicotnění. Žena se má snažit vystříhat se obratů "jako ty", "já také", "jako všichni", přemoci se a snažit se – paradoxně ve spolupráci s ostatními ženami – pěstovat vlastní individualitu.
Ten druhý mě překračuje
Všude na Západě se v teorii i v praxi projevuje fatální oddělení sexuality a duchovna, nitra a vnějšku. Západ se nedokázal dopracovat ke skutečné kultuře sexuality.
Pro Luce je sexuální diference jedním z hlavních témat naší doby, snad tématem ústředním. Vzájemné oplodnění ženy a muže nepředstavuje toliko nejvyšší štěstí, nýbrž zároveň potenciální hlavní zdroj motivace k mravnímu jednání. První vášní, žádoucí a nepostradatelnou nejen pro život, nýbrž i pro utváření etiky, se má stát údiv nad krásou a jinakostí druhého pohlaví. Irigaray filosofu Descartovi vzkazuje, že u kořene první vášně – údivu (nad něčím novým a neobvyklým) – je sexuální diference a nikoliv přírodověda. A na rozdíl od předmětu přírodovědného zkoumání údiv po prvním seznámení s příslušníkem druhého pohlaví nemizí a mizet nemá; partneři mají uchovávat a nestírat svou individualitu.
Filozof René Descartes
Slovo "diference" [différence] ve výrazu "sexuální diference" je pro Irigaray obdobně jako pro Jacquese Derridu polysémické - vícevýznamové. Znamená jak ne-identitu, rozlišování a jinakost - Luce se obává současného vzájemného zestejňování pohlaví, při němž se zapomíná na nádherné mystérium jejich rozdílu a vztahu -, tak i odkládání - ani sexuální diferenci nelze na rozdíl od objektů přírodních věd kdykoli definitivně předvést, zpřítomnit a reprodukovat.
Rozdíly kulturní identity ženy a muže jsou ještě závažnější než rozdíly fyziologické; muže a ženu k sobě navzájem přitahuje především rozdíl jejich subjektivity, dýchání a zaměření. Ten jiný – muž či žena – nás může a má stále překvapovat něčím novým. Údiv je i radostným překonáním sebe sama jako soběstačné jednotky – a také dobrým prostředkem proti solipsistickým sklonům filozofů, především Nietzscheho, který není schopen nebo ochoten vidět vedle sebe druhého člověka – natož ženu – jako živou svébytnou bytost, radovat se s ní a cokoli s ní sdílet. U muže a evropské tradice je duchovno a tělesno roztrženo. Naopak teprve žena má naopak dva páry rtů [francouzské slovo lèvres znamená rty i pysky], které se vzájemně dotýkají, jejichž práh je zpola otevřen a teprve onen dolní pár utváří vpravdě duchovní i tělesnou vertikálu.
Filozof Jacques Derrida
Luce Irigaray – tak jako již zesnulý francouzský židovský filosof Emmanuel Lévinas – věří, že osobnost druhého mne nekonečně překračuje, je a má být pro mne tajemstvím, kterého nejsem schopen se zmocnit a poznat jej. Obdobně Luce nevěří v nastolení rovnosti mezi dvěma (a více) lidmi vsunutím jakýchkoli idejí mezi ně už jen proto, že kterákoli idea může zvýhodňovat jednoho člověka, diskriminovat druhého a omezovat oběma vztah, rozmluvu a lásku.
Pro Lévinase mívá milostný styk bez plodivého záměru vždy pachuť sobectví ve dvou, zůstává něčím stále neplnohodnotným a teprve v otcovství, nejlépe ve zplození syna, se touha završuje. Kdežto pro Irigaray je sexuální touha něčím autonomním, má cíl sama v sobě. Lévinasova proklamovaná láska k bližnímu je jí příliš autistická, solitérní, neschopná se dopracovat ke sdílené intimitě a ztrátě hranic mezi dvěma svéprávnými partnery při společném přebývání i milostné extázi. Pokud se přece jen milenci vskutku šťastně setkají, aniž by jeden dominoval druhému, dokážou v lásce spolu přebývat a přitom respektovat vzájemnou jinakost, udělí si vzájemně život a nesmrtelnost i bez potomka.
Filozof Emmanuel Lévinas
I Nietzsche se bojí vody
Nietzschův "nadčlověk" vyhledává hory, vrcholky, vzduch, uctívá slunce, moře však ne: tomu totiž svou vůli pohodlně, jak je zvyklý, nevnutí – voda jej může kdykoli překvapit. Ve srovnání s věčným, leč nevykalkulovatelným mořem, jímž je Irigaray (obdobně jako Virginie Woolfová a další feministky) nadšená, je Nietzschův "věčný návrat stejného" pouhým shrnutím projektů onoho nepříliš imponujícího muže. Nietzschovo proklamované hledání protivníka, jemuž by se mohl postavit, vidí Luce jako poslední zoufalý a tragikomický pokus překonat konflikty, zuřící v jeho vlastním nitru.
Ježíš Kristus
Kristus – na rozdíl od Dionýsa – obrací a uzdravuje dotekem nenásilným, který respektuje tělesný a smyslový prostor; každý při kontaktu zůstává sebou samým a přitom je sbližován s ostatními. I Kristovy zázraky byly založeny na doteku, a dokonce jeho slova se chtějí spíše dotýkat než dokazovat či přesvědčovat. Luce jej pokládá za snad nejfemininnějšího ze všech mužů. Zatímco spontánní a živelní olympští bozi přímo slídí po ženách, v Palestině naopak měkké a poddajné panny nebo kajícné hříšnice vyhledávají Krista a k radosti jim stačí jeho slova, on si jich všímá nejspíš jen díky vlastní dobrotě a blahovůli. Irigaray se však táže, zda Kristovi vůbec kdy přišlo na mysl, že i žena je svébytná, alespoň v něčem jej překračuje a nedá se redukovat. Byl ženě natolik otevřený a přístupný, že by od ní dokázal přijmout vůbec nějaký názor nebo návrh?
Ať již interpretujeme Kristovo poslání a úspěch jakkoli, patriarchální tradice Blízkého východu mají zůstat i poté, co Krista ukřižují, nadále dost silné na to, aby kohokoli, kdo otevřeně překročí jejich stín, usmrtily znovu. Díky kříži odstraní toho, kdo je zpochybní; křížem zakryjí lidské jednotlivce, jejich svobodného ducha a svobodné vztahy a v kříži – v interpretaci Irigaray jen a pouze nástroji smrti a zmaru – konečně naleznou přímo ideální symbol svého opětovného triumfu.
Evropanka v Indii
Skutečnou kulturou sexuality Luce našla v jistých orientálních tradicích. Pouze ty prý dokážou mluvit o energii, estetické i náboženské plodnosti samotného sexuálního aktu a dokážou v praxi kultivovat vnímání a dýchání – nutné podmínky zralé lásky. Hledání v Indii přivedlo Irigaray až ke stopám starých předárijských a podle ní teprve opravdu femininních tradic. Přes vyzvedání obrazu Buddhy s květinou jí zřejmě bude bližší, obdobně jako jejímu krajanu, proslulému jogínu a tantrikovi André van Lysebethovi, svět starých Drávidů, reprezentovaný zejména sbírkou didaktických i milostných veršů Tirukkural od starotamilského básníka, přezdívaného Tiruvalluvar.
Jedna z mála dostupných fotek Luce Irigaray, která se vyhýbá publicitě
Po návštěvě Indie v roce 1984 si Irigaray zaznamenala, že většina Indek si často přes vlastní nelehký úděl – na rozdíl od ponižovaných žen Západu – uchovává důstojnost ve vystupování. Filozofie tam prý znamená spíše praxi šťastného žití v harmonii s prostředím a kosmem, se ženou, která v minulosti fungovala jako zároveň duchovní i sexuální zasvětitelka. Obě pohlaví v indickém prostředí alespoň v teorii mohou kultivovat souběžně tělo i duši. Staré evropské tradice naopak chtějí kvůli duchovnu "překonávat" vlastní tělesnost, což vede k opovržení vlastním tělem a jeho zanedbávání.
Teprve jógou a správným dýcháním prý Luce dospěla ze západních temnot ke znovuzrození. Člověk, který vlastní dýchání potlačuje, často nerespektuje druhé a snadno se z něj stává autoritářská a dogmatická osoba. Důležitý je osobnostní vztah žáka a učitele, ústní předávání vlastní živé zkušenosti a ne západní memorování knih autorů dávno mrtvých.
Obal jedné z knih o Luce Irigaray
Obal jedné z knih od Luce Irigaray
Irigaray se dá právoplatně vytknout, že rozdíl mezi Západem a Indií (v posledních letech ovšem pilně zkoumá i dědictví dalších asijských zemí) nahlíží černobíle. Z rozmanitých evropských myšlenkových zdrojů si všímá především těch, které snadno může podrobit zdrcující kritice. Západní zdroje vlastní inspirace často nepřizná. O tom si však český čtenář vlastní obrázek neudělá snadno: ze zhruba dvacítky knih Luce Irigaray nebyla do češtiny přeložena jediná a jejich originály (ve francouzštině, ale i italštině) po našich knihovnách k dispozici nejsou téměř vůbec. Přitom tato myslitelka tvoří nedílnou součást standardních západních filosofických slovníků.
Článek původně vyšel v MF Dnes, 15. 4. 2006 (tam ovšem v mírně zkrácené podobě)
