Peníze mají hmotnost
Velké objemy peněz se pronesou. Milion dolarů v padesátidolarovkách má dvacet kilo. Jak daleko se s takovou zátěží dá utéct?
Film Psí odpoledne s Al Pacinem a Johnem Cazalem patří mezi věrnější ztvárnění bankovních loupeží. Zločin jejich postav se zrodí ze zoufalství, sejf najdou prázdný a nevědí, jak z celé tragédie ven.
Napěchovat si v trezoru stohy peněz do sportovních tašek a prchat pak s nimi před policií? Na filmovém plátně to vyhlíží efektně, ale ve skutečnosti to u velkých finančních objemů smysl příliš nedává.
Padesátidolarovka má sice jediný gram, ale když je z nich vyskládán milion dolarů, je to už dvacet kilo. A to se pronese.
Pokud byste se chtěli dopustit loupeže století a ukrást například 200 milionů ve stodolarovkách, budete potřebovat paletu a vozík. Váha lupu v tomto případě přesahuje dvě tuny. Právě proto lupiči cílí spíše na předměty, kde je poměr mezi cenou a hmotností příznivější. Diamanty mají finanční váhu, jsou však mnohem lehčí.
Dostupná hotovost
Riziko digitálních krádeží peněz nebo důvěrných informací je velmi reálné. Ale není to jako ve filmu.
Rozpaky působí i představa filmových scenáristů o stozích vyskládaných bankovek, které jen čekají v podzemním trezoru banky na to, až je někdo ukradne.
Většina bankovních institucí dnes už s velkými objemy hotovosti nepracuje. Je to nepohodlné. Drtivá většina transakcí se provádí bezhotovostně, elektronicky.
Neznamená to, že by peníze v digitální podobě nebyly zranitelné. Ale ani ti nejlepší počítačoví piráti se k nim nikdy nedostanou během minutky.
Než v roce 2018 hackeři prolomili bezpečnost bankovní instituce Equifax, trvalo jim to nejméně dva a půl dne. A pomalé stahování důvěrných dat milionů klientů podle odhadu expertů zabralo dalších osmatřicet dní. Peníze ani hodnotné informace jen tak na hromadě nikde neleží.
Případ Mona Lisa
Jack Black coby Vincenzo Peruggia, lupič obrazu Mony Lisy. Štěstí mu nepřinesl.
Realita klopýtá i ve filmech, kde zloději cílí na ta vůbec nejhodnotnější umělecká díla.
Problém je v tom, že každé zboží má pouze takovou hodnotu, za jakou se může později prodat. A ty nejcennější sochy a nejproslavenější obrazy mistrů na běžném ani černém trhu prakticky neudáte. Každý po nich pase, každý je zná.
Není to novinka. Už v roce 1911 to zjistil Vincenzo Peruggia, po krádeži obrazu Mony Lisy z pařížského Louvru. Byl si jistý úskalí, proto se nenechal unést nedočkavostí. Nespěchal. Vyčkával osmadvacet měsíců, než se obraz pokusil prodat obchodníkovi s uměním. A ten ho udal. Kdyby kradl neadresné šperky, a z nich přeprodával drahé kameny, nestalo by se mu to.
Z pohledu kriminálníků krádež světově známých exponátů „dává smysl“ jen jako pojišťovací podvod anebo krádež na zakázku, pro konkrétního zadavatele – sběratele.
Cesta k nedobytnému trezoru
Vzít útokem ten nejstřeženější trezor? To není nejpraktičtější nápad, říká realita.
Ve filmech se lupiči zpravidla pokoušejí prolomit bezpečnost toho nejstřeženějšího muzea, probít se do nedobytného trezoru anebo nejhlídanější galerie. Pro adrenalin diváků je to dobré, ale k praxi to má daleko.
Právě těm „nej“ místům se zločinci cíleně vyhýbají, svou energii věnují přesně opačným směrem. Na místa, která dobré zabezpečení nemají.
Okresní historické spolky, městské galerie umění, klenotnictví na předměstích, regionální muzea nebo sbírky menších soukromých sběratelů zdaleka nedosahují takové úrovně zabezpečení a nabízejí přesně to, co lupiči chtějí.
Cenné, ale ne tak známé kousky, které lze snáze zpeněžit.
Hvězdný tým
Víc hlav víc ví. Ale také může více vyzradit. To platí i u propracovaných loupeží a krádeží uměleckých předmětů.
Počítačový expert k prolomení bezpečnostních kódů, ohebná gymnastka překonávající sítě laserových čidel, řidič – závodník anebo rovnou pilot pro únik z místa činu. A hlavně nějaký extravagantní mozek celé operace.
Práce na loupeži ve velkém gangu je skvělým způsobem, jak do jednoho filmu dostat celou partu filmových hvězd. Ale není tou nejsprávnější cestou, jak si pojistit výsledek takové akce ve skutečnosti. To ostatně potvrzují i dopadení kriminálníci.
Lucio Urtubia: anarchista, který málem zničil Citibank |
Pravděpodobnost toho, že zločinný záměr bude vyzrazen ještě předtím, než se o něj pokusíte, exponenciálně narůstá s počtem lidí, které o plánu vědí.
Bývalý vyšetřovatel FBI Robert K. Witman kromě toho k výčtu „typických“ charakterů ze zločineckých týmů doplňuje jiný, ten ve filmech mnohdy chybí, je ovšem velmi užitečný. „V 90 procentech případů je klíčovým prvkem loupežného spolčení zaměstnanec, člověk zevnitř organizace,“ říká.
Bankovní lupiči nejsou sexy, ale zoufalí
Snímek Psí odpoledne je tak realistický i proto, že vychází ze skutečného bankovního přepadení. Odehrálo se v roce 1972 v Brooklynu.
Robert K. Witman doplňuje ještě několik omylů a pochybení, které se na filmovém plátně často opakují.
Bankovní loupeže patří nejen ve Spojených státech ke zločinům s největší mírou objasněnosti, dopadeno je 86 procent pachatelů. Na klidný důchod na Riviéře si jimi zkrátka nikdo nevydělá.
Minimálně v Americe se bankovní lupiči snaží vyhnout situaci, při níž by brali rukojmí. K bankovní loupeži, za kterou u soudu už tak padají dost tvrdé postihy, by tím přidali další velmi závažný trestný čin. V pěti amerických státech je za něj trest smrti.
Organizátoři filmových loupežných akcí bývají vykresleni jako brilantní stratégové. Jenže realita je přesně opačná, o banky se zajímají spíše podprůměrně inteligentní pachatelé. Vskutku, vezme-li si kriminálník do hledáčku banku jako dokonale zabezpečenou instituci, která nemá žádnou extra porci hotovosti, o intelektu zrovna nesvědčí.
„Dělají to spíš lidé v zoufalé životní situaci a drogově závislí,“ shrnuje někdejší vyšetřovatel. Za nepravděpodobný považuje i scénář s charismatickým milionářem, který ve skrytu působí jako lupič umění. „Bohatí lidé svou existenci takto neohrožují, protože mají o co přijít,“ říká Witman.
