Potápíte se do hloubky až sto metrů pod hladinu, kde je zima a naprostá tma. Vidíte jen to, co si nasvítíte baterkou. Co vás na tom tak láká?
Je to naprostá euforie. Představte si, že spadnete pod vodou na vrak a jste tam první člověk od té doby, co se potopil. Našli jste ho, jste tam, můžete se ho dotknout. Dotýkám se tak historie, o které jsem si četl. Každý vrak má navíc svůj příběh. Příběh lodi samotné, příběh potopení a příběhy lidí, kteří se na té lodi plavili. A sbírat tyto příběhy je nesmírně vzrušující, pak je mi jedno, jak je vrak hluboko.
Týdeník Témavychází v pátek  Co Jindřich Böhm objevil při potápění k vraku trajektu Estonia? A proč se lidé, kteří přežili tuto katastrofu, začali ztrácet? Více se dočtete v pátečním vydání týdeníku Téma. |
Příběhy můžete sbírat i na hladině.
To tak částečně je. Nejdříve dohledáváme informace v archivech, potápění je až sekundární. Mám svoji osobní listinu lodí a vraků po světě, které se někde ztratily nebo jsou eventuálně známy jejich přibližné pozice. Je to hlavně období 1. a 2. světové války, protože se k tomu dají sehnat informace lépe než třeba ke španělským galerám nebo vikingským lodím. Navíc ke 2. světové válce vám při troše štěstí může ještě někdo něco říct. Svědků ale samozřejmě ubývá.
Potkal jste se s někým takovým?
Měl jsem štěstí, že jsem se potkal se šesti lidmi, kteří se plavili na lodi Wilhelm Gustloff (potopená německá loď patřící nacistické organizaci Kraft durch Freude, která koncem druhé světové války převážela uprchlíky z východního Pruska, pozn. red.). To byla největší námořní katastrofa, která se kdy na světě stala, a tito lidé to přežili. Když jsme se potkali, což bylo v roce 2004, nejstaršímu bylo 91 let a nejmladšímu 78 let.
Jindřich Böhm je světově uznávaným vrakovým potápěčem.
Co se na Gustloffovi stalo?
Byla to krásná a velmi luxusní turistická loď, takový německý Titanic. Ale pro dělníky, protože v Německu byl tenkrát národní socialismus. Když ke konci války Rudá armáda obklíčila Němce v Prusku a dopouštěla se tam stejných zvěrstev jako Němci v Ležákách nebo Lidicích, vypalovala vesnice, znásilňovala ženy a vraždila muže, Němci se přirozeně báli. A jediná cesta, jak se odtamtud mohli dostat, byla po moři. Němcům se takto podařilo severní cestou po moři evakuovat téměř milion lidí do německých přístavů. Postupně ale Rusové začali kontrolovat i moře, a když Wilhelm Gustloff naložil v Gdyni další uprchlíky, poslal na něj kapitán sovětské ponorky tři torpéda. Gustloff během války sloužil v Polsku jako sanitární loď, ale v té době už byl přestavěný (byl ozbrojený protiletadlovými děly, pozn. red.) a nebyl označen červeným křížem, takže to byl pro Rusy legitimní cíl.
Kolik lidí tam zahynulo?
Těch uprchlíků tam bylo tolik, že o nich nebyl ani přehled. Sice existovaly seznamy, ale načerno se tam nalodilo mnohem víc lidí, dokonce vypustili bazén, aby se tam vešlo víc lidí. Jednalo se většinou o ženy, děti a seniory, všichni muži nad 13 let museli do poslední chvíle bojovat. Odhaduje se, že tam bylo deset a půl tisíc lidí. Zachránilo se jich asi jen 1500.
