Povídání o slavném sovětském tanku T-72 nemůžeme začít jinak než u typů, které mu předcházely. Dlouholetou páteří tankových vojsk sovětské armády, armád Varšavské smlouvy a jejich spojenců, tvořily stroje série T-54/T-55. Ačkoli by se to z pojmenování tohoto typu nemuselo zdát, T-54 začal vznikat už během 2. světové války, jako nástupce méně známého T-44.
Když se dnes podíváme na slavnou T-34, která v nejmodernější verzi s 85mm kanónem dobývala také Československo, T-44 a jejich následovníka T-54, uvidíme zjevné znaky postupného konstrukčního vývoje. Ačkoli se T-55 (odvozená, de facto jen modernizovaná verze T-54) dočkala obrovského počtu vyrobených kusů a stala se doslova legendou studené války, nejpozději od maďarského povstání, při kterém Britové jeden tento tank za pomoci maďarských povstalců ukořistili a ve sklepě velvyslanectví v Budapešti detailně prozkoumali, bylo zřejmé, že ani takto podařená konstrukce nevydrží navždy.
Západní státy na základě britských zkušeností rychle přezbrojily na kanóny ráže 105 mm, protože původní 90mm výzbroj většiny tanků se ukázala být proti novým sovětským strojům neúčinná. To však samozřejmě neušlo sovětské generalitě která si vymohla další nový typ, pojmenovaný T-62. Řada laiků dnes T-55 a T-62 nerozezná, oba tanky jsou si skutečně podobné, což značí, že za nimi stojí stejný vývojový tým a že jde o stroje se stejnou koncepcí.
 |
A skutečně, T-62, reagující na některé úspěšné západní typy z konce 50. let, je v mnoha ohledech pouze zvětšeninou T-55. Její 115mm kanón „Rapira“ si sice na Blízkém východě získal u izraelských tankistů respekt svými mimořádnými výkony, celému sovětskému vojensko-průmyslovému komplexu však bylo jasné, že koncepce, jejíž základy položily už tanky řady BT na začátku 30. let je jednou provždy překonaná a další rozvoj vývoje tanků v Sovětském svazu se bude muset ubírat jinudy.
T-64: O patnáct let před světem
Jedním z nejslavnějších sovětských tankových konstruktérů byl Alexander Morozov. Spolupracoval od 30. let už na vývoji lehkých tanků řady BT a spolu s neméně slavným Michailem Koškinem byl jedním z tvůrců nejslavnějšího tanku všech dob, legendárního T-34. Když Koškin v roce 1940 zemřel, většinu jeho projektů po něm převzal právě Morozov. A byl to také on, kdo stál za dalším rozvojem T-34 až na úroveň T-55 a T-62.
Zasloužilí sovětští konstruktéři často trpěli ztrátou kontaktu se světovými trendy a vývojem vojenství, díky čemuž vznikaly i projekty od počátku zastaralých zbraní (nejen tanků, ale také letounů a dalších typů techniky). Alexander Alexandrovič Morozov však byl přesným opakem. Vždy sršel skvělými nápady, detailně zkoumal zkušenosti vojáků z nasazení typů, které vyprojektoval a měl vůli trendy tvořit, nikoli se nechat ovlivňovat jinými. Proto tento muž, který se narodil na počátku století, zůstal i v letech hluboké studené války nad kreslícím prknem nezpochybnitelnou autoritou, která ostatním udávala směr.
Trojice modernizovaných variant tanků (zprava) T-64, T-72 a T-80. Paradoxem sovětského vývoje tanků je, že všechny tři prakticky vycházejí ze stejného typu T-64, ale všechny byly nakonec vyráběny najednou, což je v dnešní době věc nevídaná.
Jeho novým typem, vrcholným životním dílem, ve kterém zhodnotil všechny své znalosti, zkušenosti i odvahu riskovat, se stal T-64. Stroj se stal doslova senzací. Překonával nejen všechny dosavadní sovětské stroje, ale také veškerou západní konkurenci doslova o generaci. Od jedné z prvních sérií byl vyzbrojen mimořádně výkonným kanónem ráže 125 mm s hladkým vývrtem hlavně.
Měl supermoderní kompozitní pancéřování, které snižovalo hmotnost tanku při zachování pasivní ochrany. Počet členů osádky mohl být snížen na tři, protože tank nesl objevný systém samočinného nabíjení. Silueta tanku byla až neuvěřitelně nízká, což zvyšovalo jeho šanci na přežití v boji. A zatímco hmotnost amerického tanku M60 začínala na padesáti tunách, T-64 vážil o celých dvanáct tun méně.
Technická převaha však byla vykoupena také dvěma zásadními nedostatky. Tank byl oproti svým předchůdcům mnohem složitější na provoz, s čímž se sovětské jednoduché polní údržbářské kapacity těžko vyrovnávaly. Zároveň byl stroj neobyčejně drahý, když podle různých výpočtů stál jeden T-64 až trojnásobek ceny tanku T-62. I to byl patrně jeden z důvodů, proč T-64 nebyl nikdy vyvážen. Nedostal se nejen na Blízký východ nebo ke spřáteleným režimům do Asie a Afriky, ale dokonce ani mezi nejbližší sovětské spojence v rámci Varšavské smlouvy.
„Mobilizační model“
Jakkoli to z dnešního pohledu může znít nepravděpodobně, i uprostřed rigidního plánovaného řízení výrobních prostředků existovala mezi jednotlivými částmi sovětského vojensko-průmyslového komplexu konkurence. Každý z podniků chtěl mít „nahoře“ nějakého „kmotra“, tedy člověka, který pocházel z daného města nebo dané oblasti, nebo měl k výrobní jednotce jiný vztah a byl zároveň ve stranické hierarchii dostatečně vysoko, aby mohl ovlivňovat přidělování zdrojů na vývoj a výrobu.
Když dostali v Nižném Tagilu úkol vytvořit z T-64 mobilizační variantu se spolehlivějším motorem, rozhodli se této příležitosti využít a znovu nastolit téma nového tanku. Prvním krokem k němu byl prototyp Objekt 172. Zde v tankovém muzeu v Kubince.
Nejinak tomu bylo také mezi výrobci tanků, dva hlavní sídlili v Charkově a v Nižném Tagilu. Zatímco v prvním pod Morozovým vedením vznikl T-64, druhý jmenovaný vedl ambiciózní Leonid Karcev, který jako náhradu T-62 nabídl stroj pod kódovým označením Objekt 167. Ačkoli generální tajemník komunistické strany Nikita Chruščov považoval druhý jmenovaný za vhodnější, protože byl proti přelomovému Morozovově T-64 daleko levnější, ministr obrany Ustinov si v obavě o osud výkonného stroje prosadil svou a do výroby tak šel dražší typ.
Karcev se však nevzdal nadějí a na projektu pod novým označením Objekt 167M pokračoval dál. Zabudoval do něj automatický nabíječ, podobný tomu z typu T-64 a provedl řadu dalších dílčích modernizací. Nakonec mu pomohla i náhoda. T-64 měl od začátku problémy s motorem 5TDF. Agregát s protiběžnými písty, který se inspiroval v amerických motorech, dodávaných do Sovětského svazu za druhé světové války, byl nespolehlivý a měl velmi malou životnost.
Co hůře, v Charkově jej nedokázali vyrábět v dostatečných počtech. Vojenskoprůmyslová komise proto rozhodla, že vznikne tzv. mobilizační verze T-64, která ponese jiný motor. Vývojovými pracemi na tomto úkolu byly pověřeny tankové závody v Leningradu (dnešní Petrohrad) a právě v Karcevově Nižném Tagilu.
Zatímco Leningradští navrhli prototyp pod označením Objekt 219, ve kterém použili plynovou turbínu GTD-1000T (z tohoto stroje se později stal T-80, ale to je jiný příběh), v Nižném Tagilu použili variantu osvědčeného naftového agregátu V-45. Karcev, který zavětřil možnost se znovu vrátit do hry, provedl na dodaném testovacím T-64A další sérii úprav. De facto spojil Morozovův tank s několika částmi starší T-62 a do vzniklého stroje zakomponoval to nejlepší z vlastního návrhu Objekt 167. Vznikl tak úplně nový stroj, označený Objekt 172 a nesoucí kódový název Ural.
T-72 přichází na scénu
Předchozí výnos ministerstva obrany jasně specifikoval, že nový typ se bude vyrábět výhradně v případě války a během míru jej bylo vyrábět vysloveně zakázáno. Starému maršálu Ustinovovi, obávanému ministrovi obrany, však na konci roku 1971 došla trpělivost s nekončícími problémy sériové pohonné jednotky T-64, proto vydal nové nařízení, kterým tankový závod v Nižném Tagilu zprostil povinnosti nadále vyrábět tanky T-64, které vyvinula charkovská konkurence a dal jim zelenou k sériové výrobě nového tanku. Výroba měla začít 1. ledna 1972.
Na prototypovém tanku Objekt 167 je dobře vidět, že spojuje velké konstrukční celky z tanku T-62 (zejména věž a kanón) s podvozkem, který už připomíná budoucí podvozek tanku T-72.
Nový typ skutečně začal sjíždět z výrobní linky na začátku roku 1972, po sérii menších úprav prošel v roce 1973 všemi předepsanými testy a od roku 1974 byl přijat do výzbroje sovětské armády pod kódovým označením Objekt 172M a vojskovým názvem T-72.
Druhou fází přípravy nového stroje byl prototyp Objekt 172M. Zde už jasně vidíme obrysy budoucího T-72. Foto pořízeno v tankovém muzeu v Kubince.
Ve druhém dílu článku, který vyjde v úterý, si povíme víc o jednotlivých variantách tohoto tanku, o jeho nejslavnějších bojových vystoupeních, o modernizovaných verzích, které jsou nyní k vidění na Ukrajině a o tom, jak mohou „české“ typy na Ukrajině pomoci obráncům.
25. února 2014 |
