Před 70 lety začala operace Overlord, největší vojenská akce svého druhu všech dob. Šestého června 1944 se v Normandii na invazních plážích vylodily spojenecké jednotky. Porážka nacistického Německa byla zpečetěna. Samotnému vylodění však předcházely složité přípravy. S aspekty Overlordu vás postupně seznámíme v našem miniseriálu u příležitosti 70. výročí operace.
Jako překročit řeku?
U suchozemského národa převládá názor, že provést před 70 lety invazi do Evropy, jinými slovy obojživelnou námořní operaci, bylo něco podobného jako překročit řeku. Nic není dále pravdě.
Invaze má několik výchozích podmínek, mimo jiné je nutné:
- vybojovat v prostoru invaze alespoň místní nadvládu ve vzduchu a udržet ji,
- vybojovat v prostoru invaze alespoň místní nadvládu na moři, nebo zablokovat přístupy k prostoru invaze.
Kromě toho je nutné disponovat dostatečným množstvím sil, techniky a zásob nejen pro úvodní fázi útoku, ale také pro rozvíjení úspěchu. Neméně důležitá je logistika, protože její selhání může způsobit zhroucení postupu a zastavení celé operace. Situaci navíc komplikuje nutnost přesné spolupráce armády, letectva, námořnictva a námořní pěchoty, což s sebou nese kompetenční problémy a potíže s kompatibilitou veškeré techniky.
Hobartovy legrácky
Samotná invaze vyžaduje specializovanou techniku. Před zhruba 80 lety se jejím vývojem zabýval sir Percy Cleghorn Stanley "Hobo" Hobart, vynikající důstojník tankových vojsk, nadaný technik a veterán první světové války. Mimochodem, jeho sestra Elizabeth se provdala za dalšího slavného muže, budoucího polního maršála sira Bernarda Law Montgomeryho).
Už po vylodění u Dieppe se tehdy Percy Hobart zabýval příčinami neúspěchu a možnými technickými řešeními, vedoucími k nápravě. Ve výsledku jeho technika nebyla nijak krásná, často šlo o jednoduché příhradové konstrukce, ale byla bytelná a fungovala. Pro testy a výcvik byla pod Hobartovým velením vytvořena speciální jednotka, 79. obrněná divize. Příslušníci ostatních jednotek její vozidla posměšně nazývali Hobart's Funnies (Hobartovy legrácky), ale při invazi byli za skvělé nápady tohoto neortodoxního důstojníka nesmírně vděční.
Náčrtek tanku DD Sherman a vodotěsné zástěny
Hobart útok na pláže rozfázoval a krok za krokem hledal řešení problémů, na které mohly útočící jednotky narazit. Prvním požadavkem bylo poskytnout útočící pěchotě blízkou palebnou podporu tanků. Přestože vzdálenou palebnou podporu zajišťovalo námořnictvo všemi třídami lodí, včetně bitevních s děly ráže 381 mm, bylo zřejmé, že ničit maskované cíle bezprostředně na čáře dotyku (tj. v místě, kde se setkají první sledy nepřátelských jednotek) tímto způsobem nelze.
Musíme naučit tank plavat
Z hlediska posloupnosti invaze byl tedy prvním nasazeným prostředkem plovoucí DD Tank M4 Sherman (přečtěte si, jak dostat tank přes vodu). Z několika možných řešení byl vybrán nápad původem maďarského inženýra Nicholase Strausslera (křtěn jako Straussler Miklós). Ten navrhoval pro zvýšení výtlaku použít zástěny z impregnované plachtoviny. Toto řešení umožňovalo dostat na břeh i střední tanky a proti přídavným plovákům mělo obrovskou výhodu v tom, že prakticky nedocházelo ke zvětšení obrysu tanku, a tím k omezení přepravní kapacity nedostatkových vyloďovacích plavidel. Ve vodě představoval napůl ponořený DD tank menší cíl, než stejný tank s plováky.
Po vyjetí na břeh stačilo zástěnu spustit a tank mohl bojovat. Přídavné plováky navíc omezovaly pohyblivost tanku a pokud byly odhazovací, zbytečně překážely na beztak přeplněné pláži. Protože měly Shermany poháněna přední kola a převodovku vpředu, bylo nutné nahradit hladká napínací kola ozubenými rozetami. Každý pás potom fungoval jako řetěz na jízdním kole. Pohyb DD tanku na hladině zajišťovaly dva lodní šrouby, poháněné od zadních napínacích kol pomocí úhlových převodovek. Tank ve vodě zabíral částečně i pásy a řídil se běžným způsobem.
DD Sherman se spuštěnou zástěnou
Při invazi byly DD Shermany nasazeny na všech plážích, většinou úspěšně. Výjimkou byla americká pláž Omaha, kde námořníci vysadili tanky daleko od břehu. Silný proud tanky stočil a vlnobití začalo bušit do bočních stěn. Ty nebyly na takovou zátěž stavěné a většina tanků skončila na dně. Jejich absence v úvodní fázi vylodění byla jednou z příčin krvavých ztrát na této pláži.
Hlavně se nezabořit
Dalším problémem, který se projevil u Dieppe, byla únosnost podloží. Fotografiemi zničených tanků A22 Churchill, zahrabaných po břicho v oblázcích, se dodnes straší budoucí tankové osádky ve vojenských akademiích. Aby tomu "Hobo" zabránil, navrhl pro tank soupravu Bobbin. Šlo o přídavné zařízení tvořené nosnou konstrukcí a bubnem s umělou textilní vozovkou vyztuženou ocelovými pláty. Tank po najetí na pláž konstrukci sklopil, závaží na okraji "koberce" způsobila větší tření o terén a tank najel na okraj pásy.
Při dalším dopředném pohybu odmotával vozovku z bubnu, zatímco osádka byla ukryta bezpečně pod pancířem. Za takto upraveným tankem mohla po uložené vozovce postupovat další pásová nebo kolová vozidla. Vozovka byla široká tři metry a na bubnu jí bylo 100 m. Souprava Bobin se zpravidla montovala na ženijní tanky Churchill AVRE (Armoured Vehicle Royal Engineers).
Churchill AVRE se soupravou umělé vozovky Bobbin
Mlátička na miny
Velmi nebezpečnou nástrahou byly miny. Na pobřeží Atlantiku jich byly rozmístěny miliony. Minová pole se na exponovaných úsecích táhla do hloubky několika kilometrů od pláží. Miny je možné vyzvedávat ručně pomocí minohledaček a bodců. Tento způsob je v však nerealizovatelný u rozsáhlých minových polí a navíc pod nepřátelskou palbou. Táhlé nálože, za druhé světové války označované jako "Torpedo Bangalore", jsou sice efektivní, ale jejich účinek je omezen délkou nálože, která je u jednotlivých kusů 1,5 metru. Spojením deseti kusů lze vytvořit maximálně patnáctimetrovou tyč.
Další nápad nebyl přímo Hobartův, ale jemu se ho podařilo prosadit do sériové výroby. Idea pocházela od jihoafrického důstojníka kapitána Abrahama du Toita. V principu šlo o buben s ocelovými kladivy, zavěšenými na řetězech. Buben, upevněný na dvou ramenech v přední části tanku, roztáčel pomocný motor. Kladiva bušila do země před tankem a miny z ní doslova vymlátila. Tento systém se v angličtině označuje jako "flail tank" (přeloženo do češtiny mlátička, někdy také cepní tank).
Sherman Crab pro vytváření průchodů v minových polích
Poprvé byl vyzkoušen v severní Africe 8. britskou armádou na tancích Matilda Scorpion. V Británii probíhal souběžně vývoj podobně koncipovaného tanku Matilda Baron, který však nebyl operačně nasazen. Oba měly nevýhodu v tom, že pomocný motor byl na bočním rámu a tank byl ve výsledku tak široký, že nedokázal překonat řeku pomocí standardního útočného mostu Bailey Bridge.
Do sériové výroby se tak dostal až M4 Sherman Crab. Na rozdíl od jeho předchůdců, byl rotor se 43 kladivy roztáčen na 142 otáček za minutu motorem tanku přes pomocnou převodovku. Buben byl na okrajích vylepšen zubatými noži, takže dokázal navíc prořezávat průchody v polích ostnatého drátu. Další výhodou bylo zachování věže, takže v nouzi se dokázal sám bránit a nebyl odkázaný na pomoc "kolegů". Se zapojením do boje se příliš nepočítalo, protože tank měl omezenou pohyblivost v terénu.
Tento systém odminování je natolik účinný, že se používá dodnes. Příkladem může být německá verze tanku M48 Patton, označovaná jako Minenräumpanzer Keiler, nebo slovenské systémy Božena 1, Božena 2, Božena 3, Božena 4 a Božena 5.
Létající popelnice
Po dosažení břehu, překonání měkkých pláží a minových polí čekal tanky další úkol: zničení betonových překážek, pevnůstek a zodolněných palebných postavení. Tady je nejdůležitějším parametrem hmotnost munice dopravené na cíl. Požadavky na dostřel nebyly nijak vysoké. Většinu překážek měly tanky přímo "pod nosem", nebo se k nim dokázaly dostat na méně než 100 m. Hobart nechal z pěchotních tanků A22 Churchill demontovat kanony a nahradit je vrhačem náloží Petard ráže 290 mm.
A22 Churchill AVRE s vrhačem Petard a závěsy pro přídavné vybavení na bocích a hřbetě
Samotnou nálož, zvanou kvůli tvaru "Flying Dustbin" (létající popelnice), představovalo tenkostěnné pouzdro, obsahující při celkové hmotnosti 18 kg celých 16 kg trhaviny. Dostřel byl kolem 100 metrů. Trhavý účinek nálože byl dostatečný na zničení betonových silničních zátarasů, betonových pěchotních bunkrů nebo na vytváření průchodů v protipěchotních překážkách. Tak vznikl výše zmíněný ženijní tank Churchill AVRE.
Jeho úkoly však byly mnohem širší. Především sloužil jako dopravní prostředek pro pětičlenné ženijní družstvo, kterému díky silnému pancéřování a rozměrné korbě poskytoval dostatečnou ochranu při rozmísťování demoličních náloží nebo odminovacích parcích. Kromě toho byl tank vybaven úchyty pro přídavné vybavení. To sloužilo k překonání dalších nástrah. Bez toho by invaze nemohla dál úspěšně pokračovat.
Speciální tanky proti zátarasům
Pláže od vnitrozemí oddělovaly vlnolamy vysoké zhruba 3 až 5 metrů. K jejich překonání Hobart vyvinul tanky Churchill ARC (Armoured Ramp Carrier) a Churchill Fascine. Churchill ARC byl vepředu a vzadu vybaven jednoduchými sklápěcími rampami. Jeho funkce byla prostá: přirazit k vlnolamu, přední rampu opřít o jeho hřeben a zadní o zem. Po jeho hřbetě vyjížděly další tanky nahoru. V případě, že to nestačilo, bylo možné použít dva Tanky Churchill ARC na sobě.
Tank Churchill AVRE Fascine s hatí na vyplňování příkopů a kráterů
Standardní tank Churchill vyjíždí po hřbetě Churchillu ARC na stěnu vlnolamu.
Pokud vlnolam tvořila stěna, vyjížděl nahoru jako první tank Churchill AVRE Fascine. Ten nesl svazky hatí, které bylo možné po odstřelení lan nebo řetězů svrhnout před tank. Po hati mohl tank sjet ze stěny dolů. Za ním mohly následovat další tanky. Pomocí hatí bylo možné vyplnit protitankové příkopy, koryta říček nebo krátery po bombardování, bránící dalšímu postupu jednotek.
Ohnivý meč
Jedním z obtížných cílů byly betonové pevnůstky, odolávající bombardování a ostřelování z lodí i tanků. Jejich likvidace byla velmi obtížná, ale pro potřeby invaze stačilo jejich umlčení. Již za první světové války se k tomuto účelu osvědčily plamenomety (článek plamenomety 1 a plamenomety 2). Palebné vějíře se však často překrývaly tak, že přiblížení s plamenometem na zádech, navíc přes ženijní překážky, bylo prakticky nemožné.
Další z velmi užitečných Hobartových legrácek byl Chuchill Crocodile. Nešlo o nový tank, ale konverzní kit, který umožňoval přestavbu tanku Churchill VII na plamenometný tank. Plamenometem byl nahrazen přední kulomet BESA v korbě. Nádrž s 1 800 litry zápalné směsi a lahve se stlačeným dusíkem pro 80 jednosekundových zášlehů byly umístěny v dvoukolovém, šest a půl tuny těžkém přívěsu za tankem. V nouzi bylo možné přívěs pyrotechnicky odhodit. Zápalná směs se ke šlehovce plamenometu přiváděla potrubím na dně korby.
Churchill Crocodile a přívěsem na zápalnou směs
Dosah plamenometu byl 120 metrů. Na jeden sekundový zášleh spotřeboval 20 až 25 litrů zápalné směsi, která hořela i na vodě. Konstrukce plamenometu umožňovala pokropit cíl kapalinou a zapálit ji až posledním zášlehem, což zvyšovalo efektivitu, protože část směsi neshořela cestou na cíl. Celkem bylo vyrobeno 800 konverzních sad, z toho 250 bylo držených v záloze proti Japonsku. Churchilly Crocodile byly velmi oblíbené. Díky 152 mm silnému pancíři se dokázaly přiblížit k cíli a plamenomet měl kromě ničivého účinku nezanedbatelný psychologický efekt. Řada vojáků z jednotek pro obranu pobřeží se při představě ugrilování zaživa raději vzdala.
Podrobný článek k invazi |
Přestože byl princip plamenometu známý všem bojujícím stranám, byla konstrukce sady Crocodile Brity považovaná za tajnou. V případě, že hrozilo ukořistění Crocodilu nepřítelem bylo vozidlo zničeno demoličními náložemi, vlastní dělostřeleckou palbou nebo dokonce leteckým úderem.
Tank Churchill AVRE Fascine s hatí na vyplňování příkopů a kráterů
Při dalším postupu do vnitrozemí bylo nutné zajistit možnost rychlého přemostění vodních toků a terénních překážek. K tomu sloužily mostní tanky Churchill Bridgelayer zbavené věže. Místo ní nesly 10 m dlouhé mostní pole s nosností 60 tun. Most bylo možné pomocí výložníkového ramene položit na terén před tank bez toho, aby osádka opustila bezpečí pancéřované korby.
Tank s potápěčem na palubě a atrapou
Při vylodění se samozřejmě nedalo vyhnout poruchám. Porouchaná vozidla bylo z pláží nutné co nejrychleji odstranit, aby nepřekážela při vyloďování dalších útočných vln. Tento problém řešila další dvě vozidla z kategorie Hobartových legrácek. Churchill ARV (Armoured Recovery Vehicle) byl v podstatě jeřábový vyprošťovací tank. Místo věže měl pevnou nástavbu "vyzbrojenou" atrapou kanonu. Na přední části korby byl ukotven výložník jeřábu s nosností 7,5 tuny. Na zádi bylo kratší výložník s nosností 15 tun a tank byl vybaven navijákem s tahem až 25 tun. Výzbroj tvořil kulomet BESA.
Vyprošťovací tank Sherman BARV
Mnohem exotičtěji vypadaly tanky M4A2 Sherman BARV. Největší odlišností byla vysoká otevřená nástavba, umožňující tanku operovat ve vodě až 2,7 metru hluboké. Od tanku se neočekávalo nic víc, než odklizení poškozené techniky z pláže odtažením, nebo odtlačením. Vozidlo nebylo vybaveno navijákem, ani jeřábem. Jeden z mužů čtyřčlenné osádky měl kvalifikaci potápěče. Jeho úkolem bylo upevňovat pod vodou na poškozená vozidla vlečná lana. Celkem bylo do dne D dodáno 52 kusů Shermanů BARV.
Jak je vidět, zabezpečení úspěšné invaze vyžadovalo komplexní přípravu zahrnující prakticky každý aspekt života vojáka. K dalším zajímavým technickým řešením se vrátíme v některém z dalších článků.
