Seriál Operace Barbarossa - 80 let Článkem o křižníku Petropavlovsk začíná listopadový seriál Technetu věnovaný kapitolám z operace Barbarossa. Jmenovaná operace začala 22. června 1941 útokem nacistického Německa na Sovětský svaz a její konec je datován krachem bleskové války při bitvě před Moskvou na podzim téhož roku.   |
Křižník Lützow byl pátou objednanou jednotkou třídy Hipper. Šlo o třídu těžkých křižníků, které měly mezinárodními smlouvami omezený výtlak na 10 000 tun. Reálně však měly plný výtlak téměř dvojnásobný, 18 500 tun. Tři parní turbíny Blohm&Voss s výkonem 98 MW dokázaly 202 m dlouhé lodi s ponorem 7,2 m udělit rychlost až 32 uzlů (59 km/h). Posádku tvořilo 1 340 námořníků a poddůstojníků a 42 důstojníků.
Kýl byl založen 2. srpna 1937 v loděnicích Deschimag v Brémách jako lehký křižník. Místo původních osmi děl ráže 203 mm ve čtyřech věžích mělo výzbroj tvořit 12 kanonů ráže 150 mm v trojhlavňových věžích. Nicméně to byla jen klička na obejití mezinárodních smluv. Během stavby došlo k překlasifikování na těžký křižník s děly S.K. C/34 obvyklé ráže 203 mm, schopnými vystřelovat granáty s hmotností 122 kg. Věže byly označené od přídě na záď Anton, Bruno, Caesar a Dora.
Křižník pokřtili a spustili na vodu 1. července 1939. Láhev s šampaňským o bok lodi rozbila Viktoria Harder, vdova po veliteli stejnojmenného bitevního křižníku S.M.S. Lützow, potopeného v bitvě u Jutska. Na rozdíl od svých starších sester byl těžký křižník Lützow od začátku vybaven „Atlantickou přídí“ vhodnější do drsnějších podmínek severního Atlantiku.
Německo a Sovětský svaz v té době rozšiřovaly obchodní spolupráci, 19. srpna 1939 podepsaly úvěrovou smlouvu na 200 000 000 RM (reichsmark). Němci měli zájem o suroviny, Sověti o technologie. 23. srpna 1939 byl podepsán pakt Molotov-Ribbentrop, čímž si Němci kryli záda a Sověti získali čas.
V říjnu 1939 přišla sovětská delegace s návrhem na odkoupení nedokončených křižníků Prinz Eugen, Seydlitz a Lützow, plánů na stavbu bitevních lodí třídy Bismarck a dodávku dělových věží pro ráži 380 mm. Admirál Karl Dönitz prodej prvních dvou křižníků nedoporučil, ale souhlasil s prodejem nedokončeného křižníku Lützow, což potvrdil i Adolf Hitler.
Kontrakt byl uzavřen v únoru 1940. Nutno říci, že Němci Sověty pěkně natáhli, protože kompletní křižník Prinz Eugen vyšel na 104 490 000 RM. Při stavbě křižníku Lützow bylo proinvestováno 83 590 000 RM, ale Němci Sovětům za nedokončené plavidlo naúčtovali 150 000 000 RM, které měli splatit dodávkami potravin a ropných produktů.
 |
Vlečení křižníku Lützow do Leningradu bylo zahájeno 15. dubna 1940. Celé operaci velel kontradmirál Otto Fleige, který měl na starosti i předání plavidla a řízení 70 členné skupiny techniků a inženýrů, kteří měli Sovětům pomoci s dokončením lodi. Skupina byla ze Sovětského svazu odvolána až těsně před začátkem operace Barbarossa, pod záminkou střídání.
Odvlečení křižníku po Swinemünde zajišťovala svými dvěma námořními remorkéry soukromá německá loďařská společnost. Eskortu torpédoborců a menších plavidel poskytla Kriegsmarine. Po zbytek trasy převzal vlečení sovětský ledoborec Jermak, který s ním 31. května 1940 dorazil do Leningradu.
V době, kdy vyrazil z Brém, měl křižník funkční jen přední dělovou věž Anton a zadní Dora. Nástavba byla hotová jen do výše můstku, místo věží byly osazené jen barbety. Chybělo vybavení strojoven, komíny, stožáry i věže dálkoměrů. Z další výzbroje byl osazený jen protiletadlový dvojkanon ráže 37 mm a osm 20 mm kanonů v jednoduché lafetaci. V Ordžonikidzeho loděnicích závodu č. 189 měl být křižník dokončen.
U nových majitelů
Sovětské loďstvo VMF (Vojenno Morskoj Flot) zařadilo křižník do stavu Baltské floty a 25. září 1940 ho přejmenovalo na Petropavlovsk. Práce na dokončení, pod krycím názvem Projekt 53, pokračovaly poměrně vlažným tempem. V době napadení Sovětského svazu se podařilo osadit dělovou věž Caesar bez výzbroje, ale křižník nebyl ještě stále dokončen. Jistou zásluhu na tom měla německá strana, která s vědomím admirála Dönitze zdržovala dodávky chybějícího materiálu a vymlouvala se na špatné povětrnostní podmínky v zimě 1940/41. Celková dokončenost lodi byla hodnocena kolem 64 %. Po vypuknutí konfliktu tempo prací ještě zvolnilo.
Výcvik sovětské posádky měl být zahájen na podzim 1941, protože na konec roku se plánovaly zkušební plavby a na začátek roku 1942 zařazení lodi do služby. Sověti preferovali výcvik v Německu. Ideálně měli alespoň důstojníci cvičit na sesterském křižníku Seydlitz. Němci by raději vyslali instruktory do Sovětského svazu. Definitivní řešení se neustále odkládalo. Do začátku války Sověti dostali jen manuály, pochopitelně v němčině. Výraznou posilu představoval příchod 50 mužů z posádky torpédoborce Gněvnyj, který se v červnu 1941 potopil na mině.
Po napadení Sovětského svazu bylo poměrně brzy zřejmé, že Leningrad, se svými zbrojovkami, bude jedním z hlavních cílů, což potvrdil postup skupiny armád Sever (Heersgruppe Nord) generála polního maršála Wilhema rytíře von Leeba. Baltská flota vytvořila tři skupiny lodí, které měly bránit město. První byla soustředěná v ústí řeky Něvy, druhá zahrnující křižník Maxim Gorkij, křižník Petropavlovsk, torpédoborce Leningrad, Opytnyj, Strogij a Strojnyj a jednu minonosku kotvila před Leningradem a třetí u ostrova Kronštadt.
Záběr zádi křižníku Petropavlovsk ukazuje, že děla byla i v zadní věži.
15. srpna 1941 Petropavlovsk oficiálně vztyčil bojovou zástavu. Velitelem byl jmenován kapitán 2. třídy (později viceadmirál VMF) Alexander Gerasimovič Vanifatjev. Křižník sloužil jako plovoucí baterie v obchodním přístavu, kam ho odvlekly remorkéry. V leningradském arzenálu bylo evidováno 1 500 granátů ráže 203 mm z německých dodávek. Nedokončená nástavba Petropavlovsku byla na jednu stranu výhodou, protože se na pozadí vybavení přístavu „ztratil“ snáze než typická silueta válečné lodi. Napájení systémů zajišťoval kabel natažený z břehu.
Německým jednotkám se 7. září 1941 podařilo obklíčit město. Posádka lodi byla redukována na nezbytné minimum. Část mužů převeleli k námořní pěchotě, což bylo zoufalé plýtvání kvalifikovanými specialisty, jejichž výcvik byl drahý a časově náročný, nehledě na fakt, že neměli prakticky žádný pěchotní výcvik. Na lodi zůstali jen dělostřelci a obsluha zajišťující fungování lodi.
První krev
Když se dostaly německé jednotky na dostřel, zahájila posádka Petropavlovsku podpůrnou palbu ve prospěch 21. divize NKVD (Narodnyj Komissariat Vnutrennych Děl). Cílem bombardování byly jednotky 36. pěší divize Wehrmachtu v prostoru Urick. Palbu řídili dělostřelečtí pozorovatelé vysazení na břeh.
Ale 10. září se jednotky Wehrmachtu dostaly k břehům Finského zálivu, takže mohly vést přesnější palbu na cíle v plavebním kanálu mezi Kronštadtem a Leningradem. V dalekohledech byl křižník Petropavlovsk dobře viditelný. Na jeho umlčení Němci přisunuli baterii těžkých moždířů 21 cm Mörser 18. Dělostřelcům se podařilo několik přímých zásahů (8-12, podle zdroje). V průběhu dne se přidalo i dělostřelectvo menších ráží.
11. září došlo při 22. výstřelu k explozi granátu v levé hlavni věže Anton. Tím poklesla palebná síla baterie o 25 %. Příčinou exploze byla mechanická vada hlavně, „zamalovaná“ barvou. Nepodařilo se zjistit, zda šlo o vadu z výroby, nebo sabotáž během transferu lodi.
Fotografie pořízená po explozi granátu v levé hlavni věže Anton
Celkem se Němcům podařilo Petropavlovsk zasáhnout asi padesátkrát. Ostřelování zabilo 10 a zranilo dalších 30 mužů posádky. Jeden zásah způsobil požár na palubě, který se nedařilo uhasit, protože byly poškozené požární rozvody vody. Průstřely v trupu začínala dovnitř pronikat voda. 19. září byla posádka evakuována a trup dosedl na dno, naklonil se doleva a opřel se o nábřeží Ugolnoj Stěnki. Během 10 dnů vedla posádka palbu na 40 různých cílů a spotřebovala 676 granátů.
V noci se na loď vrátila část posádky s pracovníky loděnice, kteří posoudili škody a začali demontovat protiletadlovou výzbroj pro posílení Ladožské flotily. Štáb obrany Leningradu rozhodl o vyzvednutí lodě, jejím odvlečení na bezpečnější místo mimo dostřel německých baterií a zahájení oprav. Nicméně bylo potřeba počkat na příznivější počasí.
Němci zahájili 4. dubna 1942 operaci Eisstoss, což byly letecké údery proti velkým hladinovým jednotkám v prostoru Leningradu silami Luftflotte 1 (1. letecké armády) generálplukovníka Alfreda Kellera. Ve dne na lodě zaútočila formace 62 střemhlavých bombardérů Junkers Ju 87 Stukageschwader 1 (1. eskadry střemhlavých bombardérů) plukovníka Gasmanna a Stukageschwader 2 majora Waltera Enneceruse společně s 33 bombardéry Ju 88 Kampfgeschwader 1 (1. bombardovací eskadry) majora Herberta Locha. Dalších 37 Heinkelů He 111 Kampfgeschwader 4 majora Hans-Joachima Ratha se snažilo umlčet postavení protivzdušné obrany. V noci Kampfgeschwader 4 zopakovala nálet 31 letouny He 111.
Bitevní loď Okťabrskaja Revolucija dostala 4 zásahy, křižník Maxim Gorkij sedm, křižníky Kirov, Petropavlovsk a torpédoborec Silnyj schytaly po jednom vážném zásahu. Poškození křižníku zpomalilo práce na jeho vyzvednutí. K jejich obnovení došlo až 7. června 1942, kdy se podařilo natahat příslušná potrubí, sehnat centrály a čerpadla a provizorně opravit díry v trupu ... vše přímo Němcům pod nosem, zhruba 3 km od předního okraje fronty.
Z trupu bylo nutné vyčerpat 1600 m3 vody. 10. září 1942 se loď konečně odlepila ode dna. O týden později bylo novoluní, což Sověti využili na odvlečení lodi na bezpečnější místo.
Znovu do boje
Opravy byly dokončeny v prosinci 1942, takže ještě před Novým rokem mohl být křižník odvlečen na nové palebné stanoviště v obchodním přístavu a znovu zařazen do obrany Leningradu. Některé zdroje uvádějí, že 30. prosince stihla posádka nového kapitána Gluchovceva poslat pár pozdravů ráže 203 mm obléhatelům města.
Z větších lodí Baltské floty v prostoru Leningradu byla vytvořena 2. dělostřelecká skupina, zahrnující kromě křižníku Petropavlovsk bitevní loď Okťabrskaja Revolucija, křižníky Maxim Gorkij a Kirov a torpédoborce Leningrad a Sverepnyj. Skupina disponovala 42 děly ráže 100 až 305 mm. Začátkem roku 1943 byla zesílena protiletadlová obrana Petropavlovsku montáží 6 kanonů 70-K ráže 37 mm , dvou německých C/38 ráže 20 mm a šesti kulometů DŠK.
Zadní věže Caesar a Dora křižníku Petropavlovsk. Funkční je jen věž Dora, zatímco Caesar v superpozici je bez děl.
V lednu 1944 se křižník Petropavlovsk účastnil prolomení blokády Leningradu, 14. ledna vypálily obě věže při palebné přípravě útoku 250 granátů proti německým postavením na Voronje Gore a Krasnom Selje. V průběhu 10 dnů poskytoval křižník 31krát palebnou podporu sovětským jednotkám a spotřeboval 1 036 granátů. Poslední výstřely padly 24. ledna 1944, čímž prakticky skončila jeho bojová služba, protože bez vlastního pohonu byl odsouzen zůstat v Leningradě.
Začátkem roku 1944 byl křižník znovu přejmenován, tentokrát na Tallin. Do konce války plnil křižník funkci školní lodě pro obnovenou námořní akademii v Leningradě. V létě 1945 byl odvlečen do loděnice závodu 198, kde měl být dokončen s využitím dílů sesterského křižníku Seydlitz, ukořistěného v Königsbergu. K tomu však nakonec nedošlo.
Nakonec byl 11. března 1953 překlasifikován na školní loď bez pohonu a přejmenován na Dněpr. V této roli nevydržel dlouho. V prosinci 1956 byl překlasifikován na plovoucí kasárna PKZ 112 a sloužil pro ubytování posádek, jejichž lodě byly na opravě v suchých docích. Loď byla vyškrtnuta ze seznamu VMF 4. dubna 1958 a následující rok sešrotována.
