Zatčení němečtí antifašisté po obsazení československého pohraničí na podzim 1938 | foto: archiv Zdeňka Bauera, abcRedakce.cz

Slavný německý spisovatel vypráví příběh antifašistů v Sudetech

  • 49
Při obsazování československého pohraničí na podzim 1938 nastaly zlé časy i místním německým antifašistům, kteří zůstali ve svých domovech. Čekalo je zatýkání a transporty do koncentráků, tragické události zastihly i rodinu německého spisovatele Maxe von der Grüna.

Na obrázcích českého pohraničí z podzimu roku 1938 jsme zvyklí vídat místní sudetoněmecké obyvatelstvo, jak nadšeně vítá vstupující vojska třetí říše a následně i samotného Hitlera. Respektovaný německý spisovatel Max von der Grün (1926–2005) měl tu vzácnou příležitost, že události v česko-bavorském pohraničí sledoval z opačného hlediska. Jeho otčím, matka ani dědeček se totiž s nacismem neztotožňovali a patřili k přibližně deseti procentům místních antifašistů. O své vzpomínky na toto období se s veřejností podělil například v autobiografickém románu Dva dopisy Pospischielovi, který nedávno v rozšířeném vydání vyšel i v češtině.

Pospíšil, respektive Paul Pospischiel, je románové jméno samotného autora. Důležitá část děje se odehrává na Tachovsku a v bavorském pohraničí, byť v románu je zasazena na všeobecně známější Chebsko. Atmosféra napětí během roku 1938 je však autentická, stejně jako bylo skutečné i pozdější Maxovo hledání udavače z bavorského Bärnau, který do koncentráku poslal jeho otčíma.

V Pavlově Studenci u Tachova

Potomek zchudlé německé šlechty Max von der Grün chodil několik let do školy v Pavlově Studenci u Tachova. Život na samé hranici Čech a německého Bavorska měl svá specifika. Otčím Albert Mark se rodinu snažil uživit jako obuvník, byť jistější mzdu by dostával jako dělník v nedalekém Bernově, tedy německém Bärnau, kam většina místních docházela přes hranici pracovat do místních perleťáren. Albert Mark si však dobře uvědomoval, jak těžké je jít proti rčení „Koho chleba jíš, toho píseň zpívej“. Když viděl, jak jeho sousedé chodívají domů z práce v Německu ovlivněni protičeskou propagandou, raději zůstával u svého verpánku.

Mladičký Max mezitím vedl svůj vlastní boj. Vzpomíná třeba, jaká atmosféra vládla mezi jeho spolužáky během berlínské olympiády v roce 1936:

„Nás děti taková událost samozřejmě velice zajímala. Koneckonců, mně bylo deset let a sport se těšil důležitému zájmu i u nás ve škole. Kdo byl dobrý ve sportu, byl svým způsobem považován za dobrého studenta. Ačkoli se nás ve škole snažili každý den naočkovat tvrzením, že kdo není Němec, nestojí za nic, naším idolem se stal Afroameričan: Čtyřnásobný olympijský vítěz Jesse Owens ze Spojených států. Hráli jsme si na něj i na sportovním hřišti. Ten z nás, který skočil nejvíce, kdo běžel nejrychleji nebo který hodil nejdále, to byl v našich očích Jesse Owens.Kdyby to slyšel učitel, tak by nám ty hry zakázal. Stejně nám ale zůstali dlužni odpověď, proč černoch, příslušník údajně ‚nižší rasy, mohl dosahovat takových sportovních úspěchů.“

Během dalších dvou let se nálady mezi českými Němci v pohraničí ještě více radikalizovaly. Alain Soubigou, životopisec prvního československého prezidenta T. G. Masaryka, píše, že pro českou politickou reprezentaci bohužel nebyla německá menšina v pohraničí dostatečně nosné politické téma. Dílem pro množství vlastních českých problémů, kterými meziválečná republika překypovala, dílem pro určitou českou povýšenost, která se vůči Němcům projevovala ve věcech správních a hospodářských. Precizně tyto okolnosti před časem ve své knize Nacionalismus zvaný hospodářský popsal kolektiv autorů pod vedením Drahomíra Jančíka a Eduarda Kubů.

Atmosféra v pohraničí houstne

Neřešené staré křivdy, ať již skutečné nebo jen domnělé, každopádně v pohraničí nabývaly na síle a v roce 1938 vyvřely na povrch. Sudetoněmecká strana Konrada Henleina, ze sousedního Německa podporovaná Hitlerem a jeho nacistickou stranou, vyhlásila v Karlových Varech dne 24. dubna 1938 program záměrně nesplnitelných požadavků na československou vládu.

Atmosféra v pohraničí od toho okamžiku houstla každým dnem. Veškeré všední záležitosti se postupně politizovaly. Místní obyvatelstvo tím bylo postaveno před jednoznačnou volbu. Váhající většina se během jara a léta postupně přihlásila k Henleinovu programu. Někteří z obyčejného prospěchářství, jiní z čiré politické naivity, mnozí další ze strachu z jisté perzekuce. Na sousedy a spolupracovníky byl vyvíjen tentýž společenský nátlak, jaký zažívají lidé v kterékoli totalitní společnosti v okamžicích přeexponovaného fanatismu. Demokratická atmosféra z pohraničí už dávno vyprchala.

Román Dva dopisy Pospischielovi

Svodům chytře zabaleným do zdánlivě skautských her měl občas tendenci podlehnout i mladý Max von der Grün. Vždyť všichni jeho spolužáci už byli v Hitlerjugend, ti mladší v Jungvolku, zglajchšaltovaných mládežnických organizacích, které měly za úkol militarizovat a zfanatizovat mysl mladé generace českých Němců. Jen Maxovi to matka s otčímem vytrvale zakazovali. Výsměch spolužáků a tvrdá šikana na sebe nenechaly dlouho čekat. Max dostával co proto ve škole, otčím přicházel o živnostenské zakázky – nevstoupil totiž do Sudetoněmecké strany. V očích místních přestal být „tím správným Němcem“, takže mu přestávali dávat boty do správky. Občanskou statečnost projevil v kopcích nad Tachovem jen málokdo.

Pak přišel podzim 1938 a Hitlerovo ultimativní nařízení pro československou politickou reprezentaci, aby německé pohraničí na jihu, západě a severu země postoupila nacistickému Německu. Došlo na mnichovský diktát. Fotografie Čechů, ale i mnoha německých antifašistů odcházejících narychlo ze svých domovů v pohraničí, jsou dodnes tvrdým mementem.

Vnitrozemské oblasti Čech byly v těch dnech zasaženy tak mohutnou vlnou uprchlíků, že se staly součástí i jinak apolitického dětského seriálu Rychlé šípy od spisovatele Jaroslava Foglara. Se všemi souvislostmi se o tom lze dočíst v nedávno vydané knize Klub zvídavých dětí a také ve třetím vydání publikace Mýtus zvaný Stínadla.

Zábor a po něm teror

Slovní i fyzické útoky fašistických separatistů na české orgány a instituce, ale i na cokoli, co nebylo z pohledu těchto vyhraněných nacionalistů dostatečně „německé“, začaly být během léta 1938 na denním pořádku. V první polovině září iniciovala Henleinova strana otevřené sudetoněmecké povstání. V celém pohraničí bylo rozpoutáno násilí vůči Čechům, Židům a německým antifašistům. Na ulicích se místní bojůvky snažily o nejrůznější provokace, Sudetoněmecký Freikorps (polovojenská organizace místních nacistů) prováděl teroristické akce. Československé úřady reagovaly vyhlášením zvýšené ostrahy hranice a 23. září vyhlášením mobilizace.

Pokus o puč fakticky skončil až přijetím mnichovské dohody na konci září 1938, byť k jednotlivým útokům na prchající obyvatelstvo docházelo i v dalších dnech. Souběžně s tím také došlo na okamžité zatýkání německých antifašistů. Seznamy neloajálních Němců měla německá špionážní služba s pomocí místních udavačů už dávno připravené.

Německý spisovatel Max von der Grün

Maxův otčím Albert Mark byl jedním z těch, kteří byli zatčeni prakticky okamžitě. Patřil k badatelům Bible, malé křesťanské komunitě, kterou nacisté zakazovali hned po komunistech a sociálních demokratech. V koncentračních táborech jim dokonce dávali speciální označení – fialový trojúhelník. Maxova otčíma obratem poslali do koncentračního tábora a stejně naložili i s několika stovkami dalších místních německých antifašistů a nepohodlných Němců.

A to je druhá stránka Sudet bezprostředně po nacistickém záboru, která se na dobových fotografiích objevuje jen zřídkakdy: Zatýkání a odvádění malých skupinek místních českých Němců, kteří se nepostavili proti Československé republice. Nezradili, a nyní za to museli zaplatit.

Události z konce třicátých let ovlivnily hodnotový žebříček Maxe von der Grüna na celý jeho život. V poválečném západním Německu tepal vykořisťovatelské praktiky nekontrolovaného kapitalismu, ale současně se velice kriticky stavěl proti konformitě a nesvobodě socialistického systému v zemích východního bloku. Měl štěstí, že si jeho kritické sociální romány oblíbil nejen předák východoněmeckých komunistů Walter Ulbricht, ale i respektovaný západoněmecký kancléř Konrad Adenauer. Vydavatelé v Sovětském svazu mu rovnou dali na výběr: Buď bude souhlasit, že jeho Dva dopisy Pospischielovi zcenzurují, nebo slavný román v ruštině prostě nevyjde.

Respekt, který si svými nekonvenčními romány vydobyl na obou stranách tehdejšího Německa, byl obdivuhodný. Většina z nich vyšla i v českém překladu, byť do Československa už Max von der Grün po válce prakticky nejezdil. V Německu však pravidelně navštěvoval představení hostujících českých divadel. Velice příznivě hodnotil představení divadla Semafor. Nahrávky české zpěvačky Hany Hegerové řadil mezi své nejoblíbenější.


Přelomové osmičky