Významnou pozici mezi stíhacími letouny druhé světové války zaujímá americký Lockheed P-38 Lightning. Tento dvoumotorový stroj se vyznačoval do jisté míry exotickými tvary, měl krátkou trupovou gondolu vetknutou do centroplánu křídla a motorové gondoly pak pokračovaly štíhlými trupovými nosníky vzadu „spojenými“ vodorovnou ocasní plochou. Svislá ocasní plocha byla logicky dvojitá, umístěná na koncích trupových nosníků.
 |
K pohonu sloužily dvanáctiválcové vidlicové motory Allison V-1710 s turbodmychadly umístěnými v trupových nosnících. V průběhu výroby, jak přicházely nové verze letounu, se vylepšoval i motor Allison. Pro lepší obratnost v leteckých soubojích se objevily (od verze P-38F) tzv. bojové klapky, což byly klasické vztlakové klapky, ale s možností vyklopení do další polohy 8° zvyšující vztlak potřebný k ostřejším obratům. Od verze P-38E se hlavňová výzbroj ustálila na standardní sestavě čtyř kulometů ráže 12,7 mm a jednoho kanonu ráže 20 mm.
Na Lightningu, který byl při vstupu Spojených států do války nejrychlejším strojem ve výzbroji amerického armádního letectva (USAAF), nestačí obdivovat pouze technické řešení, nýbrž je třeba smeknout především před jeho bojovým nasazením.
Kupodivu na těchto relativně velkých a těžkých strojích létala dvě největší americká stíhací esa, a to nejen druhé světové války, ale všech dob. Na samém vrcholu stál Richard Ira Bong se 40 potvrzenými sestřely a o stupínek níže Thomas Buchanan McGuire se 38 potvrzenými sestřely. Nejvíce se však Lightningy proslavily sestřelením letounu, na jehož palubě cestoval na inspekční cestu japonský admirál Isoroku Jamamoto (akce si zaslouží vlastní obsáhlý článek, nejpozději u příležitosti kulatého výročí). Pro rozlehlé prostory Pacifiku představovaly P-38 s dlouhým doletem hodnotný stíhací letoun.
Na evropském bojišti už bylo pro Lightningy krapet těžší se prosadit. Než se zde však objevily fenomenální Mustangy, také s dlouhým doletem, byla jejich role v doprovodech amerických strategických bombardérů na velké vzdálenosti nezastupitelná. U Němců si v každém případě získaly respekt, potvrzují to i přezdívky Dvouocasý ďábel nebo Ďábel s vidlicovým ocasem.
Formace lightningů s bílo-černými invazními pruhy nad Francií v létě 1944
Vznik P-38
V podstatě dálkový stíhač P-38 Lightning, který se však uplatnil i v dalších rolích (jak uzříme níže), vznikal původně jako stíhač výškový. Armádní letecký sbor Spojených států (USAAC, United States Army Air Corps; od roku 1941 USAAF a od roku 1947 konečně samostatné USAF) definoval a vypsal v sezóně 1936/37 zadávací poptávku na výkonný letoun se silnou hlavňovou výzbrojí, u kterého se již od počátku uvažovalo s dvoumotorovou koncepcí. Požadované parametry byly neskromné: vystoupat za šest minut do výšky 20 tisíc stop (6096 m) a dosahovat maximální rychlosti 360 mil za hodinu (580 km/h).
Právě kvůli náročnému zadání se moc zájemců na daný úkol nehrnulo. Jedním z leteckých výrobců, kde se té výzvy nezalekli, byl Lockheed. Tohoto zhotovitele si i zadavatel v roce 1937 na základě předložených projektů vybral a objednal stavbu jednoho prototypu.
Zajímavé je, že od firmy Lockheed to byl vůbec první stíhací stroj. A hned taková pecka, jak se ukázalo později. Na projektu se významnou měrou podílel Clarence „Kelly“ Johnson, a tak to asi ani jinak dopadnout nemohlo. Druhý významný konstruktér pé třicet osmičky se jmenoval Hall Hibbard.
Prototyp, označený XP-38, se poprvé vznesl 27. ledna 1939. Již 11. února se uskutečnil předávací let k vojskovým zkouškám USAAC na základnu Wright Field v Ohiu. Z Kalifornie, kde sídlila firma Lockheed, to byl pěkný kus cesty. Každého však překvapila rychlost toho přeletu, a to včetně započítání zdržení k vůli jednomu mezipřistání pro doplnění paliva. A tak nenapadlo jednoho generála nic jiného, než hnát pilota hned dál, až na základnu Mitchel Field na newyorském Long Islandu, čímž by XP-38 mohl překonat rychlostní rekord v přeletu Spojených států.
Prototyp Lockheed XP-38
Nehoda prototypu Lockheed XP-38
Pilot Ben Kesley však pro náhle se vyskytnuvší problémy s motory vletěl do stromů, které si mírumilovně rostly na okraji letiště a při přistání mu tak nějak stály v cestě. Pilot měl štěstí a jeho lehká poranění ani nestála za řeč, zato letoun byl na odpis. Ale rekordně rychlý přelet Států za pouhých sedm hodin a dvě minuty i se dvěma mezipřistáními se stal dostatečným argumentem k objednávce třinácti kusů zkušební série YP-38.
Ještě než se výrobce stačil vypořádat s objednávkou YP-38, objednaly si nový stroj slibných výkonů i Francie a Velká Británie v řádově stovkách kusů. Evropským demokraciím už začínala hořet koudel u hranic, a tak se narychlo sháněly po nových účinných zbraních. Francie však padla, než tam stačil první P-38 dorazit.
Lightning Mk.I
Britové si objednali letouny bez turbodmychadel, které představovaly moderní prvek a navíc se jejich výroba rozjížděla pomalu. Mysleli si, že by se bez nich mohli obejít. Ale nemohli. Když dorazily první exempláře, přišlo během letových zkoušek k rozčarování a následně ke zrušení objednávky. Ve výšce nad 4 kilometry se stával takový stroj k boji nepoužitelným. Ale přeci jen něco dobrého britská anabáze přinesla, Britové stroje pojmenovali jako Lightning a to hezké jméno následně pro typ P-38 převzali Američané.
Plnohodnotné verze
První do jisté míry bojově použitelnou verzi pro USAAF (vznik 20.6.1941 z USAAC) představovaly stroje P-38D (chybějící písmena verzí zůstala u fáze projektu), kterých bylo dodáno 36 kusů v létě 1941. Za zcela plnohodnotné lze však považovat následné stroje P-38E vyrobené v počtu 210 kusů.
Až do P-38E se jednalo spíše o ty původně zamýšlené stíhačky proti bombardérům, samozřejmě až na ten britský experiment z léta 1940, který se nehodil k ničemu. Zato první válečné verze (válečné z pohledu Američanů, tj. po útoku na Pearl Harbor) P-38F a P-38G už byly výrazným krokem vpřed. Díky možnosti nést přídavné nádrže se zvětšil maximální dolet na 3000, resp. 3800 kilometrů. Géčko mohlo nést i podvěšenou výzbroj proti pozemním cílům.
P-38H Lightning
Stíhací P-38J a vzadu fotoprůzkumný F-5B
Po verzi P-38H, od které se zvýšila maximální nosnost podvěšené výzbroje ze dvou 1000lb (454kg) pum na dvě 1600lb (725kg) pumy, následovala početná verze P-38J s téměř třemi tisícovkami vyrobených kusů. U P-38J se objevil nově řešený systém chlazení, čímž motorové gondoly získaly charakteristický tvar s „podbradkem“. V řadě klasických verzí P-38 představoval vrchol vývoje letoun P-38L. V celkovém počtu deseti tisíc vyrobených Lightningů byl P-38L se 4037 kusy verzí nejpočetnější.
Noční stíhačka P-38M
Asi osm desítek P-38L se v posledním válečném roce dočkalo přestavby na noční stíhačku vybavenou radarem AN/APS-6 v pouzdře pod přídí. Radarový operátor měl své stanoviště za kokpitem pilota, prostor tohoto stanoviště byl velice stísněný, proto mohl operátor měřit maximálně 5,5 stopy (168 cm).
Významný podíl na celkových počtech P-38 měly jejich fotoprůzkumné verze F-4 (přestavěné z P-38E a F) a F-5 (přestavěné z P-38G, J a L). Jejich obranou byla rychlost, nedisponovaly tedy baterií palubních zbraní v přídi, kde se místo toho nacházelo několik speciálních kamer (se svislou osou snímkování i panoramatických). Právě z jedné mise na fotoprůzkumném Lockheedu F-5 letectva Svobodných Francouzů se nevrátil slavný spisovatel a letec Antoine de Saint-Exupéry. Letoun už se ve Středozemním moři našel, ale o samotném průběhu posledních minut letu panují dohady.
Fotoprůzkumný Lockheed F-5 Lightning
Lightningy s úspěchem útočily i na pozemní cíle. Klasické úkoly stíhacích bombardérů taktického formátu, kdy se vedle pum používaly i neřízené rakety či palubní kanony a kulomety, byly standardní záležitostí, se kterou počítali i konstruktéři stroje.
Ale člověka „v poli“ napadaly i neotřelé myšlenky. Dva důstojníci z velitelství 8. letecké armády si uvědomili, že poslední verze P-38 svou kapacitou pumového nákladu příliš nezaostávají za létajícími pevnostmi B-17. A počítali dál. Kdyby letěla na nějakou bombardovací misi místo létajících pevností formace P-38, bude to rychlejší, bezpečnější a po ekonomické stránce výhodnější. Posádku stroje tvoří jeden člověk, čímž se případné ztráty při jeho sestřelení eliminují na nezbytné minimum. Nehledě na to, že po odhozu pum je z P-38 opět stíhačka.
Pouze se muselo vyřešit, jak z vodorovného letu ve velké výšce zasáhnout cílovou oblast. A proto Lockheed připravil přestavby P-38 zvané Droop Snoot se stanovištěm bombometčíka v prosklené přídi. Bombometčík měl k dispozici legendární zaměřovačem Norden používaný v amerických bombardérech. Takový Droop Snoot vedl formaci P-38 s pumovou výzbrojí a na jeho povel pak všechny stroje vypustily pumy na cíl.
P-38 Droop Snoot
P-38 Pathfinder
Vznikla i verze zvaná Pathfinder pro navádění bombardovacích svazů na cíl za ztížené nebo nulové viditelnosti. V přídi stroje se nacházel radiolokátor skenující zemský povrch. Operátor tak mohl zaměřovat pumy přes příkrov mraků, na cíl zahalený v mlze a podobně.
A na samý závěr dejme ještě prostor fotografiím pilotů Lighningů:
Nejlepší americký stíhač Richard Ira Bong s celkem 40 vzdušnými vítězstvími bojoval na letounech P-38. Zahynul 6. srpna 1945 jako zkušební pilot firmy Lockheed na proudové stíhačce P-80 Shooting Star.
Také druhý nejlepší americký stíhač Thomas Buchanan McGuire vybojoval všech svých 38 vítězství na letounech P-38. Padl 7. ledna 1945, když jeho stroj během leteckého souboje nízko nad zemí ztratil rychlost a vrazil do země.
