Během druhé světové války zahynulo na bojištích přes dvacet milionů vojáků. Ještě více bylo civilních obětí. Na celkových 70 až 80 milionech mrtvých se děsivou měrou podílela nacistická snaha o systematické vyhlazení židovské populace a dalších „nežádoucích“ skupin. Počet židovských obětí, které zemřely v koncentračních táborech, ghetech a při přesunech, se odhaduje na 5,93 milionu (různé zdroje uvádějí čísla mezi pěti a šesti miliony).
HolokaustHolokaust je souhrnné označení pro genocidu židovské populace Adolfem Hitlerem. V letech 1941 - 1945 vyvraždili Němci a kolaboranti přibližně 5,93 milionů Židů a miliony dalších „nežádoucích“ skupin obyvatelstva v okupované Evropě (sovětských zajatců, Poláků, Romů aj.). Více informací o holokaustu v angličtině a češtině. Jména obětí holokaustu zde. |
Pohled na tyto statistiky působí neskutečně a nelidsky. Je těžké si představit, jak se asi 200 tisíc lidí mohlo víceméně před zraky celého světa podílet na genocidě, při které došlo k vyhlazení přibližně dvou třetin evropské židovské populace.
V bývalém Československu zabili nacisté přibližně 86 % Židů. V Polsku to bylo dokonce 91 % (celé tři miliony židovských obětí). V zemích na západ od Německa byli nacisté méně úspěšní. Výjimkou bylo Nizozemsko. Tam se totiž Němci dostali k záznamům, které jim teoreticky umožňovaly najít téměř všechny místní židy.
Proč sběr soukromých údajů může být nebezpečný
V roce 1851 zavedla radnice v Amsterdamu civilní rejstřík. Šlo o praktický přehled obyvatelstva, který u každého evidoval jméno, datum narození, adresu, předchozí adresu, stav (svobodný/ženatý/ovdovělý), rodiče, u zesnulých pak datum úmrtí. A u každého byla také kolonka „náboženství“.
„Není jasné, kterého úředníka, který měl nepochybně ty nejlepší úmysly, napadlo evidovat náboženskou příslušnost Nizozemců,“ píše Jacques Mattheij. „Ale je jasné, že tato databáze vedla ke zjištění bydliště, zajetí a zabití tisícovek občanů židovského původu.“
Ze 140 tisíc Židů (tedy tzv. „plných Židů“ v nacistickém slovníku) žijících v Nizozemsku přežilo druhou světovou válku pouze 27 %. Historici pozastavující se nad tímto nízkým číslem navrhli několik vysvětlení. Marnix Croes a Peter Tammes tyto hypotézy prozkoumali (PDF) a jako jednu ze zásadních odlišností Nizozemska uvádějí vysokou kvalitu a efektivitu nizozemské byrokracie: „Téměř úplná registrace civilního obyvatelstva a velmi těžko padělatelné občanské průkazy byly v tomto ohledu klíčové. (...) V Belgii nebo ve Franci byla tradiční nevole a odpor vůči vládní autoritě, což v těchto zemích vedlo k méně efektivnímu sčítání a registrování obyvatelstva.“ Geografická poloha Nizozemska navíc znesnadňovala emigraci.
Ochota k registraci byla v Nizozemsku vyšší
Zatýkání německých židů, kteří uprchli do Amsterdamu
Na první pohled je paradoxní, že nacisté v Nizozemsku ani nemuseli využít již existujících záznamů. V roce 1941 došlo k „obecné registraci Ždů“, ti měli na začátku roku dva měsíce na to, aby se zaregistrovali. „Podle dostupných pramenů téměř nikdo registraci neodmítl,“ píše Croes. Němci tak získali 160 tisíc záznamů, z toho 140 tisíc „uznali“ jako Židy (alespoň tři prarodiče židovského původu). Jenže právě existence podrobného registru občanů - včetně náboženského vyznání, které se u mnoha židů shodovalo s etnicitou - znemožňovala Židům, aby se registraci vyhnuli.
Nová registrace Židů v roce 1941 využívala vlastní speciální kartičky, informace z nich pak byly zkopírovány do centrálního registru a uloženy na Inspektorátu rejstříků v Haagu. Na základě tohoto seznamu existujícího ve dvou kopiích pak Středisko pro židovské vysídlení (Zentralstelle für jüdische Auswanderung) začalo shromažďovat Židy a odvážet je do tranzitního tábora ve Westerborku.
Deportace Židů z tranzitního tábora Westerbork v Nizoremí
Holandšťí Židé (označeni N) v Buchenwaldu
Útok na archiv zachránil životy, německá pomsta byla rychlá
Protože civilní rejstřík občanů byl pro německé okupanty cenným zdrojem informací (zvláště o těch Židech, kteří se neregistrovali, nebo pro hledání rodinných vztahů), rozhodli se lidé protinacistického odboje k sabotáži. Do střežené budovy v ulici Kerklaan Plantage 36-38 pronikl 27. března 1943 tým odbojářů přestrojených za policisty. Papíry vyházené z šuplíků polili benzinem a zapálili.
Trosky amsterdamského archivu po útoku v březnu 1943
Na škodě se významnou měrou podíleli i hasiči, kteří údajně prodlužovali hašení, jak jen to šlo, a úmyslně tak rozmáčeli papíry. Celkově bylo zničeno 15 % záznamů, zbytek byl vážně poškozen.
Je těžké spočítat, kolik životů tato sabotáž zachránila. Jisté je, že většina ze sabotérů za ni zaplatila životem. Němci vyhlásili štědré odměny za jejich dopadení a 12 z nich bylo během několika dnů až týdnů vyzrazeno policii. V červenci téhož roku byli Willem Arondéus a jedenáct jeho kolegů popraveni za čin, kterému bychom dnes zřejmě říkali „hackerský útok na databázi“.
Poučení pro příští generace
Útoku na nizozemskou databázi představuje jen jeden z mnoha hrdinských příběhů lidí, kteří v době nacistické okupace pomáhali pronásledovaným lidem na Němci okupovaném území. Pro bojovníky za lidská práva je to ale i palčivě názorná připomínka důležitého konceptu, který je dnes velmi aktuální - důležitost ochrany osobních dat a nebezpečí jejich zneužití.
„Kdo nedělá nic špatného, nemá se čeho bát,“ zní populární argument zastánců vládního sběru dat. Jenže je to argument krátkozraký. Nizozemský rejstřík je ukázkou toho, jak rychle se může politická situace změnit. A jak nově nastolený režim dokáže zneužít data lidí, kteří „nedělali nic špatného“.
V dnešní době je shromažďování citlivých soukromých dat o to riskantnější, oč snazší je databáze přesouvat z místa na místo. I databázi o milionech záznamů lze přes internet přesunout ze několik minut. Nemusí tedy ani dojít k politické změně.
Krádež dat z amerického řadu pro osobní údaje proběhla na jaře 2015. Podle oficiálních odhadů došlo k odcizení citlivých dat o vice než 21 milionech zaměstnanců vlády USA. |
Právě to potkalo americkou vládu, které někdo (prý Čína, ta to samozřejmě popírá) přes internet odcizil přísně tajnou databázi vládních úředníků s bezpečnostní prověrkou. Podle odborníků jde o „ohromující“ narušení bezpečnosti, které se může dotknout jak bezpečnosti USA, tak bezpečnosti jednotlivých osob. Hackeři si zřejmě stáhli vše: jména, data narození, podrobné prověrky, kontakty na příbuzné, vyhodnocení bezpečnostní prověrky nebo otisky prstů.
Sběru dat se pochopitelně nevyhneme. Správci dat by ale měli dělat vše proto, aby nevědomky nepřipravovali ideální databázi cílů pro budoucího nepřítele. Jednou z cest je například decentralizace či anonymizace záznamů, další možností je automatická expirace záznamů v databázi, zálohování mimo dosah či nástroje bránící hromadnému prohlížení databáze. „A především je nutné přestat opakovat tu nesmyslnou mantru kdo nedělá nic špatného, nemá se čeho bát,“ připomíná Mattheij. „Soukromí je nesmírně důležité a nemělo by být obětováno na oltář pohodlí nebo obrany proti moderním strašákům.“
