 |
V roce 1964 byl do výzbroje Sovětské armády zařazen univerzální dělostřelecký tahač MT-LB (Mnogocelevoj Tjagač – Ljagkij Bronirovannyj, Univerzální tahač – lehký, pancéřovaný). Jeho unifikovaný podvozek se stal základem pro celou rodinu vozidel ve výzbroji motostřeleckých jednotek, například protiletadlových systémů 9K35 Strela 10, samohybných kanonových houfnic 2S1 Gvozdika, dělostřeleckých radiolokátorů SNAR-10 Jaguar (Systěma Nazemnoj Artilerijskoj Razvědki), stíhačů tanků 9P149 Šturm S a dalších.
Bulharský pohled na věc
O rok později byla zahájena sériová výroba bojových vozidel pěchoty BMP-1, která měla tvořit páteř motostřeleckých jednotek. Nicméně jak Sověti, tak někteří zahraniční odborníci poukazovali na některé nedostatky. Kritizována byla především jednomístná věž, stísněný prostor pro výsadek a umístění velitele za řidičem, odkud měl špatný výhled. Kanon 2A28 Grom také nesplňoval představy o účinné zbrani vhodné na rychlé ničení lehce pancéřovaných cílů.
V roce 1972 byla v bulharském závodě BETA zahájena licenční sériová výroba samohybných houfnic 2S1 Gvozdika. Systémy měly být dodávané i dalším zemím Varšavské smlouvy. Vzhledem k nákladům na pořízení linky a výhradám k BVP-1 se bulharská vláda rozhodla postavit bojové vozidlo pěchoty na doma vyráběném podvozku.
Základem BPM-23 se staly prodloužené podvozky MT-LB používané pro samohybné houfnice 2S1 Gvozdika vyráběné v licenci v Bulharsku.
Podvozek samohybné houfnice 2S1, prodloužený proti MT-LB sedmým párem pojezdových kol, byl téměř ideální. Stejně jako původní MT-LB byl obojživelný, ale prostornější, čímž se podařilo odstranit jeden z hlavních nedostatků BMP-1. Proti 2S1 Gvozdika bylo nutné zesílit pancéřování, ale po odstranění věže a houfnice zde byla dostatečná hmotnostní rezerva, aby byla zachována obojživelnost a pohyblivost podvozku. Věž navrhli bulharští konstruktéři zcela novou. Nové vozidlo dostalo označení BMP, což znamenalo totéž jako v ruštině, ale bulharský přepis je „бойна машина на пехотата“.
Korbu vozidla tvoří svařenec z pancéřových plátů, poskytujících balistickou ochranu před palbou zbraní do ráže 20 mm a před střepinami dělostřelecké munice. Úplně vpředu je převodovka a směrové ústrojí. Po levé straně následuje stanoviště řidiče, který ovládá vozidlo pomocí klasických „rajčáků“. Vpravo od něho sedí velitel výsadku. Na jeho stanovišti je boční střílna pro palbu z útočné pušky AK-47 a je zde umístěna pancéřovka RPG-7 s pěti náboji. Oba posty jsou vybaveny trojicí periskopů, přičemž řidičův prostřední periskop může být nahrazen nočním. Vstup zajišťují dva dozadu odklápěné příklopy.
Za zády obou mužů je motorový prostor, posunutý mírně vlevo, aby vpravo zůstal úzký průlez do bojového prostoru. Hnací jednotku tvoří vidlicový vznětový osmiválec JaMZ-238V s výkonem zvýšeným na 230 kW, zatímco původní vozidlo disponovalo výkonem pouze 180 kW při 2 100 ot/min.
Účinnější výzbroj
Výraznou změnou proti sovětským BMP-1 byla dvoumístná věž. Ta odstraňovala další zásadní nedostatek BMP-1, kterým byl velitelův špatný přehled o situaci na bojišti, protože ze svého stanoviště prakticky neviděl doprava a dozadu. Bulharští konstruktéři navrhli novou osmibokou věž svařenou z plochých plátů se shodnou balistickou ochranou, jakou poskytuje korba.
Hlavní výzbroj tvoří automatický kanon 2A14 ráže 23 mm, který se u nás používal na taženém dvojkanonu ZU-23-2. Kanon je schopný střílet průbojnou a tříštivo-trhavou municí s úsťovou rychlostí 970 m/s. Kadence dosahuje 800 – 1 000 výstřelů za minutu. Kanon je schopný ničit měkké nebo lehce pancéřované cíle na vzdálenost až 1 500 m, přičemž za nejúčinnější se považuje palba na vzdálenost kolem 1 km. Palebný průměr kanonu tvoří 600 nábojů v zásobníku.
Na základě hodnocení účinnosti kanonů ZU-23-2, používaných sovětskými výsadkovými jednotkami v Afghánistánu nebo Čečensku jako prostředek palebné podpory, nebyl výběr bulharských konstruktérů špatný. „Zušky“ na korbách nákladních automobilů dokázaly bez problémů rozstřílet nepřátelská vozidla a přeživší bojovníky udržovat v uctivé vzdálenosti kolem 800 metrů, odkud byla odvetná kulometná palba jen velmi málo účinná. Navíc na rozdíl od kanonu Grom umožňuje i boj proti vrtulníkům a nízko letícím cílům.
BMP-23 bulharských mírových jednotek
Vpravo od kanonu je namontovaný spřažený kulomet PKT (Pulemjot Kalašnikova Tankovyj) ráže 7,62 mm používaný hlavně proti živé síle. Palebný průměr kulometu tvoří 2 tisíce nábojů. Obě zbraně mají společný zaměřovač s přepínací záměrnou osnovou. Velitelův přístroj má 4,5násobné zvětšení a zorné pole 40 o. Střelcův zaměřovač zvětšuje 5,5x, ale má užší zorné pole 11 o.
Na stropě věže mezi příklopy je namontované odpalovací zařízení protitankových řízených střel 9K11 Maljutka. Raketa s manuálním naváděním na záměrnou měla dosah až 3 tisíce metrů, ale její účinnost byla silně závislá na kvalitě výcviku operátorů. Nicméně v té době lepší prostředek k dispozici nebyl. Pro systém se nakládaly čtyři střely, umístěné svisle ve stojanu v zadní části věže.
Později byly maljutky nahrazeny modernějším systémem 9K111 Fagot sice s kratším dosahem 2 tisíce metrů (respektive 2 500 m podle typu řízené střely), ale na obsluhu výrazně jednodušším poloautomatickým navedením na záměrnou. Na rozdíl od maljutek stačí operátorovi udržovat cíl v záměrném obrazci a systém vygeneruje a předá potřebné povely řízené střele. Takto přezbrojená varianta dostala označení BMP-23A.
Více místa pro pěchotu
Jedním z předmětů kritiky sovětských BMP-1 byla stísněnost prostoru pro výsadek. Podle měření provedených na ukořistěných BMP vyhovovala výška v sedu jen asi 25 % odvedenců oblečeným do letních uniforem a jen 15 % oblečeným do zimních. Šířka sedadel v ramenou vyhovovala pro 35 %. Zkušenost s příliš stísněným prostorem pro desant zažila řada uživatelů BMP-1, takže mnozí snížili počet převážených vojáků na šest.
Bulharské vozidlo BMP-23 mělo v zadní části prostor pro šestičlenný výsadek (+ jeho velitel vpředu vedle řidiče). V bočních stěnách korby byly na každé straně dvě střílny pro útočné pušky a jedna větší pro kulomet. Kromě toho se do zadní části korby vešlo odpalovací zařízení protiletadlových řízených střel 9K32 Strela 2, čtyři odpalovací kontejnery jednorázových pancéřovek RPG-22 s dostřelem 200 m, bednička s 20 ručními granáty a brašna se signální pistolí a 18 náboji.
Jak bylo zmíněno výše, BMP-23 bylo obojživelné. Před přechodem vodního toku bylo nutné, podobně jako u MT-LB, nasadit mřížové clony, zlepšující proudění vody kolem pásů a zvyšující záběr ve vodě. Clony kryly hnací kolo a přední zhruba čtvrtinu pásů. Při jízdě po zemi byly zavěšené na boku vozidla, nad třetím a čtvrtým pojezdovým kolem. Kromě toho musel řidič vyměnit střední periskop za vyšší, aby viděl přes zdvižený vlnolam a zapnout čerpadlo odstraňující vodu, která se dostala netěsnostmi do korby.
BMP-23 v trojbarevné kamufláži při výcviku bulharské armády
Vozidlo bylo vybaveno automatický protipožárním systémem, přetlakovým filtroventilačním systémem ochrany před účinky zbraní hromadného ničení a účinným systémem odsávání spalin střelby. Řidič měl k dispozici gyroskopický polokompas GPK-51, používaný hlavně pro udržení přímého směru při překonávání vodních toků. Pro komunikaci mezi vozidly sloužila radiostanice R-123M. Po obou stranách věže byla tři odpalovací zařízení pro kouřové granáty Tuča ráže 81 mm. Navíc bylo BMP-23 vybaveno systémem vstřikování paliva do výfuku pro vytváření rozsáhlejších kouřových clon.
Celkem bylo vyrobeno 115 BMP-23, zařazených začátkem 80. let do výzbroje bulharské armády. Do zahraničí se BMP-23 nevyvážely. Jediného „bojového“ nasazení se dočkaly při mírových misích bulharské armády v Iráku. V současné době klesl počet bojeschopných BMP-23 pod 50 kusů. Náhradní díly se získávají kanibalizováním vyřazených strojů.
Další verze
Ze základní verze BMP-23 byla odvozena průzkumná varianta BRM-23. Vozidlo bylo určeno pro průzkum ve prospěch divize do vzdálenosti až 100 km před čelem vlastních jednotek. Vnější vzhled vozidla je prakticky shodný s BMP-23, liší se jen menším počtem střílen, rámovou anténou na stropě zadní části korby a několika dalšími detaily.
Změny se týkají hlavně vnitřního vybavení. Osádku BRM-23 tvoří pět mužů: řidič a navigátor, sedící vedle sebe v přední části vozidla, velitel a střelec/operátor ve věži a radista v levé zadní části korby. Výzbroj zůstala stejná jako u BMP-23, rozšířena nebyla ani zásoba paliva, takže se nezvýšil ani dojezd.
Výrazně bylo rozšířeno hlavně přístrojové vybavení. Navigátor má k dispozici inerciální navigační systém. Pro spojení s nadřízeným stupněm je vzadu namontovaná radiostanice RM-130 s dosahem až 120 km s typickou sklápěcí rámovou anténou. Pro spojení mezi vozidly se používala radiostanice R-123M s dosahem kolem 20 kilometrů. Pro komunikaci s průzkumníky mimo vozidlo se používala VKV stanice R-31M.
Pro průzkum měla osádka k dispozici denní dalekohledy, pasivní noční zaměřovač PGN-9, který mohl velitel buď držet v ruce nebo upevnit na trojnožku. Dále dělostřeleckou buzolu PAB-2A, přístroje VPRH a DP-5V pro chemický a radiační průzkum, ruční minohledačku MT-66. Pro případ průjezdu zamořeným prostorem byla „na palubě“ odmořovací souprava. BRM-23 bylo zařazeno do výzbroje bulharské armády v roce 1985, ale do dalších zemí se nevyváželo.
BMP-23 při cvičení s americkou armádou, v pozadí IFV M2/3 Bradley
Po zavedení bojových vozidel pěchoty M2/3 Bradley a Marder do výzbroje západních armád začalo být zřejmé, že 23mm kanon je na takové cíle slabý. Z toho důvodu začali Bulhaři začátkem 90. let pracovat na přezbrojení vozidla účinnější zbraní.
Mezitím se z nedostatků BMP-1 poučili i Sověti a vyvinuli modernější verzi BMP-2 s novou dvoumístnou věží vyzbrojenou kanonem 2A42 ráže 30 mm a kulometem PKTM (M-Moděrnizirovannyj) ráže 7,62 mm. Na boj proti tankům sloužily protitankové řízené střely 9M113 Konkurs s poloautomatickým navedením na záměrnou a dosahem až 4 tisíce metrů. Modernější verze 9M113M používaly tandemovou hlavici účinnou i proti výbušnému pancéřování ERA (Explosive Reactive Armor).
Vývoj vlastní nové věže byl vzhledem k malému počtu vyrobených vozidel neefektivní a navíc Sověti navzdory své předcházející praxi uvolnili pro vývoz samotné věže (například do Egypta). Vzhledem k tomu, že korba BMP-23 byla dostatečně široká, aby pojala širší věnec věže a dostatečně „hluboká“, aby se dovnitř vešel koš věže, nebylo nic jednoduššího, než stropní plát příslušně upravit a věže nakoupit hotové.
Prototyp BMP-30 s věží ze sovětského BMP-2
Úprava byla poměrně snadná, takže zavedení sériové výroby nových vozidel, označených BMP-30 mohlo být poměrně rychlé. Nicméně čáru přes rozpočet udělal rozpad východního bloku a dramatické snížení vojenských rozpočtů jak na Západě, tak na Východě. Zprivatizovaná společnost TEREM vyrobila jen asi deset kusů. Jeden je k vidění v bulharském muzeu vojenské historie v Sofii.
Bulharští konstruktéři dokázali kombinací existujících zbraní zavedených do výzbroje bulharské armády vytvořit vozidlo, které v některých aspektech překonávalo stroje nabízené Sovětským svazem. Především v palebné síle a dostatečném prostoru pro výsadek. Tyto přednosti vyvažovaly poněkud nižší průchodivost a menší maximální rychlost proti BMP-1.
