 |
Všechny v současnosti používané tanky vycházejí z konstrukcí vytvořených v sedmdesátých a osmdesátých letech. V té době samozřejmě nikdo netušil, že studená válka skončí a svět se radikálně změní. Většina zemí drasticky seškrtala počty obrněné techniky a na vývoj nové nebyly uvolněny finance. Novým potřebám se tedy musely přizpůsobit stávající tanky.
Konec jedné války – začátek druhé
Přestože se i v době studené války s bojem ve městě počítalo, nebyl považovaný za hlavní druh bojové činnosti a pokud to bylo možné, bylo lépe se mu vyhnout. V asymetrických konfliktech jsou boje v zastavěných oblastech spíše pravidlem než výjimkou.
Ve městě jsou všechny výhody na straně obránců. Tanky mají omezený výhled, takže nevyužijí dlouhý dostřel svého výkonného kanonu. Kvůli budovám a délce hlavně mají omezené manévrovací schopnosti. Často se musejí přesouvat po jedné straně ulice, aby mohly vést boční palbu.
Pokud se tank dostane pod palbu, je velkým problémem ústup, protože řidič nevidí dozadu. Velitel se zpravidla nemůže postavit v příklopu, aby se nevystavoval palbě odstřelovačů i průměrně vycvičených vojáků, protože palbu z oken budov je možné vést na krátkou vzdálenost. Okolní budovy také umožňují obráncům skryté přiblížení a útoky s pomocí pancéřovek na slabě chráněné stropní pláty věže a korby nebo na boky tanku. Dalším nebezpečím jsou miny, které mohou být nastražené na páteřních komunikacích a křižovatkách.
Největším problémem je nerovnoměrné rozložení pancéřování. V dobách studené války byly nejohroženější, a tedy i nejlépe pancéřované čelo a výseče zhruba 30o na obě strany od podélné osy. Ve městě je hrozba celokruhová. Na druhou stranu je výhodou, že zpravidla není nutné řešit ochranu před podkaliberní municí s šípovou stabilizací, ale jen před kumulativními hlavicemi pancéřovek, tarasnic a řízených střel.
Palebná síla tanku je omezena malým rozsahem náměru kanonu a s ním spřaženého kulometu. Při obsluze externě lafetovaných zbraní se velitel a nabíječ vystavují odvetné palbě, vedené většinou ze zálohy. Přesto jsou tanky díky vysokému stupni ochrany považované za vhodnou platformu pro boj ve městě, především jako prostředek pro zatarasování klíčových komunikací a uzlů.
Pískové díly sady TUSK I jsou na původně zelené M1A1 dobře vidět.
Americký program vývoje přídavných modulů zvyšujících pravděpodobnost přežití tanku při bojích ve městě byl zahájen v roce 2004 a veřejnosti byl poprvé představen v březnu 2005. Program nese označení TUSK (Tank Urban Survivability Kit) a je rozdělen do tří fází lišících se rozsahem nabízené ochrany a celkových možností.
Rozhodujícím impulzem k vývoji byla bitva o Falúdžu, kde americká armáda ztratila několik abramsů. Byly zničené pomocí improvizovaných výbušných náloží (tvořených minami a podložených pro zvýšení účinku čtvrttunovou leteckou bombou) nebo palbou pancéřovek z bezprostřední blízkosti do boků, případně zadní části vozidla. Několik členů osádek v příklopech bylo zabito nebo těžce raněno palbou odstřelovačů, střepinami minometné palby nebo zápalnými láhvemi shazovanými z okolních střech.
