Před 164 lety se přitom nestalo nic tak převratného, jako třeba když Kryštof Kolumbus na konci 15. století objevil americký kontinent nebo když byly v 17. století pozorovány pod mikroskopem první buňky. Zmíněný listopadový den pouze vyšla jedna kniha. Nebyla to však obyčejná kniha, kterých již tehdy chrlily tiskárny stovky nebo snad i tisíce – titul „O původu druhů přírodním výběrem“ změnil celý vědecký svět a na dlouhá desetiletí roznítil vášnivé debaty, které neutichly dodnes. Jeho autorem byl totiž geniální britský přírodovědec Charles Robert Darwin (1809–1882) a tématem této knihy byla revoluční vývojová teorie, známá také jako teorie evoluce.
Snad žádná jiná myšlenka nezpůsobila tak velkou bouři nevole a zároveň nadšeného přijetí u dvou víceméně znesvářených táborů tehdejší společnosti. Sám Darwin otálel s vydáním knihy nejméně dvacet let, protože se právem obával kritických reakcí a chtěl se na námitky svých oponentů teoreticky dobře připravit. Bádal, prováděl experimenty, šlechtil domácí zvířectvo a snažil se podrobovat svou evoluční teorii vlastním kritickým úvahám. K vydání knihy jej vlastně donutil až kuriózní tlak událostí – snaha o zachování svého prvenství. V roce 1858 jej totiž oslovil mladší krajan Alfred Russel Wallace (1823–1913), který právě pracoval na Molukách a zasílal Darwinovi vlastní krátkou esej k posouzení. Ta již obsahovala prakticky totožné evoluční myšlenky, pouze v kratší a méně propracované podobě.
Darwin se zalekl možného zastínění mladším kolegou a uspíšil pak za pomoci přátel vydání své knihy O původu druhů. Wallaceovi však jeho čestnou pozici jakéhosi nezávislého spoluautora neupřel. Ba naopak, první články z výzkumu byly před učenou Linného společností v Londýně uvedeny pod jmény obou badatelů. Wallace se později po seznámení s Darwinovým rozsáhlým dílem vcelku ochotně smířil se svou rolí až „čestného druhého“ badatele na poli evoluce. V některých názorech se oba vědci sice rozcházeli, přesto si až do konce Darwinova života vyměňovali korespondenci a těšili se vzájemné úctě.
Historie vývojové teorie
Vraťme se však k dějinám samotné vývojové teorie. Tato oblast biologie je příliš obsáhlá a složitá, než aby bylo možné se jednotlivým vysvětlením věnovat podrobněji. Často se můžeme setkat s velmi zjednodušeným a nesprávným tvrzením, že teorie evoluce je jakýmsi přesným opakem náboženského vysvětlení vzniku života nebo že Darwin sám tvrdil, že „člověk pochází z opice“. V obou případech jde pouze o ukázku hlubokého neporozumění Darwinově vývojové teorii. Vědec pouze nabídl možné (a velmi pravděpodobné) vysvětlení rozmanitosti života na Zemi, mechanismus, jakým se po stovky milionů let mohou organismy vyvíjet a vytvářet, často (ale ne vždy) k větší složitosti a dokonalosti.
Podstatnou součástí vysvětlení je teorie přírodního výběru, jakési neviditelné síly, která zjednodušeně řečeno vybírá lépe uzpůsobené či zdatnější jedince pro předávání jejich (stejně kvalitních) genů dál a jejich méně šťastné konkurenty v rámci druhu hubí. Tím je zajištěno, že do další generace přejdou geny zdatnějších tvorů, kteří jsou tak dobře přizpůsobeni těžkému životu, naplněnému bojem o trvale nedostatkové zdroje. Změny v průběhu vývoje a dlouhodobé změny prostředí, vedoucí k mutacím v dědičné informaci, pak vyvolávají také vznik nových druhů a rozsáhlé proměny ve složení života v průběhu geologických věků.
Darwin vše samozřejmě popsal mnohem podrobněji, a to podstatně výřečnějším způsobem, na toto téma již ostatně vyšly celé edice knih. Ve své době byly jeho závěry skutečně revoluční a vyvolaly podle očekávání nejen vlnu nadšení mezi filozofy nebo přírodovědci, ale také upřímné zděšení, znechucení a rozhodný odpor napříč všemi vrstvami společnosti.
Důležitá je také skutečnost, že Darwin rozhodně nebyl první, kdo se možností dlouhodobého vývoje organického života zabýval. Nejstarší podobné domněnky lze vysledovat již v období starověku, kdy se jimi v obecné rovině zabývali například filozof Empedoklés z Akragantu (asi 490–430 př. n. l.) a po něm i proslulý Aristotelés ze Stageiry (384–322 př. n. l.). Také v období pozdní antiky a středověku dominovalo sice církevní učení, ale objevovaly se rovněž názory, že biblický příběh o stvoření je třeba brát spíše jako alegorii než jako pevný historický fakt.
V průběhu 17. století se s revolucí v přírodních vědách objevila potřeba zracionalizovat křesťanské učení a byla rozvíjena tzv. přirozená teologie, zabývající se rozumovou stránkou boží existence. Přesto byla i v průběhu 18. století stále prosazována myšlenka božího uspořádání živého světa, jak ukázal také zakladatel vědecké systematiky Švéd Carl Linné (1707–1778), který svoji klasifikaci uváděl do souvislosti s Božím plánem. V roce 1766 však přišel poprvé s revoluční myšlenkou francouzský přírodovědec Georges Buffon (1707–1788), který tvrdil, že podobné druhy zvířat (například lev a tygr) mohly vzniknout ze společného předka. To už byl velký odklon od převládající představy, že druhy jsou víceméně neměnné a existují ve stejné podobě, ve které je Bůh stvořil. Ve stejné době však tomuto tvrzení začínaly odporovat také početné nálezy zkamenělin, které zjevně nepatřily žádným žijícím tvorům.
Velký význam pro nastolení evolučních myšlenek měla také zásadní změna v názorech na stáří světa a života. Ještě v roce 1654 napsal irský arcibiskup James Ussher, že svět byl stvořen roku 4004 př. n. l. To zhruba odpovídalo údajům v Písmu, ale pro dlouhodobý vývoj živého světa bylo pár tisíciletí příliš krátké období. S nástupem geologických věd ve druhé polovině 18. století však byly podobné absurdně krátké chronologie již neudržitelné. Nejprve bylo stáří planety Země odhadnuto na desítky tisíc let, později na statisíce a v průběhu 19. století již na desítky a stovky milionů (dnešní velmi přesný odhad 4,54 miliardy let pochází z 50. let minulého století).
Dinosaurus, který měl být „chybějícím článkem“ ve vývoji živočišstva |
Pokud byl svět o tolik starší, než uváděla Bible, dalo se do těchto dějin najednou vtěsnat i to, co bylo dříve nemyslitelné – například velmi dlouhý a pozvolný vývoj organismů. S myšlenkou pozvolného vývoje přišel koncem 18. století také geniální Darwinův děd Erasmus (1731–1802). Podobnými myšlenkami se nedlouho po něm zaobíral rovněž slavný Francouz Jean-Baptiste Lamarck (1744–1829), který počátkem 19. století rozvíjel svoji vlastní evoluční teorii, poněkud odlišnou od té Darwinovy (a jak dnes víme, nesprávnou).
V době Darwinových studií pak v Anglii převládala přírodní teologie, jejímž zakladatelem byl kněz a filozof William Paley (1743–1805). V rámci tohoto učení byly všechny rozmanitosti přírody vysvětlovány jako záměrný Boží plán a přizpůsobování organismů prostředí jako důkaz vůle Stvořitele, který koná skrze přírodní zákony. Veškeré poznání v přírodních vědách tak bylo přizpůsobováno představě Božího plánu, který prostupuje vším živým. Také Darwin zpočátku zřejmě věřil v podobné uspořádání a změna jeho názoru se utvářela až v průběhu dospívání a následné plavby kolem světa na lodi HMS Beagle. Tu Darwin podnikl v letech 1831–1836 a právě během ní mohl na Galapágách i v jihoamerickém prostředí novým způsobem přemýšlet o důvodech rozmanitosti života.
Vraťme se však do roku 1859, kdy již bylo jeho stěžejní dílo na světě. Hned o první vydání byl velký zájem a kniha o 1250 výtiscích byla velmi brzy vyprodána. Mezi nejrozhodnější odpůrce darwinismu, jak se někdy souhrnu vývojových teorií samotného Darwina a jeho následovníků přezdívá, patřili pochopitelně kněží a silně věřící lidé. Ačkoliv postupoval autor ve svých vyjádřeních opatrně, jeho „kacířské“ myšlenky byly z díla přesto místy patrné.
Rozhodně však není pravda, že by všechny nábožensky smýšlející osobnosti té doby knihu ihned s odporem zavrhly. Mnozí teologové v myšlence přirozeného výběru naopak spatřovali vznešený mechanismus Božího plánu, případně jeho druhotný efekt. Velkým obhájcem Darwinova učení mezi věřícími byl například americký botanik Asa Gray (1810–1888), který tvrdil, že přírodní výběr není neslučitelný s přírodní teologií a napsal o tomto tématu i samostatnou brožurku. V roce 1861 byl z Bavorska vědecky popsán „prapták“ Archaeopteryx lithographica, který se na dlouhou dobu stal ukázkovým „chybějícím článkem“ ve vývojové řadě mezi plazy a ptáky (dnes jej nicméně za nejstaršího známého ptáka obvykle nepovažujeme) a dodnes patří k nejvýznamnějším teropodům, známým z evropské pozdní jury.
Jedna z nejslavnějších fosilií všech dob, velmi dobře dochovaný jedinec druhu Archaeopteryx lithographica (nebo A. siemensii) známý také jako „Berlínský exemplář“. Byl objeven jako v pořadí druhý kosterní exemplář archeopteryxe roku 1874 nebo 1875 nedaleko bavorského města Eichstätt.
Otázka původu člověka
Darwin byl poměrně dobře zavedený a respektovaný vědec, proto nemohla být jeho kniha snadno odmítnuta, jako se už stalo v případech mnoha prací dříve. Nejkontroverznějším bodem sporu mezi obhájci nové teorie a jejími odpůrci z řad věřících se stala otázka původu člověka. Darwin sám se sice této oblasti záměrně vyhnul a ponechal si problematiku až na samostatnou knihu z roku 1871 (O původu člověka), přesto toto téma takříkajíc „viselo ve vzduchu“.
Pokud šlo o zvířata, jimž tehdy nebyly přisuzovány duchovní vlastnosti ani přítomnost duše, kontroverze nepředstavovala velkou komplikaci. Bylo však jasné, že Darwin nepochybně přemýšlel také o vývoji člověka, jehož morální vlastnosti a nesmrtelná duše podle mínění veřejnosti nemohly vzniknout vývojem ze zvířecích předků. Tento problém byl částečně vyřešen dočasným předpokladem, že svoji roli sehrál jakýsi nadpřirozený zásah, který člověka jednorázově pozvedl nebo chápáním evoluce jako záměrného Božího nástroje k povznesení člověka do této privilegované pozice. Toto náboženské pojetí pak platilo ještě další desítky let, oficiální vědecké kruhy se s ním však brzy rozešly.
Darwinismus byl přijat vědeckou obcí poměrně rychle, ačkoliv se to neobešlo bez posměšků veřejnosti (známá je například karikatura Darwina s opičím tělem). I v té je obsažena jedna často opakovaná chyba – Darwin nikdy netvrdil, že člověk vznikl ze současných opic (resp. lidoopů), jako je třeba šimpanz. Správně se naopak domníval, že člověk vznikl spolu s nimi ze společného lidoopího předka, žijícího v dávné minulosti (dnes předpokládáme, že v případě šimpanzů se naše evoluční větve oddělily asi před 4 až 7 miliony let v Africe).
Síla Darwinova učení spočívala v jeho originalitě, vysvětlovacím potenciálu a ve faktu, že bylo předloženo jako testovatelná hypotéza. Velkým obhájcem darwinismu, jemuž se dokonce začalo přezdívat „Darwinův buldok“, byl britský přírodovědec Thomas Henry Huxley (1825–1895). Ten obhajoval Darwina osobně proti různým veřejným výpadům, jichž se autor sám obával a aktivně stranil. Zpopularizoval jej také ve svých proslulých „dělnických přednáškách“ i při jiných příležitostech.
Člověk budoucnosti. Tušíme, jak se člověk změní za milion let? |
Velkým obhájcem Darwinova učení byl dále také filozof Herbert Spencer (1820–1903), geolog a Darwinův osobní přítel Charles Lyell (1797–1875) nebo vlivný německý biolog Ernst Haeckel (1834–1919). Ačkoliv měl darwinismus po celou dobu i své významné odpůrce (což ostatně platí dodnes), byl již v průběhu 70. let 19. století prakticky obecně přijatou teorií.
Evolucionismus tou dobou zvítězil, ale ne bez výhrad. Zejména mechanismus přirozeného výběru byl kritizován a odkazován do podružné role, protože převládala víra, že vývoj v přírodě je záměrný a změna postupná. Roli sehrál i fakt, že v té době ještě nebyl znám mechanismus přenosu dědičných vlastností napříč generacemi. Také datování stáří planety a geologického záznamu stále umožňovalo přistupovat k evolučnímu učení kriticky.
Brzy se objevily nové alternativní teorie, které původní Darwinovu představu přirozeného výběru zcela vyvracely nebo alespoň opravovaly a doplňovaly. Koncem 19. století tak byl darwinismus dokonce považován za další „padlou“ teorii, která zmizí v propadlišti dějin přírodních věd.
Tomuto sestupnému a zhruba půlstoletí dlouhému mezidobí jeho historie se přezdívá „zatmění darwinismu“. K úpadku teorie z důvodu nedostatečných znalostí různého druhu nebo mylně interpretovaných závěrů skutečně docházelo až do 30. let minulého století, kdy se o znovuvzkříšení za pomoci nových poznatků postarali biologové a statistici Donald Fisher, J. B. S. Haldane a Sewall Wright, kteří vytvořili tzv. moderní evoluční syntézu. V ní doplnili původní Darwinovy myšlenky o nové poznatky z ekologie, populační biologie a genetiky. Tím doložili, že mechanismus přírodního výběru nejen funguje, ale je skutečně jednou z hlavních hybných sil vývoje života na Zemi.
Ačkoliv je i dnes Darwinova teorie podrobována časté kritice a neustále dochází k jejímu opakovanému konfrontování s moderními poznatky různých vědních odvětví, v podobě tzv. neodarwinistické syntézy představuje základní a zatím vlastně i jediné vědecky přijatelné vysvětlení současné rozmanitosti života na Zemi i jeho dlouhodobého vývoje v průběhu geologického času. V roce 2009 si svět připomínal hned dvojí výročí Charlese Darwina – dvě stě let od jeho narození a půldruhého století od prvního vydání revoluční knihy O původu druhů.
O Darwinově kariéře rozhodla objevná plavba
Není divu, že byl při té příležitosti prohlášen za nejvlivnějšího autora v celých dějinách biologických věd. Pojďme si jej tedy ještě jednou představit. Charles Robert Darwin (12. února 1809 – 19. dubna 1882) se narodil jako páté ze šesti dětí dobře situovaného lékaře Roberta Darwina a Susannah Darwinové (rozené Wedgwoodeové). Místem jeho narození bylo panství Mount House ve městě Shrewsbury v západoanglickém hrabství Shropshire. Zajímavý původ odvozoval od obou rodičů – jeho matka pocházela z rodiny hrnčíře a velmi bohatého podnikatele Josiaha Wedgwooda; dědem z otcovy strany byl zase Erasmus Darwin, geniální přírodovědec, básník a vynálezce.
Zajímavé je, že právě tento Darwinův předek přišel s vlastní teorií o vývoji organismů (dílo Zoonomie), která však zřejmě Charlese přímo neinspirovala. Ostatně Erasmus Darwin zemřel sedm let před narozením budoucího autora evoluční teorie, přímý vliv tedy můžeme vyloučit. Jisté je, že malý chlapec vyrůstal v bohatých a bezstarostných poměrech. Rodina Darwinů – Wedgwoodů byla prominentní a velmi zámožná. Také díky tomu mohl později Darwin nerušeně tvořit a nepoznal nikdy vážné existenční starosti, což se o mnoha jeho současnících rozhodně říci nedá.
Mladý Charles byl nepochybně velmi inteligentním a zvídavým dítětem. Neprojevoval sice sklony ke genialitě, ale vykazoval velmi dobrý pozorovací talent, zejména co se přírodního světa týkalo. V osmi letech mu zemřela matka a o rok později nastoupil na místní „internátní“ školu ve Shrewsbury. Jeho otec Robert začal svého syna využívat jako pomocníka při péči o chudé pacienty z hrabství a roku 1825 začal šestnáctiletý Robert navštěvovat studia lékařství v Edinburghu. Často je životopisci zmiňován odpor, který se Charlese zmocnil při pohledu na drastické operační zákroky, prováděné ještě bez účinného umrtvení. Mladý medik potom ze studií zběhl, čímž velmi rozhněval svého otce. Naučil se však vycpávat ptáky a zapojil se aktivně do činnosti studentských přírodovědeckých společností, zejména pak Plinian Society. Tam se začal seznamovat se základy vědy a poprvé v té době zřejmě přemýšlel také o uspořádání přírody a snad i o zákonitostech jejího vývoje.
Roku 1827 jej otec nechal zapsat k bakalářskému studiu teologie na Christ’s College Cambridgeské univerzity. Měl se tedy stát duchovním, ale osud tomu nepřál. Darwin se spíše než studiem zabýval střelbou, jízdou na koni a především sběrem brouků. Jeho mentorem se stal zkušený profesor botaniky John Stevens Henslow, do jehož přírodovědného kroužku se Darwin přihlásil a od kterého se mnohému naučil. Když svá studia v lednu 1831 ukončil, byl celkem 10. ze 178 absolventů ročníku. Právě v tom roce se mu naskytla příležitost, která znamenala průlom v jeho kariéře i dalším životě. Profesor Henslow jej doporučil na místo neplaceného společníka pro kapitána lodi HMS Beagle, mající za úkol zmapovat pobřeží Jižní Ameriky. Darwin této ohromné příležitosti pro zdokonalení svých znalostí velmi dobře využil a během pětileté plavby strávil větší část doby na pevnině, kde zkoumal zkameněliny, geologické jevy a místní ekologii.
Právě při této objevné plavbě zřejmě začal formulovat své revoluční názory na vývoj života. Nasbíral také ohromné množství vzorků, a když se vrátil v říjnu roku 1836 do Londýna, byl již v podstatě vědeckou autoritou. Následující roky trávil popisováním svých sbírek a prací na výzkumu, jehož vyústěním měla být teorie přírodního výběru a evoluce obecně. V roce 1839 byl jmenován členem prestižní Královské společnosti. Trvalo však ještě dalších dvacet let, než se Darwin pod tlakem okolností přiměl vydat své stěžejní dílo O původu druhů. Ještě před svou smrtí se stal žijící vědeckou legendou.
Charles Darwin v roce 1881
Zemřel v Downe (hrabství Kent), dne 19. dubna 1882 ve věku 73 let. Navzdory své poslední vůli byl pohřben ve Westminsterském opatství ve společnosti dalších anglických velikánů vědy. I to nepochybně svědčí o jeho velkém významu pro dějiny přírodních věd a pokrok v objevování tajemství současného i pradávného přírodního světa.
Článek vznikl pro Dinosaurusblog Vladimíra Sochy a byl redakčně upraven. Původní verzi včetně bohatého odkazového rejstříku najdete zde.
