Práce jeho malé skupiny z Astronomického ústavu v Ondřejově zahrnuje nejen výpočet dráhy loňského Čeljabinského meteoritu, ale třeba také první objev "meteoritu s rodokmenem" (tělesa, jehož pád jsme přímo sledovali a určili jeho předsrážkovou dráhu) na jižní polokouli.
Vy jste jeden z mála malých českých vědeckých týmů, který se pravidelně dostává do špičkových vědeckých časopisů. Jaký je recept na světový úspěch?
V českých poměrech je důležité vybrat nějaký obor, ve kterém je, jak se říká, hodně muziky za málo peněz. Je zřejmé, že v tak malé zemi, jako jsme my, si nemůžeme dovolit financovat všechno a v potřebné výši. Přímo konkurovat gigantům, jako je Amerika, jednoduše nejde.
Kdo je Pavel SpurnýNarodil se 22. ledna 1958 v Dačicích. Od narození bydlí v Kunžaku, odkud pochází jeho předci. Od mládí byl vášnivým amatérským astronomem. A i když nakonec vystudoval na Matematicko-fyzikální fakultě jiný obor (fyzika pevných látek), jeho profesní zájem byl od začátku jasný. Po škole se dostal do týmu doktora Zdeňka Ceplechy, českého odborníka na bolidy a v tomto oboru vydržel celou dosavadní vědeckou kariéru. Je ženatý a má dvě děti. |
Ale my jsme přitom nikdy nechtěli a nechceme být jedním malým kolečkem ve velkém soukolí, to bylo krédo mého učitele Zdeňka Ceplechy, které jsem přejal i já s mým kolegou Jiřím Borovičkou. A proto se snažíme být na špici v něčem sice ne úplně mainstreamovém, ale přitom také podstatném a mezinárodně vnímaném. A to přesně obor bolidů a pádů meteoritů splňuje. V něm nejsme vůbec žádné kolečko, my to celé začali a držíme se již několik desetiletí na světové špičce.
Jak to vlastně v České republice začalo?
V podstatě je to vedlejší produkt jiného výzkumu. Když tento program v Čechách začínal, nedělal se primárně kvůli meteorům nebo bolidům, ale kvůli studiu atmosféry. Ještě v polovině minulého století se nelétalo tak vysoko, abychom měli tušení, jak vlastně vypadá atmosféra pár desítek kilometrů nad námi. A tak se lidé rozhodli sledovat to nepřímo, podle chování přirozených těles, které prolétaly těmi vysokými vrstvami atmosféry.
Ale to nenapadlo jen vědce v Československu, ne?
Ne, vůbec první systematické pozorování meteorů začalo na Harvardu ještě před druhou světovou válkou díky legendě tohoto oboru profesoru Whipplovi. Po válce se něco podobného rozběhlo i u nás. Když Zdeněk Ceplecha nastoupil na začátku 50. let jako mladý vědec do ústavu, dostal od tehdejšího ředitele, který byl mimochodem specialista na vysoké vrstvy atmosféry, za úkol vybudovat nějaký systém, kterým by mohl vysokou atmosféru sledovat.
Zdeněk ovšem program trochu obrátil. Jeho více zajímaly meteory než vysoká atmosféra, a tak se věnoval spíše jejich studiu. Určoval dráhu těchto těles, snažil se zjistit i nějaké jejich fyzikální vlastnosti a tak dále.
Pavel Spurný (vpravo) se svým mentorem Zdeňkem Ceplechou a s jedním z úlomků meteoritu Neuschwanstein (uprostřed), který dopadl na území Německa v roce 2002. Místa dopadu fragmentu tělesa i jeho dráhu ve sluneční soustavě se podařilo rekonstruovat díky údajům ze automatizovaných sledovacích stanic na území České republiky.
Jak to vzali nadřízení?
Už se začaly objevovat názory, že by se program měl zrušit, ono se také začalo do vyšších vrstev atmosféry přímo létat. Pak ovšem zasáhla doslova vyšší moc. Sedmého dubna roku 1959 nad Českou republikou proletěl nesmírně jasný bolid, později nazvaný Příbram. V té době byly v provozu jen dvě pozorovací stanice s fotografickými kamerami a tento objekt shodou okolností proletěl velmi dobře vzhledem k nim. Závěrečná fáze letu byla někde zhruba mezi Ondřejovem a Prčicemi, kde byly kamery umístěny. Doktor Ceplecha už za sebou měl pár let praxe, měl dobře vypracované metody, a tak ten průlet brilantně popsal.
Dokonce se našly, že?
Přesně tak, postupně se našly čtyři meteority. Nebylo to jen díky výpočtům doktora Ceplechy, jak se někdy říká, protože tehdy bez počítačů tak komplikované výpočty trvaly několik týdnů a první meteority se našly už po několika dnech, ale to není tak důležité. Správnost výpočtů se pak potvrdila i tak, především pak nálezem posledních dvou kusů.
Hlavně jsme ale díky kombinaci nálezu a Ceplechových výpočtů měli poprvé v rukou mimozemský objekt, o kterém jsme přesně věděli, odkud se vzal a kdy. Vůbec poprvé se podařilo zjistit, odkud vlastně to těleso přiletělo. Samozřejmě, meteoritů byly už tehdy plné sbírky, ale tohle bylo něco úplně jiného. Češi tak vlastně předběhli projekt Apollo a vzorky z Měsíce, tedy první dobře známý mimozemský materiál, jsme měli v rukou tady my. Tímhle jediným nálezem se poprvé skutečně podařilo dokázat, že meteority pocházejí z planetek. Samozřejmě, astronomové měli své představy o původu meteoritů, ale tento hmatatelný a nepopiratelný důkaz přišel prvně právě až 7. dubna 1959.
Po takovém úspěchu asi program zrušen být nemohl.
Přesně tak. Díky tomu, jak Zdeněk Ceplecha průlet Příbrami zachytil, podrobně popsal a publikoval, vznikl tak unikátní světový výsledek, že sledování meteorů a bolidů mohlo pokračovat. V další době se ale začal zajímat o větší tělesa, než jsou obyčejné padající hvězdy, tedy o průlety bolidů, a tak se zrodila a prosadila myšlenka vytvoření nějaké větší sítě, která by měla šanci zachytit i takovéto vzácnější události. Tak vznikl světový unikát, který neměl jinde obdoby: bolidová síť, tedy síť kamer, které dokážou zachytit celou oblohu a pokrývají poměrně velké území. K tomu potřebujete síť stanic, které musí být od sebe zhruba ve stejné vzdálenosti, v jaké jsou nad námi ta sledovaná tělesa, takže ideální je zhruba kolem sta kilometrů. A doktoru Ceplechovi se podařilo pokrýt nejdříve celé Čechy, pak i Slovensko. Základní síť byla dokončena v roce 1964.
Byla jediná na světě?
Až dokončení naší sítě inspirovalo Američany, kteří pak vybudovali takzvanou Prérijní síť, která pokrývala větší území a také měla trochu lepší vybavení než my tady v Čechách. Ale velký rozdíl je v tom, že americká síť fungovala jen do roku 1976, kdy se zastavilo financování. Nám se podařilo síť rozšířit i mimo Českou republiku, a to na konci 60. let do tehdejšího západního Německa a dále do Rakouska a Holandska, takže vznikla takzvaná Evropská bolidová síť. Ale analýza všech dat probíhala u nás v Ondřejově. Takže se to dělá tak, že filmy ze zahraničí přijdou k nám do Ondřejova a tady je proměříme a provedeme všechny výpočty.
Další významná síť, na jejímž vybudování a provozu jsme se podíleli spolu s partnery z Anglie a západní Austrálie, je v Austrálii v poušti Nullarbor. To je největší vápencová deska na světě, více než dvakrát větší než Česká republika a hlavně je to oblast velmi vhodná pro pozorování bolidů (hodně jasných nocí) a především pro hledání meteoritů, je téměř bez vegetace. Tato síť, stejně jako všechny české stanice Evropské bolidové sítě, je vybavena nejmodernějšími automatickými bolidovými kamerami, unikátním přístrojem, který jsme vyvinuli v České republice. A právě díky této síti se nám jako prvním na jižní polokouli podařilo najít na zemi meteorit z bolidu, který jsme předtím našimi kamerami v této síti vyfotografovali.
Zaujalo mě, že ve stanicích se používají klasické fotofilmy.
Ano, v těchto automatických kamerách stále používáme fotofilmy. Důvod je jednoduchý: elektronický snímač, tedy CCD prvek kamery, má lineární reakci na osvícení. Takže pokud ho osvítíte opravdu hodně, máte na něm tak říkajíc jen bílou skvrnu. My většinu doby snímáme jen tmavou oblohu, ale když pak přiletí nějaký bolid, může být tak jasný, že elektronický snímač zahltí. Fotofilm má podstatně větší dynamický rozsah, takže zachytí i slabé světlo na začátku i konci bolidu a velká záře záznam nepřepálí. Velkou výhodou je také velké rozlišení fotografických záznamů, protože na filmu má celá obloha 8 cm v průměru a tak velký CCD prvek je z mnoha důvodů obtížné použít. Nicméně v posledních dvou letech se nám ve spolupráci s českou firmou Space Devices podařilo vyvinout takovou digitální kameru, ve které jsou všechny tyto nedostatky eliminovány a již jsme začali tyto nové kamery rozmísťovat na stanicích u nás v republice.
Když jsme zmínil, že v USA program zastavili v 70. letech kvůli penězům: kolik celý program sledování bolidů zhruba stojí?
Je to kolem dvou milionů korun za rok. Zhruba třetina jsou náklady na provoz sítě a zbytek na lidi. Pracuje nás na tom opravdu jenom několik. Není to zase tak mnoho a v tuto chvíli jsme na tom finančně vlastně dobře, protože se nám podařilo získat v loňském roce takzvanou Akademickou prémii, prestižní cenu Akademie věd, , která je doprovázena i významnou finanční odměnou. Díky tomu si můžeme dovolit především nákladnou obměnu vybavení.
To nejsou velké peníze, když celý rozpočet na vědu je zhruba 25 miliard.
Ne, není to moc. Samozřejmě jsme si vědomi, že to není ani málo. A kdybyste měl v plánu se mě zeptat, k čemu je vlastně sledování bolidů dobré, asi bychom se shodli, že na první pohled k ničemu, když opomineme skutečnost, že poznání podstaty těchto jevů, které mnohdy upoutají pozornost mnoha lidí a také mohou významně životy mnoha lidí ovlivnit, určitě má svůj význam. Jinak bychom totiž pořád na ně pohlíželi jako ve středověku a považovali je za nadpřirozené jevy. Ale je pravda, že na první pohled žádné přímé aplikace z toho nejsou a před pádem meteoritu nás to také neochrání. Alespoň tedy ne v té fázi, která zajímá nás, tedy když už je těleso v atmosféře.
Na druhou stranu, jsou tady i nepřímé dopady, které si málokdo uvědomuje. Vezměte si ten letošní čeljabinský případ. Nad vojensky citlivou a hustě obydlenou oblastí uprostřed vnitrozemí Ruska se náhle objevilo něco, co vybuchlo silou velké atomové bomby. A co se stalo? Nic. Vojenské systémy mlčely, nevypukla žádná větší panika. A určitě i díky našemu výzkumu se podílíme na tom , že se s takovou možností počítá a je jasné, jak vypadá.
Poskytujete tedy konzultace i vojákům?
Řekněme, že i díky práci našeho týmu lépe rozumíme nejen tomu, co se ve vesmíru kolem nás děje, ale především co se děje při průletu meziplanetárního tělesa atmosférou. A tudíž i vojenské systémy již spolehlivě dokážou rozlišit, co je umělé a co přirozené těleso. A to je rozhodně také důležitý aspekt této práce.
Když jsme u té přípravy, jsme na případnou srážku s asteroidem či kometou připraveni dost? Víme alespoň, co by nás čekalo?
Čeljabinský meteorit nám velmi názorně ukázal, co se děje, když už přiletí větší těleso. Určitě také rozšířil naše představy o tom, co by se mohlo stát, kdyby přiletělo ještě i o něco větší těleso. Na druhou stranu, kdyby se Země srazila s tělesem o průměru stovek metrů nebo větším, tak by v podstatě nezměněnou rychlostí narazilo do povrchu. To by bylo opravdu špatné. Ale dělá se všechno proto, aby se něco takového nestalo. Po podobných tělesech se intenzivně pátrá, abychom o nich věděli dávno dopředu.
Může se stát, že by pro nás bylo neviditelné jako v případě Čeljabinsku?
Ano, v tomto případě k nám těleso přiletělo z denní strany, kde v podstatě nebyla šance ho pozorovat. Ale to je dané i rozměry. Kdyby bylo opravdu nebezpečné, tedy třeba o řád větší, tak bychom ho objevili v každém případě, protože naše teleskopy by ho dokázaly objevit už poměrně daleko od Země, a tedy relativně dlouho dopředu. V takové vzdálenosti, že by se z ní těleso nemohlo celou dobu pohybovat jen ve směru ke Slunci.
Čeljabinský asteroid byl tak malý, že takové těleso dokážeme sledovat jen blízkosti naší planety a když byl tak blízko, byl už na denní straně, tedy na té straně, kde jsme prakticky slepí. Takže o větším tělesu bychom věděli dost dlouho dopředu, otázka je, zda by to stačilo. Nemyslím si ale, že je nějaký přehnaný důvod k obavám. Řekl bych, že proti dinosaurům máme velkou výhodu a nečekáme na ránu z milosti. Můžeme s tím něco dělat. Na druhou stranu, určité riziko tu pořád je a je dobré o něm vědět.
A od kterých objektů vlastně hrozí? Často se mluvilo třeba o planetce Apophis. Je zhruba dvacetkrát větší než Čejlabinsk a Zemi minula dost těsně a další blízké setkání nás čeká i v budoucnu.
Zrovna u téhle planetky máme velmi přesnou představu o její dráze a spoustu času se případně připravit, protože ani při velkém přiblížení v roce 2036 srážka se Zemí nehrozí. Já bych v této souvislosti raději připomněl jinou událost, a tou bylo setkání s kometou Hyakutake v roce 1996. Ta proletěla od Země v poměrně malé vzdálenosti, tedy na kosmické poměry, jen 15 milionů kilometrů. Objevena byla 30. ledna a nejblíže Zemi byla 25. března. Za tak krátkou dobu bychom toho bohužel určitě moc udělat nestihli. Takže největší nebezpečí představují právě komety přilétající ze vzdálených oblastí sluneční soustavy, které nemáme tak důkladně zmapované jako planetky v naší blízkosti.
Jak vážná byla vlastně čeljabinská událost v měřítku toho, co nás může potkat?
Určitě to nebyl obyčejný bolid, minimálně z toho důvodu, že od Tunguzské katastrofy 30. června 1908 se nic tak velkého neudálo. Ale globální katastrofa rozhodně nehrozila. Je ovšem nutné říct, že je tak trochu zázrak, že tam nikdo nezahynul. Projevy tlakové vlny na zemi byly dost mohutné, vzduchem létaly těžké předměty, takže to bylo dílo šťastné náhody.
Ono energeticky to nebyla malá událost, když si uvědomíte, že tam vybuchlo zhruba 30 hirošimských bomb. Ale důležité bylo, že to bylo hodně křehké těleso, které se rozpadlo 30 kilometrů vysoko ve vzduchu, a tak většinu energie výbuchu pohltila zemská atmosféra ještě předtím, než se dostala k zemskému povrchu. Kdyby k takovému výbuchu došlo řekněme o 10 až 15 kilometrů níže, byla by to nesrovnatelně bolestnější lokální katastrofa.