Zatímco biologie suše říká, že květy jsou specializovaný orgán semenných rostlin sloužící k pohlavnímu rozmnožování, lidské oko si více všímá toho, jak rozmanité jsou. Jak to všechno mohlo začít? Jak vypadal květ, ze kterého se všechny vyvinuly? A byl vůbec nějaký první květ, nebo se třeba vyvíjel vícekrát paralelně?
Jádrem metody je snaha dostat se obrazně řečeno ke společným kořenům vývoje kvetoucích rostlin. Na tomto kruhovém diagramu máte vyznačené hlavní dnešní skupiny kvetoucích rostlin (ze kterého je třeba mimochodem vidět, že jednopohlavné květy se vyvinuly nezávisle na sobě u různých skupin). Zhruba ve středu je pak 15 evolučních „uzlů“, na kterých podle autorského týmu proběhla nejdůležitější štěpení během vývoje kvetoucích rostlin z jejich společného předka.
Biologové, tedy alespoň někteří biologové si myslí, že na obě tyto dětsky zvídavé otázky (a pár dalších, ke kterým se dostaneme) dokážou s rozumnou mírou jistoty odpovědět. Velký tým biologů z Evropy, obou Amerik a Číny v časopise Nature Communications zveřejnil pokus o rekonstrukci květu společného předka všech krytosemenných rostlin - to jsou všechny rostliny s pravými květy, mezi které nepatří jehličnany, cykasy, jinany a další tzv. nahosemenné rostliny. (Abychom to ještě zdůraznili: nejde tedy o první květ vůbec, jak se objevilo v některých médiích, ale květ druhu, který byl posledním společným předkem všech kvetoucích květin. Jeho předkové i „sourozenci“ zřejmě z nějakých příčiny vyhynuli.)
Poslední společný předek pryskyřníku, leknínu, a všech ostatních druhů, které do této dnes dominantní skupiny patří, se na Zemi vyskytoval podle předchozích odhadů někdy před 140 až 250 miliony lety. Abychom hned odpověděli na nabízející se otázku - ne, autoři práce jeho zkamenělinu nenašli. Nejstarší dnes známé rostlinné fosilie jsou o něco mladší, pocházejí z doby zhruba před 130 miliony lety. A soustavnější záznamy máme z doby mezi 120 až 100 miliony lety.
Práce místo zkamenělin spoléhá na statistiku. Autorský tým je (na poměry biologie) právě proto tak velký, že základem studie bylo vytvoření velké a podrobné databáze květů několika set vývojově starých druhů kvetoucích rostlin. Mezi těmito „veterány“ pak zjednodušeně řečeno různými statistickými metodami vědci hledali společné rysy (zájemcům o detaily doporučujeme nahlédnout do práce, která je zdarma k přečtení zde).
Takový výsledek je samozřejmě závislý na předpokladech, které při analýze děláte. Výpočet se tedy například prováděl několikrát pro různé scénáře vývoje kvetoucích rostlin (ten i přes zdánlivou přehlednost učebnicových diagramů není dobře známý). V celé řadě detailů nejsou výsledky jednoznačné (třeba proto, že různé analytické metody daly příliš odlišné výsledky) a podoba prvního květu tedy rozhodně není „tesaná do kamene“ - jak to už vědě bývá, je to nejlepší odhad jen do té doby, než někdo přijde s lepším.
Pokus o rekonstrukci podoby společného předka všech květů s komentářem autorů. Nebudeme tu zacházet do podrobností, obrázek je to i pro ilustraci použité statistické metody. Hvězdičky u jednotlivých parametrů totiž ukazují míru jistoty výsledku: tři a vlastně i dvě hvězdy označují robustní výsledek, jedna méně jistý.
Pokud se ovšem výsledku dá trochu věřit, květ posledního společného předka dnešních pravých květů byl nejen evolučně významnou inovací, ale také poměrně komplikovanou (a oku lahodící) konstrukcí. Celá řada skupin rostlin totiž v následujících milionech let původní design do značné míry spíše zjednodušovala, než naopak.
Analýza také s poměrně vysokou mírou jistoty odhaduje, že květ byl nejen „matkou všech květů“, ale i otcem, protože byl stejně jako většina moderních květů oboupohlavný, tedy vybavený tyčinkami i pestíky. Botaniky zaujmou patrně i další detaily. Například se zdá, že snad rostl v přeslenech - což je „uzel“ na stonku, ze kterého vyrůstají jednotlivé okvětní lístky, či jiné části rostlin. Nemají je všechny rostliny, lístky některých jsou uspořádané do spirály, podobně například jako schody v hradní věži.
