První atomový hřib vyrostl za přísného utajení 16. července 1945 v Novém Mexiku. Další dva atomové výbuchy nejenže ukončily druhou světovou válku, ale také nesmazatelně vstoupily do povědomí lidí na celém světě. A když Sovětský svaz o čtyři roky později rovněž úspěšně otestoval tuto dosud nejničivější zbraň historie, začal se svět připravovat na podle tehdejšího mínění nevyhnutelný jaderný konflikt.
Sedm okamžiků, kdy byl svět na dosah jaderného konfliktu |
Světové velmoci postupně rozšiřovaly arzenál a zároveň trénovaly obyvatelstvo na to, že „nepřítel může udeřit kdykoli a bez varování“. Dnes víme, že takový konflikt by zřejmě znamenal katastrofou globálních měřítek. V padesátých letech ovšem dokumenty líčily útok jadernými zbraněmi spíše jako nepříjemnost, ze které se můžeme oklepat a pokračovat v práci.
Duck and Cover - dokument z roku 1951 radil americkým dětem, aby v případě atomového výbuchu zalehly.
Nejznámější americký instruktážní film s touto tématikou - Duck and Cover - radil dětem, aby v případě jaderného útoku zalehly na zem a přikryly si hlavu rukama.
Našli jsme ovšem jeden méně známý, ale o to bizarnější dokumentární film, který působí spíše jako reklama. Což začne dávat smysl až ve chvíli, kdy zjistíme, že se na něm podílelo sdružení výrobců barev, laků a nátěrů. Dá se říci, že šlo o jeden z nejbizarnějších product placementů všech dob.
Ukázky z dokumentu „Dům uprostřed“ (1954) |
Dokument „Dům uprostřed“ propagoval pořádek a nátěry
Prezident Harry Truman založil Federální úřad civilní obrany (FCDA) prezidentským nařízením v prosinci 1950. „Mezi lety 1945 a 1949 se civilní obraně věnovalo minimum pozornosti,“ vysvětluje americká historička Laura McEnaneyová. „Ale v roce 1949, když Sověti odpálili první atomovou bombu, se veřejnost dožadovala politické akce. Nebylo jasné, co se má udělat, ale prezident Truman byl pod tlakem. Spojené státy ztratily svůj monopol na atomovou bombu. Občané se cítili být ohroženi.“ Úkolem FCDA proto bylo reagovat na tyto obavy.
Přehled filmů od Federal Civil Defense Administration (výroční zpráva z roku 1957)
Již zmíněný dokument Duck and Cover popisoval, jak se výbuch atomové pumy projeví, že může přijít bez varování a jak se v případě výbuchu chránit. Po celé Americe začaly pravidelné nácviky, kdy si děti lehaly pod lavice.
Pozdější dokumenty (jejich sbírku najdeme na Archive.org) se zaměřily podrobněji na to, jaký bezprostřední dopad by měl nepřátelský atomový útok na život v USA.
Jeden z těchto dokumentů, House in the Middle (1954), vznikl v komerční spolupráci s neuvěřitelně pojmenovanou „National Clean Up – Paint Up – Fix Up Bureau“. To je „lidové“ jméno pro národní asociaci výrobců barev, laků a nátěrů, která mimochodem dodnes existuje. Na svých stránkách se dokonce dokumentem chlubí: „Dokument ukázal, že domy natřené bílou barvou měly větší šanci ustát jaderný výbuch. V roce 2001 Knihovna Kongresu USA označila film za kulturně, historicky nebo esteticky významný a zařadila jej do Národního archivu filmů.“
O tom, že dokument má svou historickou hodnotu, zřejmě nemůže být sporu. S odstupem více než šedesáti let působí jak z jiného světa.
Nesestřihaný originál House in the Middle (1954):
(sestříhanou verzi s českými titulky najdete na začátku článku)
„Všechna americká města jsou si navzájem podobná, když se na ně podíváme z výšky. Co by se stalo, kdyby takovéto městečko bylo nedaleko města, které se stalo cílem atomového útoku?“ Moderátor z Úřadu pro civilní obranu, který nás dokumentem provází, působí naléhavě, ale vyrovnaně. „Dokážeme na to odpovědět, alespoň částečně, přestože zatím k takovému útoku nedošlo. Civilní obrana provedla sérii testů, jejichž cílem bylo ověřit, jaký dopad by na americký dům měla atomová puma.“
V jeho vyjádření nehledejte žádný jinotaj. Experimenty skutečně probíhaly tak, že letectvo shodilo v nevadské poušti atomovou bombu a několik kilometrů od jejího dopadu civilní obrana nainstalovala pokusné objekty.
První experiment byl celkem jednoduchý - pět plotů v různém stádiu údržby. Po atomové explozi nenatřené ploty vzplanuly, natřené žáru odolaly.
Ve druhém experimentu se měří, jaký vliv má uklízení v domácnosti na požární bezpečnost domu. Pozorně se podívejte na následující fotografie. Jedna z nich má být ukázkou nepořádku, druhá pak reprezentuje uklizenou domácnost.
Dva identické domy.
Jeden je neuklizený.
Ve druhém je pořádek.
Rodiče v padesátých letech tehdy mohli na své potomky volat: „Ukliď si v pokoji, nebo to tu vyhoří, až na nás Sověti shodí atomovku!“ Dům, kde se „všude válejí noviny“, totiž vzplane, zatímco uklizená domácnost po výbuchu tepelné vlně odolá.
Bílá barva jako nukleární tepelný štít
Nejzajímavější je ovšem třetí experiment. Jeho předmětem jsou tři miniaturní domečky. Vpravo zcela neudržovaný domek s nepořádkem na dvorku, vlevo dům se zanedbanou údržbou, uprostřed pak ukázkově udržovaný, bíle natřený dům, podle kterého se dokument Dům uprostřed jmenuje.
To není pohádka, to je experiment!
Vypravěč nezapomene několikrát zdůraznit zejména důležitost venkovního nátěru: „Dům uprostřed je v dobrém stavu. Má čistý dvůr bez odpadků. Exteriér byl natřen běžným kvalitním nátěrem na domy. Bílá barva odráží teplo. Barva také chrání dřevo před zvlhnutím,“ vyjmenovává výhody nátěru. Ještě lépe by zřejmě jakékoli tlakové či tepelné vlně odolal dům postavený z něčeho jiného než ze dřeva, ale sdružení zedníků se na dokumentu nepodílelo. A jak domy po dopadu atomovky v blíže neurčené vzdálenosti dopadly?
Vlevo „běžně neudržovaný“ dům, vpravo „velmi neudržovaný dům“, uprostřed pak „vzorně udržovaný dům natřený kvalitní barvou“
„Dům napravo vzplál jako první. Odpadky na dvorku posloužily jako třísky na podpal zchátralých suchých zdí. Dům nalevo chvíli jen doutná. Vypadá to skoro, jako kdyby se neměl vznítit,“ popisuje vypravěč, zatímco diváci sledují záběry z odolné kamery, která byla zřejmě rovněž natřena běžným nátěrem, aby výbuch přežila a podala o něm svědectví. „A pak vyskočí plameny! Dva domy jsou zcela zničené, ale dobře udržovaný a natřený dům uprostřed stále stojí. Dům uprostřed, uklizený, natřený a udržovaný, ač byl vystaven stejné sžírající atomové vlně, neshořel. Podrobná prohlídka odhalí jen mírné ožehnutí natřených vnějších stěn.“
„Ano, dům uprostřed přežil tepelnou vlnu atomového výbuchu!“
Na dokument navazovaly i místní akce, kdy byla mládež povzbuzována k tomu, aby uklidila odpadky na ulicích a ochránila tak sousedství před následky sovětského útoku. Časově tato akce mimochodem následuje necelých pět let po československých sběrech „amerického brouka“, mandelinky bramborové. Rodiče byli zase povbuzeni k tomu, aby „neodkládali plánovanou údržbu domu a čerstvě jej natřeli.“
„Krása, čistota, zdraví a bezpečí, to jsou čtyři doktríny, které chrání před atomovým útokem naše domy a města.“
Jako většina ostatních filmů z padesátých let i tento zcela ignoroval nebezpečí, které bychom dnes označili jako hlavní: radioaktivní spad. „Proto byl tento dokument v roce 1965 označen za překonaný a přestal se vysílat,“ vysvětluje Jacob Hughes, který spravuje stránku věnovanou filmům s tematikou atomového věku.
Z dnešního pohledu je film Dům uprostřed především kuriozitou. Dobře totiž víme, že nukleární konflikt by měl daleko rozsáhlejší následky než jen požáry na předměstí. Síla atomových zbraní od té doby navíc o tři řády vzrostla, konkrétně přibližně z 15 kilotun na 15 megatun TNT. Po světě navíc rychle stouplo množství nukleárního arzenálu, a to z desítek kusů až na desítky tisíc.
Vývoj počtu atomových hlavic ve světě - interaktivní graf (zdroj dat)
Ale zároveň lze v dokumentu vidět určitou nezdolnost amerického optimismu: „Dokument vlastně povzbuzoval k tomu, abyste prudili souseda, že nemá uklizeno na dvorku a že tak ohrožuje celé okolí v případě jaderného útoku,“ směje se výzkumník Alex Wellerstein, který se podílel na výzkumu nově objevených záběrů jaderných testů.
Kromě testů nátěrů civilní obrana třeba zkoušela, ve které části domu je nejlepší se schovat, aby věděla, co má obyvatelstvu doporučit. „Jiný test třeba zjišťoval, jestli by dokumenty založené v kartotékách přežily nukleární výbuch. A výsledek bylo, že by přežily. Zjistili to prostě tak, že vzali několik skříní s dokumenty a shodili na ně atomovou bombu,“ říká Wellerstein.
„Dnes bychom se jim smáli, že něco takového prostě nemohli přečkat, ale tehdy to byla naprosto seriózní otázka: co můžeme udělat pro to, abychom zvýšili svou připravenost?“ uzavírá Wellerstein. „Prostě si řekli: uděláme, co budeme moci.“
Když nic jiného, bylo aspoň na amerických předměstích, připravujících se poctivě na hrozbu studené války, pěkně vymalováno.
Záběry z testů atomových zbraní (více v našem předchozím článku):
