Tipy a nápady na články nám do redakce přicházejí prakticky neustále (díky za ně). Ale když přišel odkaz na "podmořského ufona", některé z nás hned napadlo, že tenhle obrázek už odněkud známe. A ne, nebylo to z Války světů.
Na snímku, který vidíte v záhlaví článku, je hlavonožec s rodovým latinským jménem Magnapinna. Snímek pořídila malá robotická ponorka společnosti Shell, která kontrolovala průzkumný vrt v Mexickém zálivu, a to v hloubce 2 386 metrů. Je to jen pár desítek metrů nad dnem, které v těchto místech leží zhruba 2 450 metrů hluboko.
Snímek nám byl povědomý proto, že byl pořízen v listopadu 2007 a na veřejnost ho pak firma vydala v roce následujícím. Snímku si letos ve druhé půli listopadu všimlo několik zahraničních médií, a tak se vydal na druhé kolo své "zpravodajské" dráhy. To ovšem neznamená, že by nebyl stále cenný. O "velké ploutvi" (překlad latinského jména Magnapinna) toho víme v podstatě stále stejně jako v době, kdy byly tyto podmořské záběry pořízeny.
Kolik jich je?
Pro moderní vědu záhadné hlavonožce se poprvé podařilo objevit v roce 1907. Ale první exemplář (či spíše jeho zbytky) byl natolik poškozený, že biologové ho považovali za jiný druh a vlastně příslušníka úplně jiné skupiny. Podobné to bylo i v 50. letech s druhým známým úlovkem, který také skončil v jiné taxonomické škatulce.
Když však v 90. letech biologové dostali do rukou dva nedospělé exempláře, došli k názoru, že před sebou mají nepopsaný druh, a vytvořili tak skupinu Magnapinna, do které spadly i oba starší kousky.
Snímek pravděpodobně příslušníku rodu Magnapinna z Indického oceánu, hloubky 2340 metrů, který pořídili japonští výzkumníci.
Neznamená to, že by dnes situace byla přehledná. Biologové jsou přesvědčeni o tom, že podobná skupina existuje, ale jak přesně její zástupci vypadají a kolik jich je, to už se neví. Zatím rozeznávají pět druhů na základě 11 známých exemplářů ve sbírkách, ale klidně to může být tak, že druhů je více, nebo naopak méně. Chybí nám srovnání, a tak nalezené exempláře mohou stejně dobře patřit třeba jen třem druhům.
Situace je o to nepřehlednější, že biologové k fyzickému zkoumání dostali zatím vždy pouze nedospělé jedince. Dospělce známe jen z videí a fotografií robotických ponorek.
První záznam byl pořízen v roce 1988 "robotem" Nautilus u severní Brazílie v hloubce kolem 4 730 metrů. Ponorka na podobná zvířata narazila v 90. letech ještě dvakrát v hloubkách kolem 3 000 metrů, pokaždé v Atlantickém oceánu. V roce 1998 se podařilo dalšího tvora patřícího nejspíše mezi "velkoploutvé" zachytit na kameru japonským vědcům v Indickém oceánu.
Do roku 2000 se videotéka rozrostla ještě o několik dalších pozorování, hlavně z Mexického zálivu. Z této oblasti také pocházelo první kvalitní a delší video (kolem 10 minut), které pořídil robot výzkumné lodi Western Flyer (tým publikoval zprávu v časopise Science, která je dostupná zdarma po registraci). Dalším "hitem" se pak stalo až nám už známé pozorování robotické ponorky firmy Shell v roce 2007, a celkem tedy (podle našich zjištění) existuje devět podmořských obrazových záznamů.
Hlavonožec (pravděpodobně) druhu Magnapinna zachycený podrmořským robotem Alvin.
Ale i když záběrů přibývá, o samotných hlavonožcích toho stále nevíme mnoho. Na přítomnost robotických ponorek reagovali klidně a majestátně. Není známo, že by se pokoušeli o rychlý únik. V podstatě vždy se je podařilo zachytit jen několik desítek metrů od dna s deseti na pohled stejně dlouhými rameny v pozici, která tak nápadně připomíná položené "trojnožky" vetřelců z již zmiňované Války světů. Vyrážejí jim z těla do stran, ale po několika desítkách centimetrů se ostře lámou směrem dozadu.
Jak napovídá jejich latinské jméno, mají v poměru k tělu ohromný ploutevní lem (tedy "ploutev" kolem těla). Velikost těla se u zatím zachycených dospělých exemplářů pohybuje od 1,5 do 7 metrů, samozřejmě včetně chapadel. (Naproti tomu odhadnout hmotnost se vědci ani nepokoušeli.)
To je zhruba vše, co víme. Netušíme, kolik takových tvorů může na světě žít, zda žijí i v jiných částech světa nebo čím se vlastně živí. Vědci jen odhadují, že tvorové se živí drobnými živočichy, kteří se chytají na chapadla. Při jednom pozorování se chobotnice dostala do kontaktu s ponorkou. Biolog Michael Vecchionne, jeden z objevitelů této skupiny hlavonožců, pro BBC řekl, že se mu zdálo, že se chapadla jen těžko "odlepovala" od stroje, takže je možná používá jako obdobu pavoučí sítě.
