Tito štíhlí a dlouhonozí teropodi žili na území Laurasie (nebo také dnešní Severní Ameriky a Asie) v období pozdní křídy, asi před 92 až 66 miliony let, a celkově se skutečně poněkud podobali dnešním pštrosům. Nejznámějšími zástupci ornitomimidů (v doslovném překladu toto jméno znamená „napodobitelé ptáků“) jsou severoamerické rody Ornithomimus a Struthiomimus, případně pak také Jurským parkem proslavený mongolský rod Gallimimus.
Čeleď Ornithomimidae stanovil roku 1890 americký paleontolog Othniel Charles Marsh a v současnosti do ní řadíme asi dvanáct platných rodů, jejichž fosilie byly objeveny zejména ve Spojených státech amerických, Kanadě, Mongolsku a Číně.
Rod Tototlmimus byl však roku 2016 popsán ze souvrství Packard v Mexiku, a v roce 1994 byl dokonce oznámen objev možných fosilií ornitomimidů z australského souvrství Wonthaggi. Mohla to tedy ve skutečnosti být geograficky podstatně rozšířenější skupina, než jakou si dosud paleontologové představovali. Dnes už také víme, že většina, nebo dokonce všichni ornitomimidi měli značnou část těla pokrytou opeřením, jejich relativně malé hlavy byly zakončeny bezzubými zobáky a jejich přední končetiny byly poměrně dlouhé a výrazné, s ostrými zahnutými drápy. Zadní nohy měli tito kurzoriální teropodi velmi dlouhé a silné, zakončovaly je však spíše tupé drápy, vzdáleně připomínající jakási drobná kopýtka.
I v tomto případě to mohla být adaptace pro rychlý běh, protože ostré dlouhé drápy na nohách by mohly být při sprintu náchylné ke zlomení a překážely by tak svému majiteli při jakémkoliv zrychlení pohybu. Podrobné výzkumy lebek ornitomimidů ukázaly, že se jednalo o dinosaury s poměrně velkým mozkem a očima i celkově bystrými smysly, aktivní v kratších intervalech v průběhu dne (u samotného rodu Ornithomimus však možná spíše v noci). Většina z nich se nejspíš živila jak rostlinami, tak i menšími živočichy, ale převažovala pravděpodobně rostlinná potrava.
Krk těchto dinosaurů byl velmi dlouhý a štíhlý a jejich hlava malá a lehká. Je pravděpodobné, že žili v menších stádních skupinách a dospělci se možná po nějakou dobu starali o své potomstvo. Ačkoliv z kanadské Alberty známe fosilie embryí nebo čerstvě vylíhnutých ornitomimidů, o reprodukci a případné péči o mláďata u této skupiny teropodů prakticky nic jistého zatím nevíme.
Nejrychlejší dinosauři?
Vraťme se nyní zpět k otázce rychlosti běhu těchto dinosaurů. Ačkoliv se totiž prakticky všichni paleontologové shodují na tom, že ornitomimidi patřili k nejrychlejším dinosaurům, konkrétnější odhady jejich rychlosti dlouho neexistovaly. Již O. C. Marsh si v roce 1890 povšiml, že nártní část nohy u rodu Ornithomimus je výrazně delší než stehenní část zadní končetiny, protože kost holenní (tibia) je o celých 20 % delší než kost stehenní (femur).
Anatomické adaptace pro svižný běh byly u prvních objevených fosilií natolik zjevné, že o schopnosti rychlého pohybu ornitomimidů nepanovaly pochyby dokonce ani v první polovině 20. století, kdy byli dinosauři obecně považováni spíše za pomalá, nemotorná a neohrabaná stvoření. Ornitomimidi, jako byl Struthiomimus, byli dokonce již před více než stoletím jako první považováni za dinosaury s horizontálně nad zemí neseným ocasem.
V průběhu Dinosauří renesance se pak samozřejmě vrátily odvážnější myšlenky, a někteří badatelé se dokonce domnívali, že „pštrosí“ dinosauři dosahovali vyšších rychlostí v běhu než sám pštros africký (Struthio camelus). Vzhledem k tomu, že tito původem afričtí nelétaví ptáci nejsou jen největšími žijícími ptáky, ale také nejrychlejšími bipedními (po dvou se pohybujícími) současnými tvory, není to žádná maličkost. Dobře podložené odhady či výpočty udávají pro dospělé pštrosy rychlost mezi 55 km/h a 73 km/h (15,3 m/s a 20,3 m/s) s ojedinělým pochybným údajem v hodnotě fantastických 96,6 km/h (26,8 m/s).
Ale i kdyby platila jen nejnižší uvedená hodnota, běžný pštros by byl stále nejméně o 10 km/h rychlejší než rekordní „lidský“ sprinter Usain Bolt (který v roce 2009 dosáhl při svém světovém rekordu v běhu na 100 metrů rychlosti 44,72 km/h, resp. 12,42 m/s).
Pštrosi jsou skutečně fantastičtí běžci, jak by si tedy v porovnání s nimi vedli „pštrosí“ dinosauři? Od 70. let minulého století u nich vědci jako Robert T. Bakker nebo Gregory S. Paul udávali vysoké hodnoty odhadované maximální rychlosti běhu v rozmezí 50 až 80 km/h. Střízlivější názory však stále přisuzovaly ornitomimidům „pouhých“ zhruba 48 km/h (13,3 m/s).
S kritičtějším pohledem přišel jako první v roce 1982 britský paleontolog Richard A. Thulborn, který odhadl maximální rychlost běhu u rodu Gallimimus na skromnějších 42 až 56 km/h (11,7 m/s až 15,6 m/s), v průměru tedy kolem 49 km/h (13,6 m/s). Je to stále výrazně rychlejší běh než u člověka, ale naopak značně pomalejší než u pštrosů, kterým sám Thulborn přisuzuje údaj 70 až 80 km/h. Podle jeho názoru byli ornitomimidi podstatně pomalejší než pštrosi z důvodů souvisejících s metabolismem, ale také s jednoduchou okolností anatomickou a biomechanickou – křídoví sprinteři by nedohnali současné pštrosy proto, že měli relativně těžký ocas a přední končetiny, poněkud překážející při rychlém pohybu a navíc zvyšující hmotnost zvířete.
Ačkoliv Thulbornova čtyřicet let stará studie rozhodně není posledním slovem, vyřčeným k této problematice (ostatně autor ještě pracoval s výrazně zastaralými představami o fyziologii a anatomii dinosaurů), jeho výpočty jsou do značné míry potvrzovány i odhady rychlosti běhu, založenými přímo na dochovaných sériích stop dinosaurů. V případě teropodů se jedná spíše o stopy dromeosauridů, tyranosauridů nebo vývojově primitivních célurosaurů, nejvyšší zjištěné (resp. přímo vypočítané) hodnoty se pohybují skutečně mezi 37 a 50 km/h (10,3 a 13,9 m/s).
Dnes víme, že velmi rychlí byli také zástupci jiných skupin teropodů i ptakopánvých dinosaurů, například u rodu Dilophosaurus je maximální rychlost odhadována až na 38 km/h, u odrostlého mláděte tyranosaura ve věku kolem 14 let asi na 53 km/h, a například u noasauridního teropoda rodu Elaphrosaurus dokonce až na 68 km/h (18,9 m/s). Je tedy dokonce možné, že bychom mezi ornitomimidy dinosauřího rychlostního rekordmana vůbec nenašli, ačkoliv nepochybně patřili k nejrychlejším známým dinosaurům.
V rámci dosud známých faktů lze tedy problematiku uzavřít s konstatováním, že ornitomimidi by pravděpodobně dokázali hravě předběhnout i nejrychlejší lidské sprintery, kteří v ideálních podmínkách dokážou překonat i hranici 12 m/s (43,2 km/h). Abychom si však byli jisti tím, jak rychle se ornitomimidi skutečně pohybovali, museli bychom mít možnost tyto pozoruhodné křídové teropody pozorovat „naživo“.
Článek vznikl pro Dinosaurusblog Vladimíra Sochy a byl redakčně upraven. Původní verzi včetně bohatého odkazového rejstříku najdete zde.
