Za jakých okolností lidé podvádějí? Záleží na tom, koho se zeptáte. Policista vám třeba řekne, že lidé podvádějí tehdy, když k tomu dostanou příležitost. Vědec zabývající se behaviorální ekonomií na to namítne, že skutečnost je trochu složitější. Dan Ariely, autor knihy Jak drahá je nepoctivost, provedl po světě desítky experimentů: „Lidé jsou schopni si obhájit různou míru podvádění, záleží na situaci, ve které se nacházejí. Dokud podvádíme jen trochu, dokážeme si to pořád zdůvodnit. Málokdy lidé podvádějí naplno, i když k tomu dostanou příležitost.“ Míru podvádění lze podle něj ovlivnit řadou faktorů.
| zvyšuje pravděpodobnost podvodu | nemá vliv | snižuje pravděpodobnost podvodu |
|---|---|---|
| prostředí, které poskytuje příklady nepoctivého chování | množství peněz, které lze podovodem získat | přísaha, slib, závazek |
| prospěch jiných z mého podvodu | pravděpodobnost, že bude podvod odhalen | připomenutí morálních hodnot |
| kreativita | podpis | |
| předchozí nemorální jednání | dohled | |
| vyčerpání, únava | ||
| střet zájmů | ||
| evidentní podvody ostatních | ||
| schopnost racionalizovat |
Na Arielyho výzkumy podmínek, které zvyšují či snižují míru nepoctivosti, navázal i tým Alaina Cohna, Ernsta Fehra a Michela Mréchala z Curyšské univerzity. Jejich studie „Podnikatelské prostředí a podvádění v bankovním sektoru“, publikovaná v nejnovějším čísle časopisu Nature, si vzala na mušku podvádění mezi bankéři.
Hoďte si desetkrát mincí, zaplatíme vám bez kontroly
Experiment se inspiroval ekonomickou teorií identity, podle které má každý z nás několik „já“ ve svých různých společenských rolích. V každé situaci se tak můžeme chovat trochu jinak, podle toho, která z našich osobností se nám zdá nejdůležitější: můžeme se chovat jako loajální zaměstnanec, jako odborník s jistou „stavovskou ctí“ a tak podobně. Cohn s kolegy se rozhodli zjistit, zda existuje také nějaká „bankéřská“ osobnost, kterou by bylo možné vhodným způsobem vyvolat.
Přitom se v posledních letech často opakovalo, že „bankovní kultura“ klade hlavní důraz na zisk a menší důraz na dodržování pravidel, ať legislativních, nebo morálních. Pokud na téhle domněnce něco má být, měla by se takhle projevovat: tedy člověk, který se cítí „bankéřem“, by měl jít bezohledněji za ziskem.
Jak to ale ověřit vědecky? Tedy tak, aby si výsledky mohl někdo jinde a jindy ověřit opakováním stejného postupu, a tak, aby podvědomé názory vědců neovlivnily výsledek? Autoři použili oblíbenou pomůcku experimentálních psychologů: hru v laboratoři. Stále se hodně diskutuje o tom, jak spolehlivé a přesné takové experimenty jsou (o tom dále), ale v běžném životě je zkoumání lidské psychologie ještě náročnější a často nemožné.
PravděpodobnostPřestože experiment neumožňoval zjistit podvádění jednotlivců, umí rozpoznat podvody celé skupiny. Lze totiž snadno spočítat pravděpodobnost - a tedy i očekávaný počet - jednotlivých výsledků. Odchylka od statistiky směrem k vyšším číslům je neklamnou známkou podvodu. |
Psychologové dali lidem hrát jednoduchou hru, ve které lze lhaním vydělat peníze: účastníci házeli mincí a hlásili, zda jim padla panna, nebo orel, přičemž dopředu věděli, že za jedno znamení budou dostávat peníze a za druhé ne. Odměna za správné znamení byla 20 dolarů a házelo se celkem desetkrát. Experimentátoři nahlášené výsledky na místě neověřovali a platili. Ani nezaznamenávali, komu přesně co padlo, ale jen výsledky celých skupin porovnávají se statistikou: pokud 50 lidí nahlásí, že jim všem osmkrát z deseti pokusů padlo „placené“ znamení, asi je jasné, že náhoda to bude jen těžko.
Obecně se výsledky mohou lišit podle země a kontextu experimentu, ale Cohenovi a spol. v průměru vycházelo, že lidé jsou v podstatě nečekaně poctiví. Zaplacených stran mince nahlásili jen pár procent nad padesátiprocentní hranici. Když se ale vědci pokusili u zkoušených bankéřů „vyvolat“ jejich bankéřskou osobnost, výsledky se poměrně významně změnily.
Modrý sloupec ukazuje, jak by mělo vypadat rozložení podle statistiky. Červená ukazuje, jaké výsledky hlásili lidé z kontrolní skupiny. Je zde vidět mírný posun doprava (nahlášeno 51,6 % místo 50 % úspěšných hodů).
Mezi bankéři, kterým byla připomenuta jejich profesionální identita, ovšem podovdy narostly na 58,2 % nahlášených úspěšných hodů mincí.
Podvodníků přibylo a výdělečná znamení padala ve zhruba 58 procentech hodů. Výrazně také proti jiným pokusům přibylo účastníků, kteří prostě nahlásili desetkrát „správnou“ stranu mince.
Připomenutí peněz bankéře vedlo k nepoctivosti
Co přesně se v tomto konkrétním pokusu proti jiným změnilo? Vědci do pokusu naverbovali celkem asi 200 zaměstnanců bank (120 jich bylo z jedné velké nadnárodní), a pak je rozdělili do dvou skupin. Jedna dostala před samotným házením sedm otázek týkajících se jejich práce a postavení v bance („Co přesně děláte? Jak je pro vás vaše práce důležitá?“ atp.), druhá dostala otázky osobní, které s prací vůbec nesouvisely. První skupina, která se podle předpokladu vědců měla více cítit po rozhovoru o své práci „bankéřem“, byla právě ta, kde míra podvodů poskočila nad běžnou hranici. Ve druhé skupině byly výsledky v rámci normálu: „správná“ znamení padala v necelých 52 procentech případů.
Je to velmi zajímavé pozorování, ale samozřejmě to může mít celou řadu vysvětlení. Možná že prostě v práci jsme cílevědomější než v soukromí a stejný efekt by byl patrný i u jiných profesí? A tak autoři pokus zopakovali zhruba se 120 lidmi z různých oborů (znovu část odpovídala na otázky kolem práce, část na otázky jiné). Cohen a spol. ovšem v tomto případě nezaznamenali nárůst podvodů ve skupině, která mluvila více o práci než o soukromí.
Nabízí se i myšlenka, že je to dáno předmětem podnikání v bankovnictví a blízkostí celého oboru k penězům. Už pomyšlení na peníze dělá lidi sobečtějšími (pro to už nějaké důkazy jsou). A tak vědci pokus zopakovali se studenty, kteří před házením museli odpovídat znovu na soukromé otázky o penězích a bankovnictví. Ale ani u nich nenašli žádný rozdíl. Opakování pokusu na jiných profesích ukázalo, že bankéři podvádějí dokonce ještě víc než usvědčení zločinci, kteří si trest odpykávají ve vězení.
Srovnání s ostatními profesemi ukázalo, že zaměstnanci bankovního sektoru podváděli více, než usvědčení kriminálníci z vězení. Méně než průměr naopak podváděli doktoři.
Autoři se podobně pokusili dokázat či vyvrátit ještě hypotézu o tom, že bankéři podváděli jen ze soutěživosti, ale ani tomu mnoho nenasvědčuje. Lépe se jim dařilo u domněnky, že za podváděním by mohl být obyčejný materialismus. Zástupci skupiny bankovních zaměstnanců, která odpovídala na profesní otázky a ve které se tedy více podvádělo, výrazně častěji než lidé z ostatních skupin souhlasili s tím, že měřítkem společenského úspěchu jsou peníze.
Zdá se, že výzkum jen potvrzuje špatnou pověst, kterou bankovnictví dnes má. Ale samotný výzkum ukazuje, že ve svém pesimismu přeháníme. Lidé totiž v rámci dotazníků odpovídali i na otázku, která skupina podle nich bude podvádět nejvíce a v jaké míře. Odpovědi nejčastěji uváděly, že největší podvodníci budou právě lidé z bankovnictví, ale zároveň míru podvodů v této skupině nadhodnocovala: odhad říkal, že budou hlásit finančně odměněná znamení v 64 procentech případů. To je o několik procent více než u skupiny „navedené“ vědci ke své profesní identitě, a ještě výrazně nad podílem podvodů v kontrolní skupině bankovních zaměstnanců, kteří mluvili o svém soukromí.
Přestože tedy bankéři podvádějí více než vězni, zdá se, že podvádějí méně, než se od nich čeká.
