Otisk prstu je kriminalistická klasika. Málokterý z "CSI večerníčků“ se obejde bez stopy v podobě zanechaného obrazce prstů pachatele. Téměř v každé detektivce, ať již současné nebo padesát let staré, se kriminalisté snaží pomocí prášků něco zviditelnit. Jaká je realita dnes? Co je po století využívání otisků prstů na nich tak zajímavé? Proč nebyly nahrazeny jinou technikou? Opravdu vystačí kriminalisté s prášky na jejich zviditelnění?
Malý pohled od historie
Daktyloskopie je jedním z nejstarších oborů kriminalistiky. I když vědecké důkazy o jejím využívání nejsou nejpřesnější a různě se interpretují, na jednom se autoři většinou shodnou – otisky využívala již stará Čína. Právě zde je nacházíme na důležitých historických dokumentech. Přesto není zřejmé, zda se jednalo o jistý druh rituálu, nebo zda skutečně byla využívána síla otisku - schopnost identifikovat majitele.
Praktické využití otisků prstů pro policejní účely přichází až na konci devatenáctého století. Nezávisle na sobě se objevuje několik studií, které ukazují na potenciál obrázků o velikosti několika centimetrů čtverečních – totiž jejich jedinečnost.
Sám fakt, že otisky jsou jedinečné, však ještě nestačí k využití pro policejní účely. Je třeba najít systém, jak je třídit, aby hledání v kartotékách nezabralo příliš mnoho času. I když je dnes hledání v databázích založené na počítačovém přístupu, bez něj by si daktyloskopie cestu neprorazila.
Jedinečnost na centimetru čtverečním? Ano, dva naprosto shodné obrazce papilárních linií na dvou různých osobách se do dnešní doby nepodařilo najít.
Daktyloskopie si tak postupně prorážela cestu přes tehdy uznávanou metodou identifikace – antropometrii. Jednalo se o metodu Alphonse Bertillona založenou na měření částí těla a dobře známou například ze seriálu Dobrodružství kriminalistiky.
Bertillonova metoda - měření částí lidského těla vydržela v této podobě zhruba dvacet let.
Výhoda daktyloskopie byla dvojí. Kontrolní otisky pachatelů se snáze zajišťují. Tam, kde stačí list papíru a černá barva, nemohla antropometrie s písařem k zaznamenání měr pachatele obstát. Navíc musely být k dipozici dva asistenti, kteří dohlíželi, zda se pachatel nesnaží své míry změnit (a v případě že ano, tak mu pomoci se narovnat).
Druhý důvod souvisí se zjišťováním stop. Pro identifikaci pachatelů podle stop z místa činu je daktyloskopie mnohem vhodnější než antropometrie. Daktyloskopické stopy pachatel zanechává všude, kde se dotkne, ale málokdy se stane, že po sobě zanechá alespoň jeden rozměr a už vůbec ne 11.
Objevila se i řada pokusů, jak daktyloskopii obelstít. Lidé zkoušeli seřezávání bříšek prstů, odleptání vzoru pomocí kyselin nebo louhů či pomocí horkého oleje.
Ve všech případech se však prokázalo, že v prstech je zakódováno obnovení stejného vzoru. Výjimkou bylo pár případů, kdy se zločincům podařilo zničit zárodečnou vrstvu kůže. Těm se pak otisky nikdy neobnovily.
Tak například se podařilo pachateli otisky úplně přelstít, když si nechal transplantovat kůži z hrudníku na bříška prstů a naopak. V těchto případech skutečně změnil otisky prstů – žádné totiž neměl.
Otisky prstů dnes
Obrazovka počítačového skeneru pro identifikaci osob. Foto: Motorola
Z místa činu až do laboratoře
Nejen z toho důvodu, že se na místě činu zajišťují i jiné stopy náchylné ke kontaminaci - zejm. pro pozdější analýzu DNA - je nutné používat ochranné pomůcky.
Předně je třeba otisky nejprve nalézt. K tomu slouží pozorování ve viditelném světle se změnou úhlu pozorování a osvětlení (stejný princip, jako když se snažíme vyleštit skleničku na víno a různým natáčením proti světlu na ní hledáme nečistoty a otisky).
Kromě toho se využívají speciální zdroje světla – například ultrafialového. Tyto zdroje se hodí i k pozorování stop zviditelněných některými prášky. Stopa může být kvalitně zviditelněna, ale například na nekontrastním pozadí. Proto se může fotografovat v UV spektru, pokud má prášek fluorescenční vlastnosti.
Stopa pozorovaná v UV záření
Kromě této metody je možné použít prášků nebo chemických metod. Jejich detailní popis je v pravém sloupci.
V případech, kdy je to možné, se zašle na expertizu celý předmět (např. peněženka nebo zbraň). V laboratoři jsou vždy lepší podmínky než v terénu. Pokud to nelze (objekt je příliš velký na přenášení - dveře - nebo zcela nepřenosný - zeď), dává se zpravidla na místě činu přednost jednodušším metodám.
Využívají se především speciální prášky. Následně se stopa zajistí, ať již vyfotografováním nebo odvrstvením na lepkavou fólii. V laboratoři se zviditelňují stopy na složitějších površích, jako je koženka nebo zbraň.
Aby bylo co porovnávat, je třeba mít i otisky podezřelých. Ty se zajišťují zpravidla pomocí černé barvy na předtištěné vzory - daktyloskopické karty.
Nanášení černi na prsty podezřelého.
I v době počítačových databází se stále pořizují klasické daktyloskopické karty. Ty se následně skenují pro automatické porovnávání.
Stále nevyřešené problémy Stopy na nábojnicích - vzniknou, ale podaří se je zviditelnit? Daktyloskopům nejde zviditelňování na všech místech, kde by si to přáli. Klasickými příklady jsou otisky prstů na mrtvolách. Jedná se asi o největší výzvu v daktyloskopii. Vraždy lze celosvětově počítat na desetitisíce ročně, a i když je z velké části použita nějaká zbraň, stále se najde velké množství případů, kdy pachatel oběť například vlastnoručně uškrtí. V těchto případech se sama nabízí otázka – bylo by možné zviditelnit otisk prstů pachatele na krku oběti? Teoreticky ano, ale… Problém je příliš komplikovaný, podstatně odlišný od experimentů prováděných na kůži mrtvol. V reálných případech se vše komplikuje - ať již pohybem objektů (oběť se snaží vyprostit a otisk bude rozmazaný) či pocením oběti (i když otisk na kůži vznikne, během krátké doby se rozmaže). Navíc v principu si bude složení potu podobné a pro účely zviditelnění téměř nerozlišitelné. I přesto historie zná zhruba deset případů, kde se otisk podařilo zviditelnit (a v několika případech byl díky tomuto otisku pachatel dopaden). Druhým problémem jsou předměty, které byly vystaveny působení nepříznivých podmínek. I když na první pohled zcela nepříznivé podmínky (na předmět prší nebo je pod vodou) nemusí otisk zničit, působení i kratší, zato intenzivnější (vysoká teplota) může otisk zcela zničit. Typickým příkladem jsou otisky prstů na vystřelených nábojnicích. Tím, jak v nábojnici shoří střelný prach a dojde k jejímu zahřátí, dochází i k poškození otisků prstů. Najít ideální metodu na takto změněné otisky je stále snem mnoha laboratoří.
Vyhledávání otisků
Následně se otisk porovnává s databází. Stopa se naskenuje a porovná se stovkami tisíc až miliony karet pachatelů. Následně program najde nejpodobnější otisky, které expert již musí projít ručně.
Zde je významná úspora času – dříve se shoda hledala ručně, v případě velkých kartoték (FBI, sedmdesátá léta minulého století – 150 milionů otisků v databázi) to byl nadlidský úkol. Zařazení otisku do kartotéky tak dříve předcházelo náročné klasifikování do skupin a podskupin.
Přesto docházelo k mnoha chybám - ne každý otisk byl zařaditelný podle daného systému, a tak se stávalo, že byl zařazen do jiné kategorie omylem. Případně do nezařaditelných otisků, které tvořily i desítky procent. V případě velkých kartoték to bylo stejné jako otisk rovnou vyhodit.
Efektivita celého systému se odhadovala na třicet procent - právě kvůli špatně zařazeným a neklasifikovatelným otiskům. I když byl pachatel v databázi, šance, že bude ztotožněn pomocí stopy, byla zhruba třetinová.
Tento otisk není problém klasifikovat - kroužky označují tzv. bod delta, kde se sbíhají papilární linie ze tří směrů. Bohužel velká část otisků měla vzory obtížněji klasifikovatelné.
Porovnávání
Vlastní porovnávání otisků je náročná činnost. Rozhodně neprobíhá jako v seriálech, kdy se na obrazovce po dvou vteřinách zobrazí nápis "100% MATCH FOUND" a pachatel je zatčen.
Počítač ulehčí práci tím, že expert nemusí procházet tisíce a miliony otisků ručně. Závěr v podobě znaleckého posudku vypracovaného na základě rozhodnutí programu by pro účely soudu neobstál. Proto se musí ručně porovnávat.
O tom, jak detailně funguje software pro porovnání otisků a jaké jsou možnosti využití (a zneužití) otisků prstů v komerčních aplikacích (čtečky u notebooků atd.), si povíme v přespříštím díle.
Miami v. realita. Nahoře: Absolutní překrytí je nesmysl. Kůže je plastická a prst nevytvoří dvakrát přesně stejný otisk. Počítačové vyhledávání je mnohem komplikovanější. Dole: Klasický daktyloskopický komparátor - zvětší stopu a otisk a hledají se podobnosti a rozdíly.
V současné době lze rozlišit aplikace daktyloskopie do třech hlavních oblastí: policejní (identifikace pachatelů trestných činů), civilní databáze využívané k jednoznačné identifikaci osoby a konečně pro zabezpečení přístupu (byt, počítač).
Technologie zviditelňování
I když by se na první pohled mohlo v případě daktyloskopie zdát, že "všechno již bylo vynalezeno a nic dalšího nelze objevit“, opak je pravdou.
Daktyloskopie se stále úspěšně rozvíjí, a kromě již zmíněné "komercializace“ (tj. využití v civilních a jiných nepolicejních aplikacích) se rozvíjejí i metody, jak úspěšně zviditelnit otisky na různých površích.
V čem je zásadní problém? Složení potu.
Pot a jeho variabilita
Pot různých osob je různý – obsahuje různé množství sloučenin, které se zviditelňují. Také pot jedné osoby se liší složením podle toho, z jakého místa těla pochází (například na konečcích prstů je složení potu voda-sůl-aminokyseliny, pot z krku je již mastnější, obsahuje více tuků a mastných kyselin).
Poslední problém je i jeho variabilní složení v závislosti na našem zdravotním stavu, užívaných lécích nebo způsobu stravování.
Jeden přípravek může zviditelnit otisky jedné osoby, u jiné zcela selže. Proto se vědci snaží hledat efektivnější prostředky, které s větší pravděpodobností zviditelní otisky různých osob.
A pokud už je daný prostředek nezviditelní, pak je alespoň minimálně změní a poškodí, aby se dala použít ještě další metoda na zviditelnění.
Používané metody
Kriminalisté používají více metod. Dělí se podle toho, na jakém principu otisky zviditelňují. Jedná se o fyzikální metody (prostředkem na zviditelnění je jemný prášek, který na otisku ulpí), chemické (jedná se o reakci mezi složkou potu a prostředkem na zviditelnění, nanášeným zpravidla ve formě roztoku nebo plynu) a speciální.
Fyzikální metody - prášky
Jedná se o prostředky, kdy se využívá toho, že otisk prstu je lepkavý. Na takový povrch se zachytí jemné prášky - jemně mletý hliník, dále pak magnetické prášky a prášky dalších kovových i nekovových materiálů (bronz, grafit).
Magnetické prášky - existují v desítkách druhů, které se liší barvou a svými fyzikálními vlastnostmi
Prášky se nanášejí pomocí štětců. Je nutné postupovat opatrně, aby nedošlo k "rozmazání" stopy.
Daktyloskopický štěteček. Kromě peří (na obrázku z čápa marabu) se používají štětce ze skelných vláken, chlupů veverky nebo srsti velblouda.
Nanášení prášku pomocí magnetického štětečku
Stopa zviditelněná pomocí magnetického prášku
Fotografování stopy
Stopa se zajišťuje fotograficky. Ať již pomocí digitální nebo tradiční fotografie, je nutné dodržet jednu zásadu. V laboratoři musí být schopni rekonstruovat její rozměr.
Proto se fotografuje buď pomocí speciálního nástavce na objektiv, který zaručí výsledek ve formátu 1:1, nebo s měřítkem, které musí být v rovině stopy. Pak je možné v laboratoři stopu převést na stejnou velikost jako kontrolní otisk.
Fotografování stopy
Zajištění stopy na různé druhy lepkavých fólií. Nahoře: želatinová fólie, vhodná pro stopy zviditelněné hliníkovým práškem, dole: transparentní fólie vhodná pro stopy zviditelněné černým práškem.
Prášky mají jednu výhodu – jsou levné a nenáročné. Nevýhodou je, že se hodí spíše na ideální povrchy (hladké, lesklé jako je například sklo nebo kovový předmět) a také lépe zviditelní otisky relativně čerstvé.
Chemické metody
Jsou založeny na chemických reakcích mezi složkami potu a prostředkem na zviditelnění. Výsledkem je barevný produkt. Chemicky je pot voda (98 %), ve které se nacházejí sloučeniny jako aminokyseliny, sůl, tuky a další látky.
Konkrétními chemickými prostředky je možné danou složku zviditelnit. V praxi se používají například chemikálie jako ninhydrin, která reaguje s aminokyselinami a vytvoří purpurově zbarvenou sloučeninu, nebo například vteřinové lepidlo – tzv. kyanakrylát.
I když se jedná o jeden z nejpoužívanějších prostředků, je obklopen řadou tajemství – existuje mnoho verzí o tom, kde metoda byla objevena – některé zdroje hovoří o zapomenutém otevřeném vteřinovém lepidle v Japonsku, jiné v Německu.
Také princip reakce dodnes není uspokojivě vysvětlen. Co se však ví, je to, že pomocí této látky je možné perfektně zviditelnit otisky například na plastech a pivních plechovkách.
Zviditelněný otisk na plastu pomocí kyanakrylátu - hlavní složky vteřinového lepidla
Předmět se umístí do komory, kde je kromě vteřinového lepidla ještě zdroj vlhkosti, a reakce může probíhat.
Velikosti dnešních komor umožňují zviditelnit otisky i na větších objektech, jako je například lovecká zbraň nebo jízdní kolo.
Kromě těchto dvou kategorií metod se ještě používají metody speciální. Zahrnují například využití laserů nebo takových rarit, jako jsou radioaktivní metody nebo například napařování otisků prstů ve vakuu pomocí zinku a zlata.
Poslední zmiňovaná metoda je skutečně "lahůdka" a ani v zahraničních policejních laboratořích se nedělá běžně. Zpravidla se spolupracuje se při ní specializovanými civilními institucemi.
