Než společnosti Microsoft a Intel ovládly díky své společné platformě trh s počítači, operační systém CP/M sloužil koncem sedmdesátých a začátkem osmdesátých let minulého století v malých podnicích, kde se stal jasným průmyslovým standardem. Měl dobře našlápnuto, avšak jedno rozhodnutí stálo za tím, že se nakonec neprosadil.
Zrod CP/M
CP/M byl textový operační systém vytvořený americkým programátorem Garym Kildallem ze společnosti Digital Research. Zrodil se v roce 1974. Jeho zkratka původně vycházela z „Control Program/Monitor“, ale později došlo ke změně na přívětivější označení „Control Program for Microcomputers“. Nicméně i tak se spíše logicky používala zkratka CP/M.
Tento jednouživatelský a jednoúlohový operační systém pro mikropočítače s osmibitovými mikroprocesory Intel 8080/85 byl vyvinut po vzoru počítače Altair 8800 a představoval raný „průmyslový standard“ mikropočítačů. Hodně tomu napomohlo i uvedení procesoru Z80 firmy Zilog na trh. Spolu udělaly revoluci a měly zásluhu na rapidním poklesu cen mikropočítačů v polovině 70. let.
Operační systém začal Gary Kildall původně tvořit v Intelu, ale po neshodách ho vyvíjel už přímo pod sebou, respektive pod svou společností Digital Research. Protože však existovaly mikropočítačové sestavy různých specifikací, Gary Kildall rozdělil systém na část technicky nezávislou a část technicky závislou, kterou jako jedinou bylo nutné přizpůsobit technickému vybavení mikropočítačové sestavy. První zveřejněná verze systému CP/M byla verze 1.3 a verze 1.4 už uměla pracovat s řadičem disketových jednotek IBM. Se vznikem pevných disků vznikla verze 2.2. Tato verze se stala dokonce tou nejrozšířenější i v bývalém Československu, známá pod označením Mikros. Následovala poslední současná verze 3.1, která umí ovládat stránkovací paměť.
Inzerát na CP/M
Výhody CP/M
Většina počítačů se systémem CP/M obsahovala 8bitový procesor Intel 8080 nebo Zilog Z80, a to i přesto, že společnost Digital Research později vydala 16bitovou verzi CP/M pro stroje s CPU Intel 8086, který se jmenoval CP/M-86. CP/M se dodával jako hlavní operační systém se stovkami různých modelů počítačů všech typů a velikostí (např. Cromemco, Kaypro, Amstrad, Osborne, Vector Graphic, Televideo, Visual či Zenith Data Systems).
Jiné počítače – včetně některých domácích počítačů – obsahovaly CP/M jako doplňkovou možnost, i když často vyžadovaly další potřebný hardware, aby ho bylo možné spustit. Každopádně CP/M byl operační systém založený na administrátorské konzoli, což znamená, že se s ním komunikovalo pomocí klávesnice a zadávaly se příkazy, které vykonávaly požadované úkony. Operace se soubory se prováděly pomocí jednoduchých příkazů, jako je „PIP“ (např. pro kopírování souborů) nebo spuštění programu zadáním jeho názvu.
Jedním z klíčových průlomů CP/M bylo zvládání základních vstupních a výstupních úloh se základním hardwarem, přičemž aplikační software ponechal rozhraní většinou samotnému operačnímu systému. To mělo tu výhodu, že aplikace pro CP/M nebyly nutně svázány s konkrétním hardwarem, na kterém běžely, a bylo možné je snadněji kompilovat mezi počítači od různých výrobců.
Mezi oblíbené aplikace pro CP/M patřily WordStar (textový procesor), SuperCalc (tabulkový procesor) či dBase (databáze). Jiné programy, jako AutoCAD a Turbo Pascal, které vznikly pro CP/M se až staly úspěšnějšími až později, poté, co byly portovány na MS-DOS.
CP/M v emulátoru
MS-DOS se inspiroval u CP/M
V roce 1980 společnost Microsoft vydala svůj vůbec první hardwarový produkt modul Z-80 SoftCard. Jeho připojením do počítače Apple II bylo možné spouštět aplikace určené pro operační systém CP/M. Jeho sláva tedy stoupala, čehož si všimla i společnosti IBM. Když začala vyvíjet svůj osobní počítač (IBM PC 5150) nejprve chtěla, aby využíval právě operační systém CP/M, ale společnosti Digital Research se navrhované podmínky dohody licencování nelíbily.
Proto se IBM obrátilo na společnost Microsoft, která jí licencovala produkt s názvem 86-DOS firmy Seattle Computer Products (SCP), se kterou pozdější redmondský obr již spolupracoval. Díky tomu se v srpnu 1981 z 86-DOS stal operační systém IBM PC-DOS a firma jej začala dodávat s počítačem IBM. Později Microsoft 86-DOS od SCP koupil, a to za 50 000 USD. Následně systém přejmenovala na MS-DOS.
MS-DOS přitom nebylo nic jiného, než klon systému CP/M s názvem 86-DOS. Jeho tvůrce Tim Paterson (který pro SCP pracoval) se inspiroval u CP/M, když si vypůjčil jeho architekturu a povahu příkazového řádku. Mimochodem, byl to právě Tim Paterson, který byl i autorem modulu Z-80 SoftCard a s Microsoftem spolupracoval i na dalších projektech (naposledy v 90. letech v případě Visual Basicu).
Promarněná příležitost
To, co společnost IBM udělala, se pochopitelně Garymu Kildallovi nelíbilo, a tak se snažil bránit. Tehdy byly vlastně vůbec poprvé položeny základy konceptu ochrany autorských práv. Nicméně Gary Kildall s IBM uzavřel pouze dohodu o dodávání OS CP/M-86 jako volitelné součásti počítačů IBM. Jenže v té době už byl PC-DOS s IBM dodáván jako výchozí systém a stál mnohem méně než CP/M-86 (cca 40 USD vs. 240 USD).
Promarněná příležitost – licencovat CP/M společnosti IBM – je často označována za jednu z velkých tragédií v historii výpočetní techniky. Gary Kildall se totiž údajně mohl stát miliardářem, podobně jako Bill Gates, kdyby se s IBM dohodl. Avšak když Kildall v roce 1994 tragicky zemřel, nebyl zrovna chudákem – jen tři roky před svým skonem prodal společnost korporaci Novell za 80 milionů USD.
Proč nakonec vyhrál MS-DOS
Když Microsoft v roce 1981 uzavřel dohodu s IBM o operačním systému, vyjednal si i to, že IBM umožňuje nejen licencovat PC-DOS, ale také tento systém prodávat pod svou značkou (MS-DOS) jiným tvůrcům PC jako generický operační systém.
Brzy po startu prodejů PC od IBM začaly společnosti jako Compaq a Eagle Computer prodávat podobné stroje jako IBM. Aby byly konkurenceschopné a licencovaly si právě MS-DOS od společnosti Microsoft. Během několika let zaplnily trh počítačů stovky klonů IBM PC a v roce 1986 se počítače se systémem MS-DOS staly nejoblíbenější platformou osobních počítačů v USA.
MS-DOS tak nakonec nad CP/M jasně zvítězil, a to proto, že se svezl na úspěchu platformy IBM PC. Microsoft to přitom neměl zadarmo, velmi tvrdě totiž bojoval, aby dostal MS-DOS na každý prodaný PC.
Co se stalo s CP/M
V roce 1988 společnost Digital Research vytvořila obdobu MS-DOS nazvanou DR-DOS, se kterou se Microsoftu snažila konkurovat. K dispozici bylo i grafické rozhraní s názvem GEM, které se zpočátku snažilo replikovat rozhraní známé z Macintoshe, ale později spíše konkurovalo Windows. Zatímco oba produkty si vysloužily u odborné veřejnosti chválu, ani jeden se neujal. Údajně za to mohla protikonkurenční taktika společnosti Microsoft.
Systému CP/M, respektive DR-DOS, se nedařilo i po prodeji Digital Research společnosti Novell, kvůli dominanci MS-DOSu na trhu. V roce 1996 koupila práva na aktiva firmy Digital Research od Novellu společnost Caldera a dále pokračovala v prodeji DR-DOS. Dokonce zažalovala Microsoft, což však bylo později vyřešeno mimosoudním vyrovnáním. V roce 1997 Caldera vydala OS CP/M 2.2 jako open-source, aby na něm fandové mohli pokračovat v práci. I díky tomu lze CP/M dnes prostřednictvím emulátoru 8080 spustit v browseru.
V některých ohledech se CP/M stal jedním z pradědečků Windows, protože jeho součásti jsou pevně spjaté s Windows (např. písmena jednotek či vyhrazené názvy souborů) a tímto způsobem CP/M nikdy z trhu zcela nezmizel. Jeho duše tak žije dále v DNA produktů, které každý den používají miliardy uživatelů po celém světě.
