Slavonice jsou na přítomnost filmařů poměrně zvyklé. Zejména centrum, které je památkovou rezervací, a neztrácí tak přestavbami autentickou historickou podobu, je pro natáčení dobových filmů ideální. Když však produkce ze společnosti Biograf Jan Svěrák přišla s tím, že na náměstí natočí i scénu z osvobození, při kterém do jádra památkové rezervace vjedou dva 27tunové tanky, vyvolalo to na slavonickém městském úřadě vlnu nervozity.
Pásy dlažbě neublíží, jen se nesmí otáčet
Podle Františka Kocha, ředitele Muzea na demarkační linii v Rokycanech, který tanky pro natáčení zapůjčil, připravil, dovezl a jejich pohyb řídil, však byly obavy zbytečné. „Tank T-34 má ploché pásy, takže je šetrný k povrchu, po kterém jede. To je jen hrůzná představa, že je to tank a ten všechno zničí. Ale není to pravda, ve skutečnosti je jeho plošné zatížení docela nízké,“ vysvětluje Koch. „Víte, ten tank má šířku pásu 50 centimetrů. Jsou dva, takže dohromady metr. Délka je šest metrů, takže plocha pásů je zhruba šest metrů čtvrtečních. A na této ploše se těch 27 tun rozloží zcela bez problémů. Představte si stokilovou dámu na jehlových podpatcích, pak je zatížení třeba na ten centimetr čtvereční podstatně větší,“ doplňuje.
A dodává, že je samozřejmě lepší, když se na vozovku navrství trocha ornice a písku, což vytváří zdání staré prašné silnice a ještě chrání povrch. Ale ani bez toho se kočičím hlavám nebo asfaltu nic nestane. Tedy při jízdě v před, či vzad. Otáčení, při kterém se pásy pohybují protiběžným pohybem, a na dlažební kostky by tak nepůsobily jen vertikální, ale i horizontální síly, se filmaři raději vyhnuli a při opakovaných záběrech raději zpět vycouvávali.
Chodby pod náměstím
Slavonické Náměstí Míru je specifické i v tom, že se pod ním nachází velmi rozsáhlý a ne zcela zmapovaný systém středověkých podzemních chodeb a sklepů. K nosnosti náměstí je tak na většině plochy nutno přistupovat opatrně. Tanky se proto směly pohybovat jen tam, kde je aktuálně vyznačená vozovka, pod kterou se štoly (vyjma jedné) nenacházejí.
Chytré telefony v kontrastu s dobovými kostýmy
I zde má pan Koch jedno trefné přirovnání. Vozovka dostane tankem méně zabrat, než když na ní navzdory zákazu vjede GPS navigací zmatený šofér nákladního vozu. Když po stejném místě pojede tatrovka, která má naloženo dvanáct tun materiálu a sama váží osm tun, tak to máte 20 tun jen na malých styčných plochách pneumatik.
Delší cesty na podvalníku a umělé zabahnění
Z muzea v Rokycanech je veškerá těžká technika pro filmové účely, tanky nevyjímaje, přepravována na těžkotonážních podvalnících za tahači. Teprve na nezbytně krátkou dobu, kdy se vjíždí do filmového prostoru, se jede po vlastní ose.
Tanky poté řídí aktivisté z muzea. Jsou to řidiči první tankové roty aktivních záloh československých legií posádkou v Přáslavicích u Olomouce, která funguje při muzeu. Na tanky tak mají platné řidičské průkazy.
Tanky samozřejmě nemohou na náměstí přejet z muzejní expozice vyčištěné. Běžně má takzvané „patinování“ na starost „stavba“, která pomocí malířských štětek a dalších pomůcek tanky zabahní tak, jak by po měsících provozu měly vypadat.
Tanky do filmu Po strništi bos se však obešly bez patinérů. „Minulý týden jsme měli v muzeu den s těžkou technikou, máme vlastní polygon, tak jsem řekl: Pánové, je potřeba aby to bylo pořádně ... napatinované. A takhle mi to (prstem ukáže nánosy bláta v každém záhybu) žádný patinér, při vší úctě, neudělá,“ vzpomíná František Koch.
Namazat ložiska, řepku neřešit
Údržba není nijak dramaticky složitá, přece jen je to tank, který musí vydržet ve velmi náročných podmínkách. Po natáčení či jiné akci v terénu se vše samozřejmě musí vyčistit. Nejnáročnější je údržba pojezdových kol, kde je potřeba odšroubovat středové kryty, vložit maznici a tlačit tam vazelínu tak dlouho, než z druhé strany vyleze ven. Tím se vytlačí voda a nečistoty a v ložiscích je čistá vazelína a nezadřou se. T-34 má sedm kol na každé straně a je to práce pro dva chlapy tak na dva dny. Jinak se provádí jen běžná údržba jako kontrola oleje a podobně.
Debaty nad biosložkami v moderních palivech, které jinak dávají historickým motorům zabrat, nejsou v případě sovětských tanků relevantní.
Motory v T34 jsou řadové dvanáctiválce (V12), mají objem 40 litrů a výkon 500 koní. Jsou dimenzované do těžkých válečných podmínek a konstruované na provoz s naftou velmi nevalné kvality, takže mu dnešní nafta s biosložkami nijak neškodí. „Jsou to geniálně zkonstruované motory. Před válkou by motor se stejným základem v benzinové verzi v ruských tancích BT, za války již ve verzi pro spalování nafty v T-34 a po válce se zvýšeným výkonem na 600 koní byly montovány do T-55, nejrozšířenějšího tanku na světě, který dodneška používají země třetího světa. Prakticky stejný motor je i u donedávna i u nás používaného T-72 v původní verzi, jen měla každá řada válců vlastní turbo. Tento motor už dnes vlastně 90 let slouží ve všech možných typech tanků,“ vypráví Koch s neskrývaným obdivem.
Vše původní, náhradní díly si raději vyrobí
V Muzeu na demarkační linii v Rokycanech mají a spravují 192 kusů pojízdné vojenské techniky. S výjimkou německého tanku Tiger I jsou u všech kusů původní motory a převodovky. Část strojů získalo muzeum od armády, ale základem je bývalá barrandovská sbírka filmové vojenské techniky.
Tu do své správy muzeum získalo před mnoha lety, zrenovovali ji a uvedli do původního stavu, což byla i podmínka celé transakce. Vojenskou techniku z muzea v Rokycanech jste mohli vidět i například v americkém filmu Obchodník se smrtí s Nicolasem Cagem, nebo velkofilmu Red Tails. V tom je i výhoda Barrandova: kromě perfektního zázemí, herců, kamer, kostýmů má k dispozici i tuto funkční sbírku, která ve funkčnosti nemá ve střední Evropě obdobu.
Mikrofonista má za úkol snímat ruchy.
Přijímač bezdrátových mikrofonů.
Vše si opravují a udržují sami. „Máme dva tanky nepojízdné, z těch by šly mechanické díly vzít, ale snažíme se je spíš vyrobit znovu než vrakovat existující stroje, protože tam se to pak už nikdy nevrátí a to je konec. Jestliže to někdo vyrobil před sedmdesáti lety za Uralem na strojích zalitých vodou a zamrzlých v zemi, protože je ani nebyl čas zabetonovat, lidé byli hladoví a spěchalo se, tak s dnešními technologiemi není problém to vyrobit znova,“ vysvětluje Koch.
Někdy je potřeba vozidla upravit tak, aby odpovídala době a potřebám filmařů.
„Včera jsme v nových sadech měli kolonu ruských náklaďáků. Některé z nich předtím hrály v jiném filmu, museli jsme je tak přebrousit a dát jim kamufláž přesně podle požadavků produkce. I značení těchto tanků je přesně podle dobových fotek, tak jak ty tanky tehdy přes Kopidlno jely. Možná pozná půl procenta diváků, ale chceme, ať je to pokud možno autenticky. Když je to za stejné peníze, tak ať je to správně,“ vypráví Koch.
V boji by nebyly nic platné, při povodních pomáhaly
Kanony již nejsou schopny vystřelit ostrý náboj, za ta léta, co byly vyřazené z armády jsou hlavně vyrezlé. Navíc je v muzeu upravili tak, aby se nedaly zneužít. „Máme na ně platné povolení, ale nabít ostrými nejdou. Filmově se z nich vystřelit dá, ale jinak ne,“ upřesňuje Koch.
Ale části sbírky, například nákladní auta, byly „ostře“ použity například při povodních. „Jako první rota aktivních záloh jsme nejeli na cvičení, ale domluvili jsme se s velením a jeli k Blatné k protrženému Metelskému rybníku pomáhat odklízet následky,“ vzpomíná Koch.
