Židé přivítali březnovou revoluci v roce 1917, která diskriminaci výrazně omezila, a řada z nich souhlasila i s bolševickou revolucí v listopadu stejného roku.
Mezi bolševickými vůdci byla celá řada Židů, mimo jiné Trockij, Zinověv nebo Kameněv. Rozhodně však nelze paušálně tvrdit, že většina Židů žijících na území budoucího Sovětského svazu se přidala k bolševikům.
Viditelné tváře bolševické moci židovského původu však přesto antikomunistickou opozici semkly v antisemitských postojích. V občanské válce proto zejména kozáci, bělogvardějci a ukrajinští nacionalisté uskutečnili krvavé masakry proti židovskému obyvatelstvu.
V letech 1918 - 1921 se na Ukrajině uskutečnilo více než 1 200 pogromů. Nejvíce jich spáchali ukrajinští nacionalisté, velký počet také příslušníci „Bílé armády“ a část z nich i Poláci.
K tragickému masakru došlo 15. února 1919 v ukrajinském Proskurově, což je dnešní město Chmelnyckyj. Během několika hodin zavraždila ukrajinská armáda v čele hlavou nacionalisticky laděného direktoria Symonem Petljurou 1 600 místních Židů, včetně žen a dětí. Petljurova role je dodnes sporná. Později totiž vydal rozkazy, které měly strůjce masakrů potrestat, ale v době pogromů proti nim aktivně nevystoupil.
Dodnes není znám celkový počet obětí. Podle odhadů jich mohlo být až 200 tisíc. Emoce vyvolává i postoj pravoslavné církve. Zatímco místní kněží masakry neodsuzovali, hlava ortodoxní církve, patriarcha Tichon, pogromy ve svém kázání v červenci 1919 ostře kritizoval.
Pogromy rozpoutaly mimo jiné tzv. „Třetí aliji“, tedy židovskou emigraci z východní Evropy do Palestiny. Podle dostupných dokumentů opustilo území bývalého carského Ruska až 35 tisíc židovských obyvatel. V důsledku masakrů osiřely desítky tisíc židovských dětí, které se staly velkým sociálním problémem na Ukrajině ve 20. letech.
