V Praze se na konci dubna 1924 konala velká výstava automobilů. Návštěvníci si s úžasem prohlíželi nejnovější modely vozů domácí i zahraniční produkce, ale stěžovali si na fakt, že málokdo si může nákup auta dovolit. Jejich nářků si všímali i přítomní novináři. Jeden z nich, schovaný za šifru „g“, potom uveřejnil článek v Lidových novinách nazvaný „Několik poznámek o lidovém vozu“:
„Bylo by chybou nepřiznati si, že cesta za lidovým vozem, byť se i na ní učinily už nepopiratelné pokroky, se stále otevírá do značné dálky a že bude ještě dlouho trvati, než se dospěje na její konec. Svou cenou není u nás automobil ani ten, kterému se říká lidový, vůbec dosažitelný pro průměrného příslušníka středního stavu. Název lidový automobil zní skoro ironicky, neboť cena takového automobilu rovná se dnes už zcela slušnému věnu dcery ze střední rodiny.“
„I když tedy příslušník středního stavu takovou částku má a může ji snad i věnovati na automobil, nestará se o zajištění rodiny. Nemůže si automobilu koupiti z toho prostého důvodu, že je dnes málo lidí střední třídy, kteří by mohli nésti i udržovací náklady na automobil. Tyto dvě věci, cena vozu a vysoké udržovací náklady, jsou příčina, proč ani zdaleka nelze u nás mluviti o skutečném zlidovění automobilismu a o skutečně lidovém automobilu.“
Faktem je, že provoz na silnicích v Československu v roce 1924 byl stále mírný. Statistika se od prvního soupisu motorových vozidel z roku 1922 příliš nelišila, po celé republice jezdilo 10 tisíc motorových vozidel, z čehož bylo 5 tisíc osobních automobilů.
