Firewire pod lupou (2)

Poté, co se výrobci počítačů a spotřební videotechniky definitivně rozhodli podpořit rozhraní FireWire, zdálo se, že od ideálního způsobu přenosu videosignálu amatéry nic nedělí. Ale přeci ...
Člověk míní a někdo mění

Poté, co se výrobci počítačů a spotřební videotechniky definitivně rozhodli podpořit rozhraní FireWire, zdálo se, že od ideálního způsobu přenosu videosignálu amatéry nic nedělí. Stačí použít digitální přehrávací a záznamový stroj s příslušným rozhraním, propojit je hořícím drátem a můžeme zapomenout na tolik zmiňované problémy s časovými průběhy, předjezdem, synchronizací nebo kvalitou přepisovaného signálu. Nahrané digitální obrázky jsou prostě "přesypávány" z jedné strany na druhou - A JE TO, jak by řekli Pat a Mat - postavičky z večerníčku. Ale ouha, ono to není tak úplně pravda. Nic není tak jednoduché, jak se zdá na první pohled, a zde je problém v tom, že popsaný postup platí pouze pro případ, že budeme chtít digitálně nahraná data pouze zkopírovat. Ano je to tak. Prostřednictvím rozhraní FireWire je možno pořídit identický duplikát digitální nahrávky na kazetě DV a ani v kopii dvacáté generace není subjektivně patrná žádná ztráta kvality.
Všichni amatéři však očekávali, že se svým novým DV (ten na rozdíl od VHS i Videa8 vždy používá časový kód) dostihnou Betecam nejen kvalitou nahrávky, ale také střihovými možnostmi. A právě to není možné - alespoň ne při prostém propojení dvou strojů po FireWire. Digitální signál je totiž komprimován a každý jednotlivý snímek by bylo třeba nejprve rozkódovat, pak upravit a před zapsáním na straně záznamu opět zakódovat. Po FireWire je ovšem přenášen kompletní zakódovaný datový tok, jehož součástí je rovněž zvuk - při tomto "střihu" tedy nemůžeme ani upravovat zvukové úrovně původní nahrávky.

Přestože popsané možnosti jsou v dokumentaci Sony nazývány digitálním střihem, já se domnívám, že se stále jedná o pouhé kopírování, ovšem s tím, že vlastnosti formátu DV nám dávají možnost umístit kopírovanou scénu v nezměněné podobě na přesně vymezené místo v jiném záznamu, a to bez problémů se synchronizací obou. Pro tento způsob se v objevil výraz Scene Clone, tedy něco jako přenášení zcela totožných scén. To je ovšem úplně nový pojem, který v dobách analogového střihu nebyl potřeba, a není jasné, zda v anglické terminologii zůstane a jak jej významově co nejpřesněji přeložit do češtiny.

Nelineární střih

Co vám tedy můžeme poradit? Cesta, ve které se FireWire dostává ke slovu, se jmenuje nelineární střih. Hořící drát zde vede do svého domovského prostředí, tedy do počítače. Pokusme se nyní stručně vysvětlit pojem nelineární střih, popsat způsob jeho činnosti a nezbytné komponenty. Principem je to, že se signál nemusí upravovat v reálném čase mezi přehrávacím a záznamovým strojem za současného chodu obou. Zaznamenaná data včetně zvuku a údajů časového kódu se z kazet nejprve převedou do záznamových médií s možností okamžitého přístupu, tedy nejčastěji na pevný disk. V případě spotřebního DV samozřejmě po FireWire, u vyšších systémů výhodnějšími protokoly (existují rozhraní, která umožňují použít až čtyřnásobnou rychlost). Pomocí příslušného software, který většinou stejně časovou osou na obrazovce simuluje lineární střih, příslušné scény označíme a programově upravíme - možnosti úprav závisejí na vybavenosti daného programu. Úpravy můžeme libovolně opakovat a zkoušet, neboť výsledek se zapisuje opět na pevný disk. Jak dlouhý časový úsek můžeme najednou zpracovávat, záleží na kapacitě použitých disků. Když jsme hotovi, nebo spíše když jsme vyčerpali vymezenou kapacitu disků, výslednou sekvenci opět po digitálním rozhraní přepíšeme na kazetu. Data na discích lze pak snadno vymazat, na uvolněné místo nahrát další sekvenci a tu po úpravách navázat na cílovou kazetu. A tak stále dokola, dokud nám nedojde trpělivost nebo nápady. Zní to jednoduše, že?
Když si k tomu navíc domyslíme, že není zapotřebí v podstatě nic jiného než notebook vybavený rozhraním FireWire a digitální kameru. Srdcem nelineárního střihu je pak samozřejmě počítač. Protože se výkon počítačů neustále zvyšuje, nejsou požadavky na zpracování digitální obrazu nijak přehnané. Jediným omezujícím faktorem je v podstatě jen kapacita pevného disku. Pět minut komprimovaného videa totiž spotřebuje zhruba 1GB místa. I z tohoto důvodu se začaly vyvíjet různé komprimační standardy pro práci s digitálním videem. A nyní si zkuste sami tipnout, který formát má právo být nazýván skutečným standardem. Je jím AVI (Microsoft), QuickTime (Apple), RealVideo (Real Networks) nebo nějaký úplně jiný?

MPEG je standard

MPEG je standard, který je vytvářen v mezinárodní organizaci pro standardizaci (ISO) skupinou Moving Picture Experts Group (odtud název). Motivací skupiny je vytvořit datový formát pro práci a ukládání pohyblivých obrazů synchronně se zvukem.
První verze (MPEG-1) byla vytvořena v roce 1992 během více než pětiletého vývoje. Vytvořený standard je vlastně digitální podoba video přehrávače. Uložené video do souboru ve formátu MPEG-1 lze přehrávat pouze lineárně, tak jako běžné CD, nikoliv z datového proudu (streaming), jak je to dnes běžné například u formátu Real Video. Přesto existují modifikace tohoto formátu, které streaming dovolují (např. Optibase).

V roce 1995 byl uveden standard MPEG-2, který se zabývá kompresí a přenosem digitálního televizního signálu. Během vývoje byl také standard modifikován pro ukládání vida na DVD. Nová verze přinesla specifikaci, jak řídit tok dat ze serveru, což umožňuje streaming videa. Přesto byla interakce oproti MPEG-1 rozšířena jen o zrychlené a zpomalené přehrávání.

Další verzí MPEG standardu je MPEG-4, který byl zveřejněn na začátku roku 1999 a který posouvá možnosti interakce uživatele s digitálním videem. Specifikuje jakýsi rámec, který využívá již stávajících standardů k přenesení a k přetvoření videa v extrémně omezeném datovém proudu. Aplikace tohoto standardu lze najít nejen v internetovém vysílání, ale též v mobilní komunikaci. Oproti standardům MPEG-1 a MPEG-2, které se již hojně používají, je standard MPEG-4 zatím spíše v pozadí a příliš výrobců jej ještě nepodpořilo. Není to však proto, že by byla specifikace špatná, ale spíše proto, že formát je velice rozsáhlý a hledí více do budoucnosti.
Skupina MPEG v současné době vyvíjí formát (nebo spíše specifikaci) MPEG-7.

Příště si o jednotlivých formátech povíme podrobněji.