Když v roce 2009 vyráželi běžci na 4 500 kilometrů dlouhý Trans Europe Foot Race, na cestu se s nimi vydala i skupina odborníků z fakultní nemocnice v německém Ulmu se skladným MRI skenerem. S jeho pomocí vědci sledovali, jak se 64 dnů extrémní námahy podepíše na těle atletů. Pravidelně jim skenovali nohy, chodidla, srdce, mozek a srdce. Extrémní zátěž se na těle běžců podepisovala všemi možnými způsoby, z nichž některé byly dost nečekané.
Zaprvé se ukázalo, že mozek atletů se během cesty zmenšil zhruba o šest procent. Zřejmou příčinou je právě vyčerpání a extrémní výdej energie, ale Uwe Schütz, jeden z členů lékařského týmu z Ulmu, se domnívá, že roli hraje i nedostatek podnětů, které mozek při závodu dostává: běžci v podstatě všechen čas tráví v jednotvárném poklusu a na mnoho jiného nemají čas (a zřejmě ani energii). Ale je to jen dohad a snadno to může být i jinak. Třeba to může být důsledek adaptace mozku na nové potřeby a situaci, jak navrhuji jiní. V každém případě během šesti měsíců dochází k úplné nápravě a objem mozku ultramaratonců se vrací k normálu (u běžného maratonu k podobným změnám nedochází).
Další zajímavé překvapení našli běžci ve chrupavkách běžců. Ty celkem předvídatelně trpí a rychle se opotřebovávaly (alespoň na to vědci nepřímo usuzují z množství vody, které se z chrupavek vylučovalo, přímo to zjišťovat nemohli). Ovšem pouze zhruba prvních 2 500 kilometrů, pak se situace obrátila a stav chrupavek závodníků se začal trochu zlepšovat. Podle Schützeho je to poprvé, co se ukázalo, že chrupavky dokážou regenerovat i během závodu.
A proč se na výsledky čekalo šest let? Nevíme jistě, ale závěry zřejmě nebyly nikde publikovány, vědci je pouze prezentovali na konferencích. Nebo alespoň na jedné konferenci, a to setkání radiologů poslední listopadový týden v Chicagu. Tam si jí všiml reportér časopisu New Scientist a odtud už poměrně rychle doběhla k nám.
