V ateliéru Romana Sluky si můžete klidně připadat jako v říši snů. Jeho fotografie jsou obrazy, na kterých každý den objevujete něco nového. Sluka dokáže každému svému snímku vdechnout život, a ten se tak stává nesmrtelným neboli neokoukatelným. Pokud vás zajímá tajemství jeho tvorby, přečtěte si následující rozhovor.
Dnes se pomalu každý třetí člověk, který fotografuje, považuje za fotografa. Jaký na to máte názor?
Dá se říct, že jsou dvě skupinu fotografů. Ta jedna je hodně o public relations, protože jsou schopní zajistit si, aby se dostali do médií. A potom dav, který tomu nerozumí, médiím uvěří a toho fotografa pak bere jako velkolepého umělce. Druhé skupině jde především o to, aby je prezentovaly především samy fotky. Takže buď má někdo stálé klienty, nebo to umí „okecat“.
A jak byste se jako fotograf charakterizoval vy?
Snažím se prezentovat poctivou fotografií, a ne PR. Když se mě někdo zeptá, co dělám, tak řeknu: „Podívejte se na můj web nebo výstavu, to je moje práce.“
Jak se tedy stát opravdovým fotografem?
Člověk musí mít štěstí v branži. Nevidím to tak, že by někdo byl tak dobrý, aby si vydobyl místo na slunci. Musí mu přát okolnosti.
Takže si myslíte, že to není jen o tom, mít nejlepší fotoaparát?
Foťák je nepodstatná věc. Důležitá jsou světla a kresba objektivu. Na těle samotném ani tak nezáleží. U těch světel je to taky tak, že je jedno, jakou máte značku, protože z toho světla bliká blesk, nic jiného. To hlavní je vědět, jak tu fotku nasvítit a pak mít samozřejmě taky dobrý nápad.
A jak dlouho vám trvalo, než jste se to naučil?
Než jsem byl spokojený s výsledkem, tak to trvalo asi pět let. Musel jsem na to přijít :-).
Focení na Kubě
V roce 2005 jste fotil na Kubě. O co tehdy přesně šlo?
Chtěl jsem dělat věci, které jsem jinde neviděl. Rozhodl jsem se, že nafotím kalendář a každý měsíc v něm bude odlišná fotka od těch ostatních. Šlo o to, aby každá fotka byla jinak stylizovaná, jinak pojatá. Věděl jsem, že musím oslovit mediálně známou modelku.
A oslovil jste Andreu Verešovou. Pracovali jste spolu už někdy předtím?
Ano, pracovali. Bylo to asi pět let před Cubou.
Jak focení na Kubě probíhalo?
Celé focení včetně cesty zabralo devět dní. Z toho dva dny cesta a pak další dva dny, kdy bylo špatné počasí. Takže jsme fotili pět dní. Mohl bych o tom napsat knížku :-) Policisté nás kontrolovali třikrát, ale měli jsme povolení a průvodkyni, která s nimi komunikovala a všechno vyřizovala. Celkem nás tam bylo šest: já, Andrea, dva asistenti, vizážistka a stylistka.
Kolik lidí máte tak normálně ve štábu?
Mám pevné dva asistenty, vizážistku a pak záleží na tom, co dělám za fotku. Někdy potřebuju i stylistku a produkční. Stává se tak, že na jedné fotce nás pak pracuje osm.
Jak jste vybíral lokace na Kubě a oblečení, které jste tam s sebou měli?
Dopředu jsem nevěděl, kde tam budu fotit, takže žádný předvýběr lokací nebyl. Co se týče oblečení, tak jsme tam s sebou táhli 20 kg oblečení. Mluvil jsem se stylistkou, jak bych chtěl, aby fotky vypadaly, a ona pak dala tipy, kde by se oblečení dalo sehnat.
| O fotografovi |
|
Roman Sluka
Roman Sluka svou profesionální dráhu začal v roce 1997. Fotí hlavně akty a módu. Nevystudoval žádné fotografické školy, protože zastává názor, že ve škole se člověk naučí teorii, ale ne praxi. Jeho otec byl amatérský fotograf, a tak doma poznal proces vyvolávání černobílé fotografie. Poprvé sám pracoval v temné komoře ve dvanácti letech. Od roku 1997 byl oslovován modelkami, aby jim nafotil fotky do booku. V roce 2003 nafotil kolekci Illusions, kterou vystavoval v pasáži Černá růže a pražském hudebním klubu La Fabrique. O dva roky později odjel se svým štábem na Kubu. Cílem bylo nafotit s Andreou Verešovou kalendář, který tu ještě nebyl. Loni uspořádal výstavu v Café bar Platýz, která byla průřezem jeho tvorbou. Zatím posledním velkým projektem je Absolut Paparazzi, který vznikl ve stejném roce. Výtěžek z projektu věnuje Roman Sluka nadaci Venduly Svobodové Kapka naděje. Oficiální stránky Romana Sluky |
Používal jste při focení odrazové desky?
Nepoužíval. Měl jsem tam dvě světla a s těmi jsem si vystačil. Všechno fotím na flash. Fotil jsem na Canon 1D a pak jsem používal objektivy z „elkové“ řady od Canonu.
Kolik snímků jste tam nafotil a kolik běžně nafotíte při jedné akci?
Na Kubě jsme nafotili asi tisíc záběrů, ale jinak při jednom focení do editorialu v časopise, který má 4 - 6 stran, fotím tak 250 záběrů.
Děláte raději na digitál, nebo dáváte přednost filmu?
Fotím převážně na digitál, protože je to praktičtější. Navíc odpadá proces polaroid fotek. Sice ta kvalita je ještě o trošku horší, ale to rozlišení digitálů je dneska tak kvalitní, že když se podíváte na fotku a já vám řeknu, že je focená na diák, tak mi to uvěříte.
Snažíte se s modelkami a lidmi, které fotíte, navazovat nějaký osobnější kontakt?
Nesnažím. Neuznávám to, když někdo říká, že aby vznikla dobrá a kvalitní fotka, tak se nejdřív musí fotograf a modelka osobně znát. Vše je o kompozici a světle. Nejcennější je ale nápad. Za ten se platí. Z tohoto pohledu byl nejtěžší projekt Absolut Paparazzi, který jsem fotil půl roku a bylo tam 26 lidí. To byl vážně záhul.
Projekt Paparazzi jste nafotil v loňském roce. Obsadil jste do něj řadu známých tváří. Co bylo jeho cílem?
Bylo to foceno s tím, že pokud bude nějaká fotka komerčně využita, koupena apod., tak celý výtěžek půjde Kapce naděje. Obsahově se jednalo o takovou satiru bulvárních fotek.
| Roman Sluka používá: |
|
Fotoaparáty: Canon EOS 1D Objektivy: Další příslušenství: |
Byly nějaké problémy s komunikací se známými tvářemi, které jste použil pro tento projekt?
Šlo spíš o čas. Čím je ten člověk úspěšnější, tím je to složitější. Nejtěžší je vždycky ta část komunikace, kdy vysvětluju, o jaký projekt jde. Ale všichni jinak byli v pohodě. Jsou to profíci a oni to focení tak brali.
Jak dlouho focení trvalo?
Fotka samotná byla jednoduchá. Když jsem fotil Klepla, tak focení bez příprav trvalo 10 minut. Ale věděl jsem, jak tu fotku chci udělat. Nějaká fotka ale trvala třeba celý den.
Nejdůležitější je příprava, mít nápad.
A kde ty nápady berete?
U Paparazzi jsem se řídil tím, co ten člověk dělá a „šil“ jsem mu to na míru. Někdy ty nápady přijdou hned, ale někdy to trvá. Hodiny jedu na kole a přemýšlím o nápadu.
Postojíte rád i před objektivem?
Ano, ale musí to být umělecká fotka. Například, když jsem fotil „V“, kde jsou ruce celé mojí rodiny – ženy, dcery a miminka. Ale radši fotím, než stojím objektem.
Když se podívám na snímky z Paparazzi, tak na řadě fotek jsou koláže. Jak moc jsou snímky upravovány v počítači?
Něco jsou koláže, a něco ne :-). Mám profesionální grafičku, která mi všechny fotky upravuje ve Photoshopu na Macintoshi. Někdy to je hodně velké umění, ale to záleží na fotce. Například u Simony Krainové byl složitější nápad, a tak ta fotka vznikala dlouho. U ní se jednalo o koláž. U Krause, kde jsou hadi různě po zemi, tak ve skutečnosti jsme tam měli jen jednoho hada. Toho jsem nafotil v různých polohách a ten se pak v počítači naklonoval.
Když jsme u těch sérií fotek, tak mi to nedá, abych se ještě nezmínila o Illusions...
Představa byla, že udělám zajímavé, různě stylizované fotky. Pak z toho byl kalendář a výstava v La Fabrique a v pasáži Černá růže.
Jaké další projekty vás čekají? A neplánujete třeba vydat knížku?
Měl jsem k tomu našlápnuto, ale trh v ČR není moc dobrý. Chci udělat hezkou knížku, ale u nás je to problém. Kdo u nás dá za knížku tisíc korun? Ale teď momentálně chystám výstavu s černobílými věcmi.
Jak děláte černobílou tvorbu? Používáte k ní digitál, nebo analog?
Vždycky mám představu, jak finální obrázek bude vypadat. I černobílou fotku fotím na digitál. Musím volit jednoduché motivy. Černobílá fotka musí být jednoduchá. Oproti tomu barevná zase snese více detailů. Takže ta síla tady u černobílé fotky je v jednoduchosti a síle toho momentu.
Máte raději barevnou, nebo černobílou fotku?
To nemůžu říct, protože obojí fotím rád. V soukromí mám raději černobílé fotky, ale je těžké to takhle říct.
Převádíte někdy barevnou fotku do černobílé?
Někdy to převedu, protože mi v té barvě něco nehraje. Ale nepřevádím všechno. Vždycky se musím rozhodnout pro jedno z toho – buď barevnou, nebo černobílou, ale nikdy ne obojí.
Kde si necháváte dělat zvětšeniny?
Nejlepší je Thalia Picta. Tam jako jediní mají stroj Light Jet, který dělá velkoformátové tisky technologií fotky a mají dlouhodobé zkušenosti se zpracováním obrazových dat.
Tvrdou erotiku už bych dneska nefotil
Móda, známé osobnosti, akt, černobílá fotka... Záběr toho, co fotíte, je obrovský. Co je vám z toho nejbližší?
Baví mě věci, které vystavuji. Oproti tomu co mě vyloženě nebaví, je erotická fotka. Je tam těžká komerce. Lehčí je fotit pěknou módu než dobrou erotiku.
Svého času jste fotografoval i poměrně tvrdou erotiku. Konkrétně snímky Terezy Pergnerové. Jaké byly požadavky zadavatele a jak na to celé vzpomínáte?
Dneska bych to už nefotil. Vadilo mi, že jsem nemohl zasáhnout do selekce. Dopadlo to nakonec tak, že to vypadalo, jako když fotograf neumí fotit nic jiného než roztažené nohy. Byl to ale jejich požadavek, že tam musí být i tohle, takže jsem to nafotit musel a oni pak použili jen tyto snímky. Komerčně je to výborné, ale znovu bych do toho nešel. Udělal jsem chybu, že jsem do toho tenkrát šel.
Každého napadne otázka, kolik lidí bývá při takovém focení na place?
Nesmělo tam být moc lidí. Takže jsem tam byl já, modelka, jeden asistent a vizážistka.
Nechtěl jste někdy zkusit fotit reportáž?
Ne, nechtěl. Ten kdo se věnuje kreativní fotografii, tak by se měl věnovat ateliérové fotce, a ten co fotí reportáže, tak by se měl věnovat reportážím. Teď nedávno jsem měl nabídku jednu fotit, ale odmítl jsem. Mě focení reportáží nebaví. Protože reportáž nemůžu ovlivnit, stylizovat, a tyhle věci mě právě na fotce baví. Samozřejmě ale někdy i reportáž může být kreativní.
Jaký žánr fotografie podle vás nejvíc vynáší?
Nejvíc reklamní fotka. Portfolio, kde klienti můžou vidět kreativitu, tvoří celek. Pro mě je dobré ukázat toho co nejvíc.
Sen každého fotografa je udělat dokonalou fotku. Kdy je podle vás fotka dokonalá?
Přijde na kategorii. V Absolut Paparazzi je to hodně o detailech a nápadech. Deset minut koukám na fotku a po hodině zjistím, že mi uteklo pár detailů. Tyhle fotky asi nebudou nikdy brány jako dokonalé. Ale třeba u černobílých věcí budou dokonalé ty, které mají silný pocit a emoce. Abych fotku bral jako dokonalou, tak se mi musí líbit. Nikdy ale nebude dokonalá pro všechny, protože někomu se líbí víc barva a někomu zase víc černobílá fotka. To je stejné jako u Saudka – někomu se líbí, někomu ne. Dokonalá fotka neexistuje.
Díky za příjemný rozhovor
|
V novém seriálu vám přinášíme rozhovory s úspěšnými, ale i začínajícími fotografy. Uvítáme vaše názory i tipy. Chcete dát o sobě vědět? Zkontaktujte nás na adrese redakce@technet.cz. |
První díl: Jak se fotí v poušti pod dohledem sultána
Poznámka redakce: technické podrobnosti jak jednotlivé snímky vznikaly, Roman Sluka z pochopitelných důvodů tají.
