"Souhlasím,“ přitakává jedenadvacetiletá atletka. V červnu zavítá na ostravskou Zlatou tretru, proto se schází s českými novináři.
Angličtinuovládá, přesto žádá: "Bavme se rusky." Pohrává si s rozpletenými vlasy, těší se, že se vydovádí na večerní diskotéce.
Ale titul už přece slavila. Jak? V ruském stylu, vodkou? "Neblázněte. Jsem inteligentní člověk." Takže vodku jste nikdy nepila? "To vám nebudu vykládat," uculí se.
Potom odpoví: "Ne, nikdy.“ Celý rok trénuje ve Volgogradu, do zahraničního azylu ji to netáhne. Bývala dobrou gymnastkou, žákovskou mistryní oblasti v prostných. Jenže přerostla na 170 cm.
"Trenér sportovního gymnázia mě v patnácti převelel do atletického klubu,“ vypráví. "Byla jsem tehdy v šoku. Nic jsem o atletice nevěděla."
Za rok už jela s tyčí na juniorské mistrovství světa. V Budapešti si letos po rekordním pokusu nechala nastavit rovných pět metrů. Výšku, k níž muži spěli dlouhých 120 let od prvního závodu v roce 1843, atakovala v devátém roce oficiálních mistrovství žen.
"Byl to bonus pro diváky," povídá. Laťka spadla. Kdyby uspěla, navýší rekord o dalších 14 cm. Posouvat ho po centimetrech je však výnosnější.
Za každý rekordní skok je prémie 50 tisíc dolarů od Mezinárodní atletické federace. "Skočených pět metrů by pro mě znamenalo víc než čtrnáct bonusů," říká Isinbajevová, ačkoli vzápětí ujišťuje: "Bohatá nejsem."
Český kouč Boleslav Patera soudí: "Má potenciál na 520, ale chybuje v přechodu na tyč."
Ruska je přesvědčena, že brzy pětimetrovou hranici pokoří. "Budu první! Nevidím nikoho, kdo by to mohl dokázat dřív než já."
Ani krajanku Feofanovovou, která v předchozích dvou letech vylepšila světový rekord devětkrát? "Ne. A tohle je můj rozhovor. Nebudu se bavit o Feofanovové."
Dvě ambiciózní Rusky, obě bývalé gymnastky, se nesnášejí. "Jsme soupeřky, ne kamarádky. Jen se pozdravíme, víc nic."
Před olympiádou v Aténách bude Isinbajevová závodit možná pouze třikrát, sezonu patrně zahájí na Zlaté tretře. Opět i se světovým rekordem? "Všechno je možné."
