Sedmačtyřicetiletý muž přišel o práci v tiskárně. Doma však sedět nezůstal. Stal se členem běžeckého klubu, týdně zvládne sto kilometrů, což jako zaměstnaný muž nestíhal. Výsledek? Na bostonském maratonu si vylepšil osobní rekord na čas 3:09.
Wall Street Journal uvádí, že podle statistik specializované běžecké stránky se v USA vylepšily průměrné časy téměř ve všech maratonských kategoriích. Pro příklad: kvalifikační čas na bostonský maraton splnilo letos o 39 procent lidí víc než loni. Limit pro muže do 34 let je přitom 3:10.
Účast na běžeckých závodech je oproti loňskému roku o pět procent vyšší. A to přesto, že na sportovních akcích se velmi často vysoké startovné. Třeba newyorský triatlon měl startovní listinu zaplněnou za pouhých 22 minut. Přitom poplatek stojí zhruba 4 000 korun.
Do běhání se nepustili dělníci z automobilek, kteří teď mají problémy uživit rodiny a splácet hypotéku. Práci nahradili sportem spíš pracovníci reklamních agentur či manažeři, kteří ani teď netrpí nedostatkem peněz.
Zmíněný Ray Gobis měl v tiskárně ředitelskou pozici. Triatlonista Zach Goldman zase pracoval v oblasti realit. Našetřil si a teď může objíždět závody po světě. V pracovní době trénuje.
"Lidé potřebují ve svých životech řád. Nemůžou celé dny jen posedávat," uvedl ředitel newyorského triatlonu John Korff.
Běžecká oživení nastala v USA už v minulosti. Po maratonském triumfu Franka Shortera na olympijských hrách v Mnichově 1972 se do vytrvaleckého běhání zamilovaly tisíce lidí. Z ryze atletické disciplíny, která byla otevřená většinou jen mužům, se stala masová zábava. Avšak pořád tu šlo o výkony, muži toužili pokořit hranici tří hodin.
Na přelomu 80. a 90. let se cíl změnil: velká část ze statisíců maratonských účastníků toužila hlavně doběhnout, a podobat se tak slavné moderátorce Oprah Winfreyové či jiným společenským hvězdám.
Ovšem teď by se vedle rekreačních běžců měli zlepšovat i špičkoví maratonci. Nadějní atleti totiž nebudou jako dříve prchat z univerzit do zaměstnání, protože zajímavá pracovní místa pro ně nejsou.
"Ekonomika je na tom tak zle, že můžou radši běhat," uvedl Rob Vermillion, ředitel oregonského klubu, kde trénují olympijské naděje. Do dvacetičlenného týmu kvůli velkému zájmu tentokrát nemohl vzít ani ty, kteří by jinak kritérii prošli. "A větší konkurence zvyšuje výkony," říká Vermillion.
A krize dokonce přináší i výdělek. Eva Solomonová vyměnila stabilní místo učitelky za nejistý život podnikatelky, která pořádá závody. Byl to dobrý tah. Její první triatlon pro ženy zkusilo víc než 400 účastnic.
Pro Wall Street Journal uvedla: "Když jsem se vrátila ze závodu domů, šokovaly mě ohlasy. Lidé mi děkovali za to, že mi mohli zaplatit 80 dolarů (asi 1 400 korun) za plavání běh a jízdu na kole." Nezaměstnaným dá nejspíš příště slevu.
