Snažím se, aby mi čas neutíkal moc rychle mezi prsty, říká Kostková

  • 8
Herečka a moderátorka Tereza Kostková (41) se v poslední době intenzivně věnuje herectví, moderování a výchově syna Toníka (10). Hlavně předvánoční období si snaží užívat se synem, dokud je malý a stojí o to.

Kdy pro vás začínají Vánoce?

Tak pozvolna přirozeně adventem. Ráda vyrábím věnce a pomalu všechno chystám, pak ten poslední týden je tak krásně vánocemi „těhotný“, samotné svátky - korunka. Letos už i sem tam sněží a bílé chvilku setrvává, o to je to krásnější. Na jakýsi ten komerční koloritní chaos kolem si moc nepotrpím a ani ho moc nevnímám, kromě dopravy v Praze, protože to mám pocit, že se všichni řidiči zbláznili.

Vzpomínáte na Vánoce, když jste byla malá? 

Bylo to kouzelné, plné toho neznámého, co se skrývá za pojmem „Ježíšek“, velmi intenzivní. Dodnes slyším smích, zvonečky, vzpomínám, jak jsem se těšila za oknem na každý první sníh, dárky. Pamatuji na to napjaté očekávání a sounáležitost rodiny, která je o svátcích vnímaná ještě o kousek hlouběji nebo jinak. Vnímám to teď hodně přes Toníka.

Píše Toník dopis Ježíškovi?

Píše poctivě každý rok. Jen letos jsme to udělali trošku netradičně. Místo doma jsme šli psát dopis do hračkářství. Toník ho pak poctivě odevzdal skřítkovi. Je to moc krásná akce plná zážitků pro děti. Snažím si to užívat, dokud to ještě syn prožívá než vyroste. Já dopis nepíši. Nepřeji si žádný konkrétní hmatatelný dárek. Co si přeji, to vím a nechám si to pro sebe.

Tereza Kostková se synem

Má po vás syn umělecké nadání?

Na závěry je brzy, tvoří se vyvíjí, mění. Ale už od dost brzkého věku rád točí filmy a stříhá si je. Je to mimo skládání kostek jeho druhá oblíbená činnost. Ve škole ho baví nejvíc nauka o světě, kam patří příroda, zvířata. Má neuvěřitelný přehled. Jinak by školu nejraději vyměnil za cokoli, asi jako každé dítě. Že je školní docházka povinná, je mu fuk a já ho musím každé ráno táhnout z postele za nohu.

Jak jste to měla ve škole vy?

Od malička jsem milovala francouzštinu. Chodila jsem do Lidušky na výtvarku, klavír, tancování. No holčička. Neměla jsem moc ráda matiku a dílny. Dnes už si i v určitých technických věcech dokážu poradit jako muž, ale mohu-li zůstávat ženou, je to pro mě rozhodně vítanější varianta.

Na co jste si nejraději hrála jako malá holčička?

Na princezny ne. Spíš jsem se převtělovala do chudých, často i nevidomých dívek. Maminka to často s oblibou vypráví.

RODINA POD LUPOU: Tereza Kostková se synem Antonínem a maminkou Carmen Mayerovou

A kdy přišla touha stát se herečkou? 

Jako malá jsem chtěla být letuškou, zmrzlinářkou a učitelkou. Pak se v mé hlavičce zrodilo ještě několik profesí, po kterých jsem zatoužila. Nakonec vyhrálo herectví, protože jsem si uvědomila, že jen tak mám šanci všechny tyto profese stihnout za jeden život. Tedy Ty, které si zahraju. A je pravda, že moje první seriálová vetší role byla letuška.

Co rodiče? Podporovali vás od začátku?

Vůbec. Herectví mi vymlouvali. Má touha však byla silnější. Nakonec přišel kompromis a já šla na pedagogickou školu. Byla to pro mě dobrá alternativa. Pak jsem si už prosadila hereckou školu, konkrétně vyšší odbornou. Touhu po divadle mám v sobě od malinka stále stejně neoblomnou, jen mi to holt dlouho nikdo nevěřil.

Dnes se spíše než herectví věnujete moderování. Nevadí vám to?

Ale kdepak, to jen o divadle se tolik nepíše, není v takovém mediálním zájmu jako velké televizní projekty. Posledních deset let je ten poměr u mě tak 50 na 50. Jen trochu ve vlnách. Někdy převažovala moderace, ale byla vyvažována početnou řadou televizních seriálů, to když byl Tonda malej a já si pro něj hájila ještě větší počet večerů než teď. No a poslední dobou se divadlo docela dost rozjelo, že už půlku měsíce s občasnou moderací pokrývá. Ta druhá půlka je stále pro Toníka. Nejnověji jsme uvedli báječnou věc v divadle v Rytířské „Můj nejlepší kamarád“, kde už je to má třetí inscenace, na Broadwayi nás i diváky stále baví Mýdlový princ, k tomu Viola, Palace. Je to pestré.

Jak vlastně vypadá den Terezy Kostkové?

Už i vzhledem k výše napsanému je jasné, že každý den je v zásadě jiný. Ranní rituály, cesta do školy, úkoly, vaření, a vůbec vše kolem desetiletého špunta jsou pevné a víceméně neměnné body, které protíná cestovaní s divadlem, moderace, natáčení, fotografování, čtení, filmy, setkání s přáteli. Prostě život. Vnímám z něj všechno a snažím se, aby mi čas neutíkal moc rychle mezi prsty.