Chodil jsem za obrem

"Pane Suchý Ondřeji, posílám Vám na ukázku bajku. Na ten Váš návrh jsem k mluvení. Moje telefonní číslo je 530-224, ale protože jsem hluchej, tak nejlíp zavolat Janu, ona mi to vyřídí. S pozdravem Váš Jan Werich". Dopis odeslaný 1. prosince 1978, přišel čtyři dny poté, co jsem pana Wericha písemně oslovil ze své tehdy nové funkce externího redaktora stránky humoru v příloze Svobodného slova. Srdce se mi rozbušilo, když jsem rozlepoval obálku, na jejíž zadní straně stálo jméno a adresa odesilatele: Jan Werich, U Sovových mlýnů 7, 118 00 Praha 1. Všechna setkání s panem Werichem byla, jsou a budou tím absolutně největším zážitkem v mém životě. Ve vymáhání nových literárních příspěvků jsem míval poměrně úspěch, ne však jednoznačný. Jednou mi pan Werich řekl: "Já bych si přál nadiktovat pro vás takových deset věcí, dát vám je, a dělejte si s tím co chcete. Ne, neradujte se! Povídám, že bych si to přál - ne, že to udělám!" Měl pravdu. Stačil jich udělat sotva polovinu... Když jsem nad jeho jméno v záhlaví prvního fejetonu připsal titul národní umělec, hned mi to při nejbližší schůzce vyčetl: "Nepište tam národní umělec; jednak na to nedržím a jednak to lidi věděj, tak na to nejsou zvědaví! - V Anglii, když se z vás rozhodnou udělat 'národního umělce', tak za vámi přijdou a řeknou: Chceme vám udělit takové a takové vyznamenání, řád, titul. Přijmete to? A vy můžete říct buď ano, nebo ne. Když já se u nás dověděl, že mám dostat titul národní umělec, tak jsem ho nechtěl. Skutečně. Chtěl jsem říct: Ne! A tehdejší ředitel Barrandova mi řekl: Jestli chcete říct ne, tak to jděte říct rovnou do Bartolomějské ulice. A vemte si sebou nějaký kufírek a v něm hlavně - teplé prádlo..." "Tak jste se tedy stal národním umělcem, což pro vás ovšem mělo mít jistě i nějaké výhody," řekl jsem. Zasmál se, což jsem čekal, přimhouřil očka a zavzpomínal: "Prezident Novotný mě měl z nepochopitelných důvodů rád. A tak jsem taky za ním musel jít, když tu byl na návštěvě Chruščov. Když šli - Chruščov s Novotným - tak já se kryl za takovým mramorovým sloupem, jenže Novotný mě zahlíd a hned toho Chruščova vedl směrem ke mně. Ten na mě koukal unavenýma očima, evidentně jsem ho nezajímal - proč taky, že jo? - a snaživý Novotný tou českou ruštinou s přízvukem na první slabiku povídá: Éto náš cháróšij chůdožnik! Na to mi Chruščov podal... - vlhkou rybu. Měkkou rybu místo ruky. Já mu s ní potřásl - nebo jsem ji spíš potěžkal - a on povídá: Kak paživájete? Já na to: Charašo, nu a kak vy paživájete? Ale na to on už neodpověděl a šel dál..." Usmíval se při téhle vzpomínce a na chvilku zmlkl. Pak se na mě obrátil se šokující otázkou, jestli prý vím o tom, že nám teroristi unesli předsedu vlády Štrougala. Nevěděl jsem. "No jo, unesli ho a už nám taky oznámili svůj požadavek: Jestli do čtyřiadvaceti hodin nesložíte na určené místo deset milionů, tak vám ho vrátíme!" Jan Werich a anekdoty. Vyprávěl je rád a uměl je vypravovat: "Víte, kdy bude dostatek uhlí? Až ho lidi přestanou nezodpovědně házet do kamen." Přitáhl si župan a usmíval se: "Škoda, že vám nemůžu napsat tu anekdotu, jak ten Žid o všechno přišel, do emigrace musel utýct, tam bloudil, neměl už nic, jen kozu, takovej vozejk a na něm posledních pár věcí. Jde cestou, najednou - bouřka. Blesk! Zabil kozu, zapálil vozejk, všechno v hajzlu. Chudák Žid zvedne ruce k nebi a volá: Hospodine! To bylo už to poslední, co mi na světě zbylo! Proč to děláš?! Co jsem ti udělal?! Nic. A najednou se shůry ozve Hospodin: Ále... ňák mě sereš. - Tak to vám, pane Suchý, nenapíšu." Když jsem se ho jednou zeptal, čemu se naposled zasmál, odpověděl nečekaně vážně: "Vzácně v Dikobraze. Na první stránce leží voják a mluví do vysílačky: 'Tady bažant, tady bažant. Chci říci orel.' Snad si v Dikobrazu neuvědomili, jak hluboký smysl má tento smutný vtip." Začátek prosince 1979. Několik týdnů před posledními vánocemi Jana Wericha jsme v rozmluvě došli až k otázce způsobu oslavy tohoto svátku. Luštím ze svých poznámek tok páně Werichových myšlenek: "Osmého nebo devátého prosince jedu asi na týden do Vídně. Jednak k doktorům a jednak - vidět zase Vídeň. Tam já se cítím vždycky dobře. Ovšem chci být do vánoc zpátky. Víte, já nikdy neměl rád vánoce, protože jsem je měl vždycky smutný. Rodiče nebyli ani bohatý, ani chudý, byli jsme úřednická rodina. Doma všechno v tu dobu dělali kvůli mně. Dárky byly, seděli jsme u stolu, ale vždycky jsem cítil, že to nějak není upřímný. Ne, nemám rád vánoce, kdy lidi nad kaprem vzdychají: Tak dědeček už tu s námi není! A podobně. Proto už spoustu let pořádám na Štědrý den Den otevřených dveří. Od rána sem přicházejí lidi, odcházejí, někdy je jich v baráku i na sedmdesát. To je fajn. Jednou jsem ale zjistil, že sem přišel úplně cizí člověk, šel ke knihovně a vybíral si knihy, že si je jako odnese. Chápete to? Cizí člověk, kterého jsem nikdy neviděl, přijde suverénně s ostatními příchozími a hned ke knihovně...!" Jak bývalo zvykem při všech návštěvách na Kampě, i tohoto večera se pan Werich rozhovořil o tehdejší politice u nás. Jeho slovník obvykle zhrubl, viz věta, vztahující se k nejvyšším představitelům strany a vlády: "S nima se nedá komunikovat - to je, jako byste vzal hovno, položil ho doprostřed tady na ten stůl, a chtěl s ním rozmlouvat!" Rozkašlal se a zapálil si bůhvíkolikátou cigaretu. Pak se mě nečekaně zeptal: "Pane Suchý, kolik je vám let?" "Třiatřicet." "A proč tady jste?" "Nerozumím..." "Proč vy jste tady - proč nejste už někde jinde ve světě?" "A proč vy jste tady?" bránil jsem se z rozpačitosti otázkou proti otázce. "Protože jsem normálně uvízl v pasti," pravil smutně. "Já když jsem se po válce vrátil, tak jsem měl pozici jak v New Yorku, tak i tady. A myslel jsem si, že budu moct pracovat tam i tady. Pak všechno, co jsme měli vybudováno, jsem byl nucen zrušit - a tím jsem to všechno posral..."

Z knihy V + W - V, kterou připravuje k vydání nakladatelství Brána