Domov seniorů v Novém Strašecí má vlastní „reminiscenční“ zahradu, kde si mají...

Domov seniorů v Novém Strašecí má vlastní „reminiscenční“ zahradu, kde si mají klienti s demencí vzpomenout na šťastné okamžiky svého života. Slouží k tomu několik budov jako pošta, koloniál, nádraží či knihovna. | foto: Pavla Franzkiová

Unikátní metoda v domově seniorů pomáhá lidem s demencí nezapomenout

  • 4
Domov se zvláštním režimem s neoficiálním názvem Pohoda je jednou ze dvou sociálních služeb Domova seniorů Nové Strašecí. V Česku je unikátem, který získal certifikát kvality Vážka České alzheimerovské společnosti. Už čtyři roky tu pracují se speciální terapií, která lidem pomáhá vzpomenout si na příjemné chvíle života. Metodu převzala ředitelka Miluše Jůnová z Německa.

Michaela Jůnová, ředitelka Domova seniorů v Novém Strašecí

Domov Pohoda byl první zařízení v České republice, kde se začala využívat SET – sebeudržovací terapie v rámci takzvané reminiscenční zahrady. Můžete tento pojem vysvětlit?

Je to terapeutická technika, která se využívá u lidí s demencí a je založena na vyvolávání pozitivních životních vzpomínek. U nemocných se tedy snažíme vyvolat vzpomínky na různé věci, období, situace i blízké lidi. Podstatou je, že získáme informace o životě klienta od jeho příbuzných, využíváme například i staré fotografie nebo různé drobné předměty, které má nemocný spojené s hezkými chvílemi.

Terapie pochází z Německa. Jak se dostala k vám?
Před šesti lety jsme postavili nový pavilon pro péči o lidi s různými formami demence. Ještě před jeho otevřením jsem si pohrávala s myšlenkou, že bych nějakým způsobem chtěla navázat spolupráci se zahraničím. Pak mi kraj nabídl možnost zajet se podívat do Německa do jednoho z domovů, kde zrovna tuto terapii nově zaváděli. Zaměstnanci pro nás tehdy připravili pěknou prezentaci. Mně se ten nápad líbil.

Bylo složité německý model napasovat do českých podmínek?
Samozřejmě byly nutné jisté úpravy. Jednou z výhod ale bylo, že ředitel německého domova St. Bilhildis v Mainzu (Porýní-Falc je partnerským regionem Středočeského kraje, pozn. red.), odkud jsme terapii převzali, je jejím spoluautorem, a tak nám poskytl veškeré materiály, které v tu chvíli měl zpracované. Kolega, shodou okolností bývalý němčinář, je pak všechny přeložil. Navíc pan ředitel a jeho kolegyně, druhá spoluautorka, za námi dokonce přijeli a uspořádali pro nás dva semináře. Pak už to šlo v podstatě samo.

Dnes už máte i akreditovaný seminář a své zkušenosti předáváte dál. Funguje v České republice další zařízení, kde tuto techniku využívají?
Velmi dobře terapie funguje v Ústřední vojenské nemocnici v pražských Střešovicích, a to na oddělení pro válečné veterány. Dále například v domově sociálních služeb Barbora v Kutné Hoře a v dalších. Zavést reminiscenční terapii do praxe ale není tak jednoduché. Je důležité, aby v zařízeních měli vhodné prostory, našli koordinátora, který si celou věc vezme na starosti, a mnoho dalšího.

Mají poskytovatelé sociálních služeb o seminář a techniku všeobecně vůbec zájem?
Ano, hlásí se nám jich celkem hodně. Velký zájem jsme v poslední době zaznamenali na Moravě a zájem projevili i v jednom domově na Slovensku. Školení je ale i časově náročné, lektorkou jsem já a moji dva kolegové. Všichni navíc máme svou práci a další povinnosti, takže i když se snažíme, ne vždy můžeme všem zcela vyjít vstříc.

Ve vašem zařízení máte i reminiscenční zahradu – o co jde?
Tato sociální služba je v České republice zatím naprostým unikátem. Je to multifunkční zahrada, kde aktuálně máme šest cílových stanic: koloniál, poštu, vlakové nádraží, farmu a les s plastovými i živými zvířátky, knihovnu.

„Reminiscenční“ zahrada

  • Najdete ji v Domově seniorů Nové Strašecí a je určena klientům s Alzheimerovou chorobou a jinými formami demence.
  • Je součástí terapie „sebeudržení“ (SET).
  • Využívá se v oblasti terapie u lidí se ztrátou paměti a je založena na vyvolávání příjemných vzpomínek.
  • Aktuálně má šest zastavení – poštu, koloniál, nádraží, les, farmu a knihovnu.
  • K cílovým stanicím vede takzvaný nekončící chodník, který vede z výchozí části domova terasy přes zahradu, zpět na terasu a do domova. Klient tak tedy v zahradě nebloudí.

Co si pod tím má čtenář vlastně představit?
Jde o malé funkční domečky. Například koloniál U Zuzanky je vybaven mobiliářem z bývalých potravinářských obchodů, jako jsou regály, pokladna a nápis. Klient má možnost nákupu drobných věcí nebo cukrovinek, a to zcela samostatně nebo s podporou pečovatele. Platí českými korunami, dostává účtenku. Nádraží Pohoda slouží ke vzpomínkám na cestování, na různá města, vlaky, různé příhody, vojnu, staré lásky. V lese a u zvířat pak lidé trénují paměť v poznávání stromů, rostlin, hub. V malém hospodářství mohou pěstovat zeleninu a květiny. V zahradě si ale klienti mohou i jen tak posedět a relaxovat.

Klient tedy jde například na „nádraží“ a tam se mu vybavují vzpomínky?
Ne, nejdříve musíte velmi dobře znát klientův životní příběh. Například, kam třeba vlakem rád jezdil, případně s kým. Pak si s ním jde na nádraží sednout terapeutka, která ví, že třeba paní Ludmila jezdila v dětství ráda do Brna, kde trávila prázdniny u tety. No a my si s Ludmilou začneme povídat o tom, jakým jezdili vlakem, jaké zastávky míjeli, kde ta teta bydlela, jak to tam vypadalo a podobně. Tímto způsobem se snažíme, aby si člověk co nejvíce začal vzpomínky vybavovat, a tedy i přemýšlel.

Jak se ale vyhnete negativním vzpomínkám?
Samozřejmě i to se od rodiny snažíme zjistit a snažíme se negativním a smutným věcem, které pacient za svůj život prožil, vyhnout.

Klienti mohou jít do zahrady i sami, bez doprovodu. Nebloudí tam?
Ne, určitě ne. Máme tu zřízený takzvaný nekončící chodník, což je také něco, co u nás nikde jinde nenajdete. Klient vyjde na terasu na chodníček, který ho zase vrátí zpátky. Je to vlastně takový kruh.

Zahrada je v Česku stále unikátem. Jak vás napadlo něco takového vytvořit?
Něco podobného jsem viděla v zahraničí, kde přesně, to si nepamatuji. V okamžiku, kdy jsme začali s reminiscenční terapií, napadlo mě, že bych to mohla nějakým způsobem oživit, a tohle se zdálo ideální.

Aktuálně má zahrada šest zastavení. Plánujete ji rozšířit o další?
Ještě v letošním roce se chystáme vybudovat sportoviště, kde bude například pingpongový stůl nebo hřiště na pétanque.

V polovině března jste zahájili výstavbu dalšího pavilonu, který bude určen klientům s demencí. V poslední době se mluví hodně o tom, jak jsou domovy pro seniory přeplněné a že na umístění někdy čekají i roky. Jaká je situace u domovů se zvláštní režimem?
I tady jsou čekací lhůty velmi dlouhé. Vzhledem k výjimečnosti služeb, které nabízíme, máme skutečně velký převis, aktuálně evidujeme sto třicet pět žádostí, z toho těch akutních, které by bylo potřeba řešit okamžitě, je třicet tři. Místo se přitom uvolní jednou, maximálně dvakrát do roka.

Kolik míst bude v nové budově k dispozici?
Kapacita bude dvaadvacet lůžek.

Přijímáte lidi z celé ČR, nebo pouze ze Středočeského kraje?
Našim zřizovatelem je Středočeský kraj, takže přednostně umísťujeme lidi ze středních Čech.

Vaše zařízení nabízí i možnost odlehčovací pomoci pečujícím. Pro koho je určena?
Rodina má možnost svého blízkého umístit třeba na jeden den v týdnu a pouze na pár hodin. Někdy to jsou i klienti, kteří sem mají podanou žádost a jejich rodina je tak na změnu připravuje. Jindy si zase pečující potřebuje jen odpočinout, zařídit si své záležitosti. Je to, jako když rodič dává své dítě do školky.

Je o tuto službu zájem?
Určitě ano, i když ne enormní. To ale může být i tím, že mnoho lidí nemá ponětí, že něco takového nabízíme.

Středočeský kraj plánuje zřídit několik lůžek pro problémové autisty. Jednou z variant je, že by jich několik mohlo být i ve vašem zařízení. Je to skutečně možné?
Tohle je celorepublikový problém, kdy kraje řeší, kam umístit lidi s poruchou autistického spektra, o které se rodina už nedokáže postarat. Sama jsem se nabídla, že by teoreticky šlo několik takových lůžek zřídit i u nás. Ovšem nesmělo by jít o formu autismu s agresivními sklony, to by dohromady s našimi klienty určitě nešlo.

Pokud by u vás lůžka pro autisty vznikla, bylo by to na úkor kapacity domova se zvláštním režimem?
Ano. Domov má kapacitu dvacet šest lůžek. Budovu bychom pravděpodobně rozdělili na dvě oddělení. První, s kapacitou zhruba čtrnáct lůžek, by sloužilo lidem s demencí, druhé pak deseti až dvanácti autistům.