"Plaveme ani ne metr od sebe. Je to takové, že nemáte svůj prostor na záběr, bijete se a ztrácíte rychlost," vysvětluje Pechanová, která po osmém místě v Pekingu 2008 skončila na letošní olympiádě devátá.
Co si člověk v takové chvíli pomyslí?
S tou Australankou? Já měla chuť...
Co jste měla chuť?
No, potopit ji, to ne... Ale taky vás to napadne, když do vás pořád naráží.
Když vznikne taková tlačenice, není lepší odplavat trochu stranou i za cenu delší dráhy?
Nevím, jela jsem doleva, ona taky, doprava, ona taky. Pak jsem šla před obrátkou z druhé strany a hned jsem jí předjela.
Jste hodně pokopaná?
To jsme všechny, to je normální. Spíš to byly nechtěné rány, protože nikdy nepřišly dvakrát po sobě.
Promluvíte si s australskou soupeřkou po závodě?
To radši ne, abych nenadávala. I když bych se jí mohla zeptat, proč tam vznikla ta díra mezi pátým a šestým místem. Ale teď už je to jedno, je zbytečné to dál rozebírat. Co se s tím udělá?
Více o závodě Desetikilometrový závod vyhrála Maďarka Risztovová - čtěte ZDE |
Je vidět, že jste hodně zklamaná...
Cítila jsem se silná, chtěla jsem bojovat o nejvyšší příčky. Nakonec mám jen pamětní medaili. Ze začátku to zklamání určitě převládalo, teď už je to lepší.
Vnímala jste vůbec úžasnou atmosféru, kterou vytvořili fanoušci v Hyde Parku?
Právě že vůbec! Jestli to bylo tím rychlým závodem, nebo já nevím čím. Vůbec jsem si to neužila. Totiž, užila jsem si to, že plavu, ale ne to kolem.
Užila jste si aspoň ten nástup ve velkém rachotu?
Ani to ne. Já tam totiž šla moc rychle, oni mě vraceli.
Překvapilo vás tempo závodu?
Bylo to rychlý. Hodně rychlý. O pět minut rychlejší než loni. Ale dlouho jsem držela tu první skupinu. Jenže pak ty vpředu využily momentu po občerstvení, na otáčce za to vzaly a my na to reagovaly pozdě. Vznikla díra, a pokud už není hodně sil, je po závodě.
Co se s tělem stane ve chvíli, kdy hlava pochopí, že boj o medaili se nepodaří dotáhnout?
Nevím. Já pak ještě chvíli bojovala, ale bylo mi jedno, jestli mě předjede pět, nebo šest holek. Vnitřně jsem bojovala sama se sebou, s psychikou. Pak jsem posledních sto metrů ještě začala přemýšlet, že musím zabrat.
Dá se říct, že jste poslední kolo odplavala jen z povinnosti?
Taky mě to napadlo. Bojovat o páté místo je pěkné, ale to si nikdo pamatovat nebude. Já chci bojovat o ty nejvyšší příčky. Proto jsem sem přijela. Cítila jsem se silná, ale nedá se nic dělat. To tempo bylo opravdu ohromné.
V Londýně bylo nečekaně dost teplo. Přála jste si větší zimu, která vám obvykle vyhovuje?
Kdyby byla, tak byste viděli, kolik lidí by vymrzlo. Neříkám, že by to pro mě dopadlo líp, ale víc by to zamíchalo pořadím.
Kolik jste toho během závodu vypila a vycucala?
Dva gely jsem si dala. A třikrát jsem pila. Tak deci a půl na jedno napití. Jen se otočím a naleju si do pusy. Na víc není čas.
Sice jste chtěla deváté místo, ale neřeknete si přes to všechno zklamání s odstupem, že to stálo za to?
Ale asi jo. Za hodinku bych vám řekla něco jiného, něco rozvinutějšího, ale teď... Omlouvám se, ale teď to nejde.
